Nedávno jsme diskutovali o problémech Číny, schopnosti Ruska porazit Ukrajinu, ekonomické situaci Evropy a válkách na Blízkém východě. To vše je nesmírně důležité, ale žádné není tak zásadní jako Spojené státy, země s největší ekonomikou na světě a armádou, která, pokud bude plně nasazena, může být vždy rozhodující.

Někteří z vás si možná vzpomenou na náš model cyklů , který nyní signalizuje stále intenzivnější politické, sociální a ekonomické problémy, které potrvají až do voleb v roce 2028, kdy bude zvolen nový prezident a bez ohledu na jeho přání dramaticky posune vývoj země. Bez ohledu na směr. Před několika měsíci jsem si myslel, že nebudeme muset čekat do roku 2028, ale že už volby v roce 2024 by mohly signalizovat posun . To se neděje. Nebo, abych byl přesný, historický model změny každých 50 let pokračuje svým během. Posledním přechodným momentem bylo Reaganovo předsednictví, které začalo před 43 lety.

Pro pochopení nadcházejících změn je užitečné vzpomenout si na poslední cyklus v 70. letech 20. století. Toto desetiletí bylo poznamenáno válkou s významným dopadem na americkou ekonomiku v kombinaci s ropným embargem. Prezident Richard Nixon ukončil vazbu mezi dolarem a zlatem a následovala masivní nezaměstnanost, dramatická inflace a závratně vysoké úrokové sazby. Export z Japonska šokoval domácí výrobce automobilů. Hněv na vietnamskou válku vedl ve Spojených státech k sociálnímu konfliktu, přičemž rasový konflikt se koncem 60. let změnil v nepokoje v Detroitu a v roce 1970 se nepokoje v univerzitním  kampusu v Kentu staly smrtícími, když byli studenti zastřeleni Národní gardou. Nakonec prezident rezignoval, aby se vyhnul impeachmentu a možná i vězení.

Chaos narůstal v 70. letech 20. století, ale byla to ekonomická situace, která ho řídila a ve které chaos zakořenil, přičemž prezident se snažil k řešení problémů použít model z posledního cyklu. Během hospodářské krize se prezident Franklin Roosevelt pokusil zvýšit daně bohatým a korporacím a pokoušel se přesouvat peníze chudým. To, plus druhá světová válka a pracovní místa, která vytvořila, krizi ukončila. Pokračování tohoto modelu do 70. let však vytvořilo nový problém – nedostatek investičního kapitálu. Jediným řešením byla transformace, přesun daňové zátěže z investorské třídy na střední a nižší třídy, což zvýšilo firemní tržby a poptávku po pracovnících. Prezident Jimmy Carter a Demokratická strana se postavili proti tomuto obrácení Rooseveltova modelu – což je normální pro ty, kdo jsou spojeni s posledním cyklem – a v roce 1980 se prezidentem stal Ronald Reagan. Reagan sledoval jedinou možnost – transformaci daňového zatížení. To fungovalo dobře, ale teď je tento cyklus vyčerpaný. Uplynulo téměř 50 let a přechod na nový model je nevyhnutelný.

Stejně jako ekonomická krize kulminovala v druhé polovině 70. let spolu se všemi ostatními problémy, totéž se formuje nyní ve 20. letech a bude nejintenzivnější při  volbách v roce 2028.

Úplné pořadí bitvy zatím není jasné, s výjimkou ekonomické krize, která se rozvíjí tím, že vláda vytváří přebytečné peníze a z toho plyne inflaci. Stejně jako u Cartera to však není udržitelné. Vedle toho je ohromující množství studentských dluhů, které plynou do univerzit a umožňují jim realizovat projekty, které podkopávají jejich základní poslání a udržují rasové napětí. Zásadním problémem je opět relevance daňového systému v měnící se realitě, ale systém je pouze vnějškem mnohem složitější reality.

Bez ohledu na to, kdo bude zvolen prezidentem, bude ve veřejnosti panovat vztek a strach, jako tomu bylo v roce 1980, kdy voliči zvolili herce, jehož nepřátelé věřili, že je ignorant. Ale ve skutečnosti prezident předsedá – nevládne. Je to realita, která nutí k akci a nový prezident pocítí tlak a zareaguje. Důležité je nezaměřovat se na samotného prezidenta, ale na pochopení problému. Zatímco hledáme vedení, žádný kandidát na prezidenta neuklidní systém. To musí přijít později. Už jsem o tom mluvil, ale nyní se blížíme krizi.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo