Na Pražském jaru nehostovalo proslulé těleso z Berlína poprvé. Už jen starší ročníky si vzpomenou na vystoupení s Herbertem von Karajanem v šedesátých letech. Naposledy tu hráli roku 2011 s tehdejším šéfdirigentem Simonem Rattlem a pak ještě 1. května 2013 na mimořádném koncertu na Pražském hradě.
Pokud jde o Mou vlast, tu s nimi naposledy nastudoval v Berlíně v říjnu 2007 Jiří Bělohlávek. Tentokrát se jí ujal osobně současný šéf Kirill Petrenko, jenž ji před pražským koncertem uvedl v Berlíně v běžném abonentním programu. Příprava tedy rozhodně nebyla delší než na jiné programy, a tím spíše je nutno ocenit perfekci, s níž náročné dílo přednesli a dokázali, že patří k pěti či snad dokonce třem nejlepším orchestrům světa.
Přínosná odlišnost
Kovový zvuk orchestru je samozřejmě jiný než zvuk třeba České filharmonie nebo Vídeňských filharmoniků, ale odlišnost je ku prospěchu věci. Jestliže loňské podání hudebníků z Velšské národní opery s Tomášem Hanusem se vyznačovalo dramatičností a jakýmsi spontánním vyprávěním příběhů, Berlíňané předvedli Mou vlast svým způsobem opačně – jako vrcholné, čistě hudební dílo.
Při jeho poslechu dějové obrazy nenaskakovaly tak automaticky. Prostě se před očima nevinuly pramínky Vltavy, nezuřila dívčí válka, nezjevoval se husitský tábor. Nějak to nešlo. V podání méně kvalitního orchestru by skladba mohla začít působit staticky. Ale tady nešlo o odtažité provedení.
Byli tu totiž úžasně hrající hudebníci, komunikující spolu i s dirigentem jako kdyby hráli v komorní sestavě, kteří posluchače vtahovali mezi sebe a tím i do partitury, kterou ctili. Bylo by zajímavé vědět, jak tato Má vlast vyzněla v domovské, berlínské „areně“ filharmoniků, akusticky výjimečné a přirozeně se lišící od Smetanovy síně Obecního domu. Někdy jsem totiž měla pocit (z 16. řady), že dechy se prosazují na úkor smyčců.
Každopádně jestliže se do provedení Vídeňských filharmoniků roku 2017 otisklo to nejlepší z jejich svítivé zvukové kultury a do provedení orchestru Velšské národní opery to nejlepší z jejich divadelní zkušenosti, tak Berlínští filharmonikové zase Smetanu ozdobili tím nejlepším ze své tradice, vyrůstající z Beethovena či Brahmse. A o to jde při zvaní zahraničních orchestrů především. Pražské jaro si tedy může připsat velký úspěch.
