„Ten okamžik, kdy na mě maminka zavolala, ať se jdu rychle podívat na televizi, vidím jako dnes. Začátek proslovu Heleny Fibingerové jsem sice nestihl, ale hned mi bylo jasné, o co jde,“ vypravuje zanedlouho pětašedesátiletý bývalý skvělý judista a později neméně úspěšný trenér, jenž svůj nejen judistický život spojil s Hradcem Králové, kde stále žije.

V pondělí tomu bylo přesně čtyřicet let, co se tehdejší československý komunistický režim připojil k bojkotu olympijských her v Los Angeles 1984.

Blesk z čistého nebe?
Že bychom do Los Angeles nejeli, o tom se sice něco povídalo, přesto to byl šok. Dozvěděl jsem se to právě až z televize.

Bojkot her? Stále dost citlivé téma, říká bývalý judista Petřikov

Ale o možném bojkotu se tehdy i v souvislosti s tím, že USA a další země bojkotovaly moskevskou olympiádu čtyři roky předtím, přece mluvilo.
To ano, ale asi týden před vyhlášeným bojkotem jsme dostali olympijské dekrety. Trochu nervózní jsme byli, ale když už jsme měli ty dekrety, tak jsme doufali.

Jak jste tehdy tu krutou zprávu, že vám jsou dekrety k ničemu, přijal?
Bylo hrozné poslouchat, že s tímto rozhodnutím plně souhlasíme. Nás se totiž samozřejmě nikdo na nic neptal. Pro nás judisty to navíc byla obrovská příležitost, Dodnes si jména nás všech pamatuji: Purkert, Kříž, Bárta, Kocman a já.

V té době bylo asi i hodně těžké s tím rozhodnutím nějak polemizovat.
Ani to snad nešlo, nebyli jsme schopní udělat vůbec nic. Dostali jsme pokyny, že se k tomu nesmíme vyjadřovat, a když, tak to vysvětlovat jako dobré rozhodnutí. A komu se to nelíbí, že si může sbalit věci a jít. Já jsem navíc v té době byl v Dukle Banská Bystrica jako voják z povolání, takže to bylo ještě těžší. Tehdy nám jasně ukázali, že my jsme jenom loutky, které toho moc nezmůžou. Pro všechny to bylo kruté, ačkoliv já měl vzhledem k věku možná ještě šanci se dostat na další olympiádu, bylo mi teprve pětadvacet. Mnohem krutější to bylo pro borce, kterým bylo kolem třiceti, takže bylo téměř jasné, že to měla být jejich poslední olympijská akce.

Byl jste ve styku s ostatními sportovci, které to postihlo?
Samozřejmě, protože v Dukle Banská Bystrica nebyli jen judisté, ale například také atleti a další, bylo nás tam hodně. Pamatuji třeba sprintera Tomka, dálkařku Kurkovou a další, které to postihlo.

Vy jste tehdy ve své váze do 60 kilogramů patřil do okruhu favoritů, možná i na medaili.
Bylo mi pětadvacet, to je snad nejlepší judistický věk a já i cítil, že jsem ve fóru, šlo mi to. I proto, že jsem se za tím čtyři roky honil. V té době jsem patřil k favoritům na medaili, fazónu jsem měl snad na nejvyšší úrovni v kariéře. Nebyl jsem ale zdaleka sám, postihlo to celou generaci, bylo to dost šílené.

Sledoval jste potom, jak olympiáda v Los Angeles právě ve vašem sportu probíhala?
Určitě, a třeba když při slavnostním zahájení her nastupovali Rumuni a celý stadion jim aplaudoval hlavně za to, že se sovětskému diktátu nepodvolili a do Los Angeles přijeli, tak jsem jim šíleně záviděl.

A judistické boje?
Každý závod je sice jiný, ale medaile tam tehdy získali i borci, které jsem porážel. Mrzelo mě to hodně.

Vy jste se pak musel smířit s bronzovou medailí ze závodů Družba, jak tehdy socialistické země pojmenovaly závody, které vám měly olympiádu nahradit. Jak jste ji přijal?
Říkali jsme tomu trucolympiáda, my jsme ji měli ve Varšavě. Což o to, medaile byla dobrá, byla tam i vcelku kvalitní konkurence, ale proti olympiádě? To se nedalo srovnat. I když z našeho pohledu to bylo tak, že bylo možná těžší získat medaili ve Varšavě než v Los Angeles. Ve Varšavě celý tehdejší tzv. východní blok, který byl tenkrát v judu na špičce, s výjimkou Japonska byl nejsilnější, silnější než západ. Rusové, Kubánci, Severní Korejci, východní Němci, přidali se třeba i Francouzi, kteří se nenominovali na olympiádu.

Vy jste měl na počátku kariéry na olympiádách vůbec smůlu, čtyři roky předtím v Moskvě, kde jste byl na své první, zase nepřijela řada zemí na protest proti válce, kterou vedl Sovětský svaz v Afghánistánu.
To je pravda. Prohrál jsem tam až v zápase o bronz a skončil jsem pátý, ale cítil jsem, že to bez účasti řady zemí nebylo úplně ono a že tím kvalita soutěže utrpěla. Asi i proto jsem se tak chystal do Los Angeles.

Sportovní konec s novým začátkem. Otec a syn se scházejí jako trenéři

Před deseti lety, při třicátém výročí této nešťastné události, se Český olympijský výbor za tu ohromnou křivdu na řadě špičkových sportovců omluvil. Jak jste to vnímal po takové době?
Přestože to nikdo nevrátí a pocit křivdy zůstane, byl jsem za to setkání opravdu rád, i když někteří tam tehdy nejeli. I tak jsem se tam viděl s některými z těch, s nimiž jsem se o třicet let dříve v Banské Bystrici na olympiádu připravoval. Za sebe musím říct, že si při tom setkání člověk uvědomil, že to pro něj tehdy bylo a že to stále je dost citlivé téma. Na setkání se promítaly záběry z tehdejší doby, každý si připomněl, jak tehdy závodil, viděl jsem také sám sebe a bylo to dost emotivní. K tomu jsme dostali medaili, kde je příznačný nápis: Opravdová šance je jednou za život. Pro hodně z tehdejších sportovců to platilo vlastně doslova.

Před časem ukončil kariéru váš syn Pavel, kterého jste po celou dobu připravoval. Jak na tom jsou Petřikovové v judu nyní?
Já stále funguji, vedu Judo Club v Hradci, dále vedu trenérské kurzy, k tomu ještě přišla nečekaná šance. Dostal jsem nabídku na zahraniční angažmá u jedné z reprezentací.

Prozradíte u jaké?
Ještě počkáme, ale nebude to dlouho trvat, ale jasno by mělo být brzy, snad po mistrovství světa, které bude v Abú Zabí příští týden.

A váš syn Pavel, dlouhá léta československý reprezentant a účastník tří olympiád?
Následuje mě v trenérské práci, vedle klubu vede českou juniorskou reprezentaci. Mám z toho radost, snad se něco naučil i ode mě a teď se to snaží předat mladým.