O štokrleti a čtyřech židlích

Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem.

Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit. Babička sice s použitím štokrlete „povyrostla“ jen pár čísel, ale jí to stačilo. Volala: „Cvrčku, podívej, vyrostla jsem!“ Seděl jsem na nočníčku a hleděl na ni s obdivem. Babičko, babičko z tatínkovy strany, jak jsi šikovná, ta druhá to neuměla!

Tatínkova maminka byla nóbl paní, nosila černé proužkované kalhoty, kouřila a její synové ji vzorně poslouchali. Babička od maminky byla z vesnice, ze statku. Nosila čtyři sukně a ruce měla ztvrdlé namáhavou prací. Před spaním bouchala pěstí do peřin a do štrúzoku, aby mi postel voněla. Objala mne oběma rukama a já pak do postele skočil jako do přehrady, po dopadu se až po bradu přikryl a křičel: „Babí, ta postel je hrozně studená!“ Babička mi k posteli přistavila židli, to abych v noci nespadl na stará, kartáčem vydrhnutá prkna podlahy a nebouchl se, jak říkala, „do kebule“ a „nekřičel jako četník“.

Pod postelí bylo už jen místo pro štokrle a pro nočník. Záchod byl až na dvoře. Klasický suchý, se srdíčkem vyřezaným do dveří a na háček zvenku i zevnitř, který nedržel, a tak se dveře po dosednutí přidržovaly rukou. Abych na záchod v noci nemusel, měl jsem pod postelí nočník. Malý porculánový jen na čurání. Štokrle, které parkovalo hned vedle něj, používala babička den co den. Vylezla na něj a už měla pod kontrolou šišky od kukaček, závaží, které povytáhla a tím natáhla hodiny. Zachrastilo v nich a já z už vyhřáté postele volal, že chci taky natahovat. To ale babička nepřipustila. Její hodiny byly svatební dar, klenot ložnice. V ložnici také stával stůl s krajkovým ubrusem, čtyři židle a váza s květinami. Kolem nich létaly včely a mouchy, od stropu visely dvě mucholapky.

Stýskalo se mi po mamince, jako každému malému dítěti, nejvíc večer. Abych se zabavil a přestal kňourat, posadila mě babička, jak říkala, na hrnec a přesunula mne ke štokrleti, jehož horní část se stala jevištěm, prkny, co znamenají svět. Babička mi z čerstvé chlebové střídky udělala figurky, rytíře bez bázně a hany, kteří zásadně honili jen loupežníky. Když je zajali, podrobil jsem je útrpnému právu. Utrhal jsem jim hlavy, nohy a ruce a co vypověděli, jsem jako zapisoval do smolné knihy tužkou namočenou do kakaa.

Kakao jsem rád neměl, ale babička tvrdila, že kakao musím, že má vápník na kosti. Asi mě viděla olizovat omítku k babiččině hrůze. Stále se ptala, po kom to dítě je a kam ten svět spěje. Pak si sedla na židli vedle mé postele, aby si odpočala a pospala chvíli v sedě. Upracované ruce se ztvrdlými dlaněmi spojené, jako by se modlila, tiše pochrupávala a usmívala se ze sna. Když se po slabé půlhodince probrala, hned mi řekla: „Co tě to, broučku, napadá, já nespala, to se mi jen na chvíli zavřely oči a dech zpomalil. Já jen trochu odpočívala.“

Babičko, odpočívej a shora se na mě dívej. Já už taky odpočívám po snídani, po obědě a vracím se k tobě na židli, sedím na štokrleti a vzpomínám. Pořád tě vidím těch tvých tolika sukních, ze kterých jsi nikdy neslevila. Je hezké mít něco, z čeho člověk nesleví. K tomu čtyři kuchyňské židle, univerzální štokrle, vázu s kytkami a dvě mucholapky…

Nemám je kam dát

Přišla jich celá velká rodina, mí přátelé – knihy. Tentokrát přijeli z Krtína. Ještě, že umí česky, takže si jich na první pohled u nás v paneláku nevšimli. Přijeli a prý pár dní zůstanou. Strýček Fero, pro ostatní pan Feuchtwanger, Strýček Süs, jedné staré panně říkáme Ošklivá vévodkyně. Je tu i Bratranec Pons, Sestřenice Běta, ani je všechny pořádně neznám.

Mají k dispozici jednu místnost a tam jsem jim nechal udělat dřevěné palandy. Přes den si čtou (to kvůli sousedům, aby nezašlapali schody), ale večer oživnou a začnou se bavit. Trochu popijí, zpívají a steskem po domově pláčou. Nejvíc bratranec z tatínkovy strany, černý od sluníčka, prý trochu šlechtic, malý hrbatý pán z Toulouse. Jako malý spadl s koně u nich doma, ve Francii. Ten pláče nejvíc a taky trochu maluje, krade a kouká po ženských…

Všem schází peníze a tak vám řeknu upřímně, že si občas holky vydělávají tím, že šlapou chodník. Kunčofty si pak vodí k nám domů, do sednice jako do knihovny. Z pokoje se pak linou tklivé melodie staré Moldávie, kouř z levných papiros. Co vám, milovníkům dobré knihy, mám vykládat. Všechno vám za mě řekne Jana Klusáková minimálně jednou týdně v Rozhlasu.

Potíž je v tom, že těmhle mým milovaným hostům se večer nechce spát. Vypnou si nezapnutou televizi a chtějí, abych se jim před usnutím věnoval a něco jim třeba četl. Nejlépe jízdní řád. Jsou totiž přesyceni multikulturou, která pro ně není. Oni chtějí žít tancem, ambrosií, nektarem z papírových krabic odkudsi z toskánských vinic, tabákem s Tarasem Bulbou a v tom, v tom je ta potíž. Pořád k nám domů přijíždějí noví a noví hosté.

„Kam s ním?“, ptal se antisemita, syčák nezdvořilý Neruda. Při žádné úctě, měl pravdu. Slamník patří na ulici, zvláště když je proleželý a páchne močí. Ach, mé drahé knihy, mí nezvaní hosté! Nemohu jít kolem, když vás levně nabízejí, bez toho, abych si jednu, dvě, tři domů neodnesl. Je to prokletí, vždyť nemám šanci vás někam uložit. Rostete geometrickou řadou. Jste pořád těhotné a já chudák.

Copak já, ale co sousedi? Ti si beztak myslí, že jste přivandrovalci a raději čtou české knížky a detektivky a knížky pro děti. Vás tady nechtějí. Nevstáváte ráno, ale v poledne, jste hluční a vaše děti nezdraví a kouří u vchodu a jsou nositeli žloutenkové nákazy, mimo jiné.

Češi jsou přece odjakživa přátelé knihy. Co se stalo, že vás mám plné zuby, potažmo regály, knihovny, všechna volná místa. Zakopávám o vás všude, byt vás mám plný, kde oko spočine. Modche a Rezi, Jidiš pro radost, Kuchyně jižních národů, Praktický slovník svahilštiny. Samí lepší lidé, honorace mezi knihami. Reprodukce starých libereckých pohlednic Egonovy pohledy a pohlednice, Rub a líc…

A teď, babo Koďousková mého ruprechtického mládí, raď! Kam opravdu s nimi? Zpátky do slunných lázní Spa, do Baden Badenu, do francouzských strání slunného kraje Provence? Vyhodit je na ulici, odvézt zdarma do knihovny, nabídnout Fryčovi? Je to život pro vás, dávné i současné kočovníky? Život o nekvašeném chlebu a vodě?

Zvykli jste si na dávky, stravenky, nadstandardní nehorázné benefity a lásku našich politiků. Nejlíp vám bude v anglických knihovnách, v docích, na jarmarcích. Já už doma fakticky nemám místo. Pokud si jednu koupím, musím podobnou vzít a vyhodit na ulici do kontejneru, kde už leží další od sousedů. Nastala doba lámání chleba. Tady přestává legrace a musí se hledat řešení. Kdo mi poradí, toho odměním knihou. Mám jich doma přehršel a nemohu přestat. Je to návykové a stejně mi to nedá. Prostě dobrých knih nemám nikdy dost, na rozdíl od některých lidí, kteří o nemožné usilují.

Knoflíček z peřinky

Knoflíček, co já vím, takový hadrový, obšitý kovový kroužek, jeden vedle druhého na povlaku od peřinky plné teplého husího peří. Babička ani nezpozorovala, že jeden chybí. Asi upadl, někam se zakutálel. Nahradí ho jiný. V té chvíli se malá Vlastička rozkašlala a nebyla k utišení. Vdechla niťový knoflíček, a protože neuměla mluvit, tak jenom kašlala, až ji kašel unavil a ona spala a spala. Spala, když se rodiče vrátili z pole, spala a kašlala doma v náruči i v nemocnici.

Stalo se to v době, kdy se ještě všechno nerentgenovala a léčba zůstala na panu doktorovi Vančurovi na Zbraslavi a jeho paní, laskavé doktorce Vančurové. Knoflíček léty zvápenatěl a obalil se „chvojím“. Maminka trpěla kašlem a jedna strana její plíce, chudák, ztrácela dech. Když si maminku v roce 1945 tatínek vezl domů, na sever Čech, měl oprávněný strach, zda chladné počasí a častý déšť mamince neublíží. No a maminka tady přežila tatínka o patnáct let.

Přišel jsem na svět, a co si pamatuji, maminka stále kašlala. Dýchalo se jí sice líp, ale měla další zdravotní komplikace. Když mi bylo deset, řekla, že ji čeká v Hradci na klinice složitá operace plic, a že vlastně čekala jen, až trochu povyrostu, abych… Však to znáte. Loučení bylo - no, plakal jsem.

Maminka byla v Hradci tři měsíce. Teprve tam zjistili, že to, co ji celá léta tak trápilo, byl knoflíček šitý bílou nití zapouzdřený v levé plíci. Maminka se vrátila domů, kam si myslela, že se už nevrátí. Ke mně a k tátovi. Sousedé kolem ji už odepsali a hledali pro mne ženskou na hlídání. Nevím, jak moc se radoval tatínek, ono žádné manželství není dokonalé, ale já jsem radost opravdu měl.

Maminka uměla dokonale český pravopis a ten jsme právě ve škole probírali. Já byl tak vděčný doktorům z hradecké nemocnice! Hned jsem jim napsal dopis, že jsem si díky nim opravil čtyřku z češtiny, že mám maminku rád a že mi scházela víc, než jsem jí řekl. Že si teď opravím i matiku, že dobře kreslím a sbírám známky, ale že je rád oželím, že si je mezi sebou mohou rozebrat. Jak, to ať si rozhodnou sami, že nejvíc mě stály ty mongolský s divokými prasaty.

Známky se z Hradce vrátily spolu se sáčkem známek, které jsem ještě neměl, zároveň s vizitkou jednoho z doktorů, kteří maminku operovali. Prý to byl takový, co chtěl, aby se, až se maminka uzdraví, odstěhovala i se mnou k nim, do Polabí. Ty známky, a to se dobře pamatuji, byly z ostrova Fidži a ze Zanzibaru, ostrova plného hřebíčku, což jsem si přečetl ve staré encyklopedii.

Nikam jsme s maminkou neodjeli, pouze maminka „jela na stehy“. Ty jí doktoři vytahali a poslali maminku do práce. Mně začaly prázdniny a nesměl jsem rodiče budit, když si šli v sobotu odpoledne lehnout do ložnice. Tím skončila jedna epizoda rodičovského usmiřování a příběh úpěnlivého kašle mé maminky.

Stejně je divné, že si tolik pamatuji. Bylo mi pár let a vidím to jako dnes. Taška na zádech, v ruce sáček s přezůvkami a hurá do školy s bandou kluků z ulice. Vedle mě Reichl, Kalenský, Mrázek, Fořt, Lank, Makovička a holky, co se nepočítaly. Ve třídě nás bylo třicet. Třicet příběhů na román, na třicet divadelních inscenací. Osudy plné vášní, lásky, rozvodů i usmiřování. Normální vesnice mého mládí…