Existuje Internet stromů? Nesmysl, kterému chceme věřit

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | FelixMittermeier / Pixabay

Ruku nahoru ti, kdo už četli něco od Petera Wohllebena.

Koho že? Jen nedělejte, že nevíte. V branži populárních publikací s přídomkem „eko“ je to momentálně jeden z nejčtenějších a nejprodávanějších spisovatelů světa. Wikipedie ho představuje jako německého lesníka, který se věnuje ekologickým tématům. A protože o nich píše lidsky, srozumitelně, tak se čtenářům moc líbí.

Hodí se doplnit, že na úspěch si musel počkat. Jeho první a poněkud střízlivá díla o tajemstvích přírody zase tak moc čtená nebyla. Knihu knih, která ho nesmírně proslavila – vytištěna byla ve více než třech milionech kopií v celkem pětatřiceti edicích – napsal až v roce 2015. Jmenovala se Tajný život stromů. Z mnoha ohledů je dílem naprosto fantastickým. Doslova.

Až sem je vše v naprostém v pořádku. Wohlleben může být po zásluze veleben za svůj spisovatelský talent, za nepopiratelný publikační úspěch, čtenost. Ale jen potud, budeme-li jeho knihu chápat jako dílo poutavě fantastické, sepsané dobrým vypravěčem.

Jeho Tajný život stromů je totiž jednou velkou fikcí.

Složenou ze střípků líbivých polopravd, překroucených informací, smyšlenek divokých teorií. A silné potřeby autora obhájit si vlastní víru ve vědomí rostlin. I když se ta kniha tak urputně snaží vypadat, není dílem odborným, vědeckým. O skutečném životě a ekologii stromů vypovídá asi tolik, jako příběhy Mašinky Tomáše o běžném fungování železnice.

Že to zní příkře?

Mezi námi buky

Jedním takovým příkladem může být Wohllebenovo obsáhlé a poetické vyprávění o tom, jak jsou k sobě jednotlivé exempláře buku lesního přátelské. Že například nemají zájem ztrácet kvůli boji o zdroje své nejmladší a nejslabší členy. A proto schválně rostou těsně u sebe, doslova se k sobě tulí, aby se vzájemně sytili a staří předávali energii mladším. Konkurenční boj prý zaměřují vně, na jiné druhy, ale dohromady mezi sebou si hezky pomáhají.

Když si něco takového přečte někdo, kdo o lesích anebo ekologii alespoň trošku málo tuší, chce si jen poklepat na čelo.

Mortalita semenáčků buků je totiž ohromná, mladí a slabí hynou po tisících, vnitrodruhová konkurence je enormní. Není v tom nic nepřírodního, naopak – tohle je ta skutečná příroda. A funguje dobře. Porost buků se tím samozřeďuje, v  souboji o místo limitované dostupnými zdroji se počet jedinců ustálí na maximální nosné kapacitě prostředí. Buky přirozeně nerostou „hustě“, jen by tím zvyšovaly vzájemný konkurenční tlak, svou náchylnost k napadení škůdci, škody způsobené suchem, větrem, ohněm či sněhem.

Wohllebenovo poetické vyprávění o tom, jak jsou k sobě jednotlivé buky přátelské, rostou těsně u sebe, doslova se k sobě tulí, aby se vzájemně sytili a staří předávali energii mladším se nezakládá na pravdě. Mortalita semenáčků je ohromná, mladí a slabí hynou po tisících, vnitrodruhová konkurence je enormní.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Je též třeba doplnit, že buky rostou tak, jak rostou, nikoliv proto, že by o tom přemýšlely a považovaly to nějak za logické a rozumné. Jsou to stromy. Nepřemýšlí. Wohlleben ale předpokládá u stromů vědomí a jakousi jejich společenskou utopii, a naprosto při tom ignoruje vše, co za poslední staletí bylo o rostlinách, lesích, stromech a bucích vybádáno a potvrzeno.

Vyvracet jeho představy je z principu komplikované a pracné, protože na každé zjednodušující nebo senzační tvrzení, které on popíše jednou větou, by bylo třeba sepsat celý separát těch zjevný nesmysl vyvracejících faktů. A kdo by to nakonec četl?

Fakta jsou suchá a nudná, zatímco senzační Wohlleben je fantaskní a čtivý.

Stromy, které se cítí

Tajný život stromů čtenářům tak jako hotovou věc předkládá neuvěřitelné věci. Věci, které vám dosud nikdo neprozradil. To, že stromy cítí bolest, mohou být šťastné, umí se starat o ostatní stromy, jsou schopné s nimi komunikovat a též vytvářet strategie ve prospěch svých vlastních potomků.

Kdo to tvrdí? To je právě to. Píše to Wohlleben.

Pro svá tvrzení, že stromy takhle hezky vykazují znaky vědomých organismů, nepředkládá žádný věrohodný důkaz. Přesněji řečeno, předkládá pro to důkazy a studie, které často dokazují přesný opak. Ty závěry ale interpretuje, překrucuje dovedně tak, že to vypadá argument pro jeho teorii. A to vnímavého vzdělaného čtenáře zabolí. Pro takové ale zpravidla nepíše.

Je totiž úspěšným spisovatelem, celebritou a hvězdou televizních pořadů – je mu dopřáváno pozornosti veřejnosti – takže už necítí potřebu dohadovat se s přízemně smýšlejícími a suchopárnými odborníky. A bohužel, vyhrál. Těm skutečným odborníkům na problematiku ekologie stromů v souboji, kde se rozdávají lajky a srdíčka, už ujel vlak.

Proti Wohllebenovým zcestným teoriím a divokým myšlenkám se včas nevymezili, právě proto, že je považovali za absurdní, fantaskní, nepodložené a nevědecké. Brali je jako fikci, zábavnou literaturu, která na faktech nestojí. Ale zatímco jej takhle okázale ignorovali, on získával na popularitě.

Tak byli sami odsunuti na vedlejší kolej.

Odborníci mohli jen s naprostým údivem sledovat, jak snílek Wohlleben přednáší „inspirativní projev“ na Sympoziu o lesích, biologické rozmanitosti a změně klimatu, které v únoru 2020 pořádala Evropská komise. Anebo jak byl jmenován do poradního sboru Desetiletí obnovy OSN pro své „emotivní a nekonvenční sdělování znalostí veřejnosti“.

Tajný život stromů čtenářům jako hotovou věc předkládá neuvěřitelné věci. To, že stromy cítí bolest, mohou být šťastné, umí se starat o ostatní stromy, jsou schopné s nimi komunikovat a též vytvářet strategie ve prospěch svých vlastních potomků. Pro svá tvrzení však nepředkládá žádný věrohodný důkaz.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Kde ty znalosti objevil, kde jsou ta tvrdá data, experimenty a studie, dokládající jeho odvážná tvrzení? Copak nikomu nevadí, že si ve svém díle selektivně vybírá jen takové informace, které se mu zrovna hodí a zveličuje je? To nikomu nepřijde divné, že lesy jsou v jeho podání jakousi karikaturou vzájemné kooperace, ale realita v terénu je naprosto jiná?

Ne.

Lidem se prostě víc než strohá fakta a syrová věda líbí Tajný život stromů a teorie o vědomí rostlin, které jim servíruje vypravěč Peter Wohlleben. Chtějí žít ve světě, kde si stromy v lesích povídají a mohou se cítit stejně, jako oni.

Přečtěte si také |

Vlídný průvodce podivuhodným světem stromů od „sluníčkářského“ lesníka

Internet na dřevo

Neštěstí nikdy nechodí samo, a tak bohužel ve svém díle nezůstal osamocený ani Wohlleben. Jeho komerční úspěch inspiroval mnohé a v roce 2021 byl vydán a světové proslulosti dosáhl další podobně laděný bestseller.

Kniha Hledání mateřského stromu.

Její autorkou je Kanaďanka Suzanne Simardová, a zatleskali ji nejspíš všichni, kdo už dočetli Tajný život stromů. Ty dvě knihy se totiž báječně doplňují.

Simardová předkládá, že lesy jsou vzájemně závislé na houbovém myceliu. Podle ní si stromy, ale také jiné rostliny, skrze kořenové systémy a jemné vlášení houbových mycelií, směňují živiny. Jak?

Houby tu fungují jako spojnice, které fyzicky a chemicky komunikují s mnoha jinými organismy, vytvářejí kanály přenosu mikroživin, vše v systému vzájemné kooperace. Uzlovými body těch propojení jsou staré „mateřské“ stromy, které v systému lesa řídí distribuci živin, dusíku, vláhy či uhlíku k mladým rostlinám a semenáčkům.

Představit si něco takového je trochu těžkopádné, ale pomůže s tím moderní příměr.

Chápejte les jako internetovou síť.

Optické kabely jsou mycelia hub, serverovny, datová centra jsou stromy, mezi nimiž proudí kilobajty dat, respektive živin. Krása, že? Lidé dnes moc nerozumí tomu, jak funguje internet. Ale pořád o něm mají větší povědomí, než o fungování lesa. A tak se ten příměr náramně uchytil.

Simardová předkládá, že lesy jsou vzájemně závislé na houbovém myceliu. Podle ní si stromy, ale také jiné rostliny, skrze kořenové systémy a jemné vlášení houbových mycelií, směňují živiny. Ničím ale tento předpokládaný altruismus hub nedoložila.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Free-Photos / Pixabay

O takzvané WWW, wood wide web, Internetu stromů, se tak začalo diskutovat všude. I v jinak naprosto seriózních debatách. Možná i trochu proto, že téhle divoké teorii už připravil půdu Wohlleben svým Tajným životem stromů. A jedno osvětlující zjištění pak moc hezky zapadalo do druhého.

Simardová svou knihou dost zásadním způsobem nahlodala dosud přijímanou teorii, že efekt spolupráce má v evoluci a ekologii menší význam, než konkurence. Tvrdí opak. A podobně jako Wohlleben předpokládala onu vzájemnou kooperaci velkého utopického společenství lesa, v němž si různé druhy vzájemně ku prospěchu všech pomáhají v růstu.

Činí tak altruisticky, nezištně. Někdo má trochu víc uhlíku, tak ho pošle do oběhu ostatním. A někdo jiný mu za to pošle nadbytek dusíku. Když je jeden v nouzi, ostatní se na něj složí… Prostě jedna velká lesní selanka. O které se sice krásně čte, ale v přírodě to takhle zkrátka nefunguje.

Chyba ve spojení

Po zdrcujícím debaklu, který prve tolik k populární stromy polidšťující literatuře přezíraví vědci a lesní ekologové utržili od Wohllebena, už byli naštěstí lépe připraveni.

Knihu Hledání mateřského stromu postoupili náležitému rozboru. Dočkala se dvou samostatných recenzních řízení. A ve výsledku na ní nenechali niť suchou. Například ve velmi prestižním vědeckém časopise Trends in Plant Science vyšla podrobná rešerše všech dostupných studií, s nimiž Simardová ve své knize pracuje. A ukázalo se, že s nimi pracovala přinejmenším velmi volně.

Informace, které v nich byly třeba jen teoreticky naznačené a později byly vyvrácené nebo zůstaly dále nepotvrzené, směle vydávala za hotovou věc.

Ničím nedoložila ten předpokládaný altruismus hub, to, že by nějak ochotně sloužily potřebám svých rostlinných partnerů. Nepodařilo se ověřit, že by mateřské stromy preferenčně transportovaly uhlík svým semenáčkům. Samotné přenosy živin houbovými mycelii je obecně dost komplikované studovat, takže nahodilé náznaky nelze vydávat za jistotu.

Navíc ty úhrny transportovaných látek v desetinách procent nelze vykládat jako fyziologicky významné.

Přečtěte si také |

Nejstarší buk roste ve Východním Krušnohoří

Terénní pozorování prakticky odporuje hypotéze o mateřském stromu, realita funguje téměř opačně od výkladu v knize. Neexistuje důkaz pro tvrzení, že by umírající stromy posílaly své zdroje jiným rostlinám. Jedno z klíčových senzačních odhalení, popisující předávání varovných signálů mezi stromy, je v knize rozepsáno na celou kapitolu. Odkud ale vzešlo? Ve skutečnosti o něm velmi okrajově referovala jen jedna experimentální studie ze skleníku, která tu „signalizaci“ popisovala jako náhodný a krátkodobý jev.

Tak by se dalo pokračovat dlouho, protože Hledání mateřského stromu má těch nesmyslů plných 337 stránek. Včetně takových perel, jako že les funguje jako lidské socialistické společenství. Uf.

Terénní pozorování prakticky odporuje hypotéze o mateřském stromu, realita funguje téměř opačně od výkladu v knize.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | MichaelGaida / Pixabay

Zkrátka a jednoduše, žádná WWW – wood wide web – Internet stromů, se nekoná. Je to celé vycucané z prstu, okrášlené sbírkou rádoby citací vědeckých prací, které jsou interpretovány velmi selektivním a skutečnost si upravujícím způsobem.

Ale co naplat, čte se to a prodává po statisících výtisků.

Zájem o přírodu? Ale za jakou cenu?

Přečtěte si také |

Na čem stála slavná Miyawakiho metoda obnovy lesa a proč nefunguje?

Je to špatně?

Peter Wohlleben i Suzanne Simardová jsou dnes ve světě chváleni za to, že svými nesmírně populárními knihami probudili zájem široké veřejnosti o život stromů. A zájem o stromy, živou přírodu, to je přeci věc dobrá, ne?

Proč to tedy skutečným odborníkům a badatelům tolik vadí? Je to jen profesionální zahořklost, to, že vědcům v bílých pláštích (a lesníkům v zelených uniformách) ukradli všechnu slávu?

Ne.

Ten dobrý účel, zvýšení zájmu o přírodu a život stromů, totiž automaticky nesvětí užité prostředky.

Skutečným vědcům snad nevadí ani tak ten přešlap. To, že si oba slavní autoři stylisticky vypomohli antropomorfizací stromů, jejich polidštěním, aby své knihy učinili přitažlivější.

Vadí jim, že jejich knihy jsou zavádějící a mystifikující, přičemž se tváří jako odborné publikace. Vadí jim, že spoléhají na přinejmenším sporné interpretace dat, využívají neobjektivních citací a předávají dál často až absurdně zkreslené rádoby-vědecké poznání.

Ta antropomorfizace stromů by pak měla vadit spíše nám, zvědavým čtenářům populární a naučné eko-literatury.

Stromy jsou totiž fascinující organismy samy o sobě. Polidšťovat si je – přimýšlet k nim city a emoce, záměry a rozum, komunikační sítě – nám totiž v ničem nepomůže jim lépe porozumět. O jejich ochranu bychom neměli usilovat kvůli tomu, že „stromy jsou přece jako my“. Na jejich ochraně by nám mělo záležet právě proto, že jsou jiné.

Přečtěte si také |

Třicet let zkušeností lesníka Vladislava Ferkla jako naděje pro české lesy

Wohlleben i Simardová nevydělávají na rozmanitosti přírody, ale na chudobě lidského kritického myšlení.