Zoufalství a láska k životu. Proč se někteří aktivisté přilepují k silnici a polévají obrazy?

14. květen 2024

Aktivismus v oblasti životního prostředí a klimatické krize často vychází z hlubokého zájmu a soucitu s děním ve světě kolem nás. Mnozí se stávají aktivisty proto, že cítí bolest nad utrpením zvířat, nespravedlností války nebo obavy o budoucnost svých dětí. Existují také extrémní formy aktivismu jako výrazu zoufalství či frustrace z neúčinnosti dlouhodobých snah. V podcastu Balanc téma rozebíráme s terapeutkou, mediátorkou a lektorkou Zdeňkou Voštovou.

Co podle tebe může vést lidi k aktivismu, zejména v oblasti životního prostředí nebo klimatické krize?

Na úvod bych řekla, že aktivismus chápu v širokém slova smyslu. Někdy vnímám tendenci si pod aktivistou představit člověka, který se přivazuje k uhelné elektrárně nebo chodí s velkými transparenty po ulici. To jsou jistě také aktivisté. Ale pro mě je aktivista každý, kdo jedná v zájmu něčeho, co přesahuje jeho individuální zisk a zájem. Kdo má oči otevřené ke světu okolo sebe na jakékoli úrovni a snaží se nějakým způsobem svět pozitivně ovlivňovat. Ptáš se na motivaci, na to, co nás k tomu vede. Já se sama považuju za aktivistku, takže budu mluvit i o sobě.

To, čeho jsem svědkem opakovaně, jak lidi doprovázím a pracuju s nimi, je hluboký zájem a soucit o to, co se děje ve světě okolo nás. Když jsem naposledy byla na takzvané Mandale pravdy, což je jedna fáze spirály podle Joanny Macy, kdy lidé zjevují to, co je bolí ve světě. Lidé mluvili o mnoha různých věcech. Byla tam veterinářka, která sdílela, jak jí bolí, když musí usmrcovat zvířata, která jsou ještě zdravá. Když čelí hrozným podmínkám, ve kterých zvířata ve velkochovech žijí a jak jsou týrána. Nebo tam byl člověk, který plakal, když mluvil o válce. O tom, jak tam na denní bázi umírají děti a nevinní lidé.

S čím se ještě v oblasti aktivismu setkáváš, třeba i jako terapeutka?

Často mladí lidé sdílí strach z budoucnosti, strach z toho, co nás čeká nebo co čeká naše děti. Někdy za mnou chodí rodiče malých dětí, kteří jsou vyděšení, když přemýšlí nad tím, jaký život budou žít jejich milované bytosti, které na tom světě doprovází. To, že čelíme bolesti, ve skutečnosti není o tom utápět se v depresi. Myslím, že pod depresí, vztekem a žalem je obrovská vlna lásky. Lásky k životu, nejenom k životu ostatních lidí, ale k životu jako takovému, k naší planetě. A my skrze to, že jsme aktivní, můžeme tu lásku realizovat. To je můj způsob, jak nahlížím na aktivismus a na motivace, které nás k němu vedou.

Co podle tebe může vést k extrémnímu aktivismu? Mám na mysli třeba případy přilepování se k silnicím nebo vylévání barvy na slavná umělecká díla.

Těžko se mi odhaduje, co konkrétně ty lidi k tomu vede, protože je neznám nebo neznám jejich osobní příběh. Ale dovedu se vcítit do toho, že mohou prožívat velké zoufalství. Máme zprávy od vědců desítky let. Desítky let. O tom, že když budeme pokračovat v produkci emisí skleníkových plynů, jako doposud, klimatická změna bude nejenom pokračovat, ale bude se stupňovat. A stále to děláme a děláme to dokonce na mnoha místech ještě s větší intenzitou než kdy dřív.

Jsou tady lidé, kteří bojují za ochranu přírody už celá desetiletí a já některé z nich i konkrétně znám. Musí to být velmi vyčerpávající a frustrující. Pracovat tolik let a stále narážet na lhostejnost. Nebo na reakci na místech těch, kteří mají vliv a moc a rozhodují o tom, co bude dál. Ať už to jsou třeba ředitelé uhelných dolů, nebo lidé ve vládách, nebo kdokoliv jiný, kdo může nějakým způsobem něco změnit. Ve chvíli, kdy čelíme té reakci tak dlouho, tak někdy máme pocit, že uděláme cokoli, abychom si konečně začali připadat slyšeni, viděni.  

Co se týče těch konkrétních akcí, které jsi jmenoval. Já vlastně nejsem ten, kdo by chtěl hodnotit, jestli jsou dobré, špatné, užitečné, neužitečné. Máme v historii za sebou celou řadu příkladů toho, že lidé dělali protestní hnutí, která v první fázi vypadala, že nemají šanci na úspěch. Hnutí za zrušení otroctví, za volební práva žen, ale nakonec se to podařilo. Připojilo se k tomu postupně více lidí. Dneska už je to samozřejmou součástí našeho světa, že třeba nemáme otroky. Ženy mohou volit, už si ani nedovedeme skoro představit, že to někdy bylo jinak.

Na druhou stranu, někdy jsou tyto akty kritizovány ze strany sociálních psychologů nebo jiných lidí, kteří se angažují v environmentálních tématech. A to proto, že mohou ve veřejnosti spouštět obranné mechanismy. To znamená, že se propast mezi těmito dvěma tábory, jak bych to nazvala, ještě více prohlubuje.

Poslechněte si celý rozhovor o aktivismu, jeho příčinách a dopadech.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.