Jan (Rey) Reimoser – Ostrý a nekompromisní kritik

Jan Reimoser 70. léta. Zdroj: Taneční listy.

Autor Silvia Nemcová

Od matematiky k tanci 

Jan Reimoser se narodil 16. května 1904 ve Slezské Ostravě. Základní vzdělání získal na škole v Třebíči, kde také započal studia na klasickém gymnáziu. Když se rodina po první světové válce přestěhovala do Prahy, dokončil zde studia na gymnáziu akademickém.

Reimoser jednou řekl: „Kdo by chtěl psát můj životopis, nesmí zapomenout na to, že mám mimo tanec ještě druhou sféru zájmu – matematiku. Matematiku jsem studoval, tu mám rád, ta přináší logiku myšlení.“ A skutečně, jeho cesta na vysokou školu nejdříve vedla na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po osmi semestrech (čtyřech letech) studia matematiky a fyziky však přestoupil na fakultu filozofickou, kde se jako žák Václava Tilleho, Františka X. Šaldy, Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha věnoval především studiu estetiky. Již v této době se rozhodl pro zaměření na teorii tance – estetikou a teorií umění viděl tanec „opomíjený“, a proto v tomto oboru vnímal široké možnosti volby vlastního uplatnění. 

K zájmu o tanec se ale pravděpodobně dostal zejména pod vlivem druhých, obzvlášť své první manželky, tanečnice Evy Vrchlické mladší. Ta byla žačkou Jelizavety Nikolské a v Paříži ruské pedagožky Olgy Preobraženské. V Praze vystupovala v divadle Rokoko a spolu se svou maminkou, herečkou, byla členkou Národního divadla. Právě díky těmto kontaktům se Reimoser setkal s některými osobnostmi české taneční scény, například s Joem Jenčíkem či Sašou Machovem, které rovněž formovaly jeho prvotní postoje k tanečnímu umění. Evě Vrchlické ml. také věnoval svůj první teoretický spis Psychologie tance a o pár let později společně vydali knížku Klasické taneční názvosloví (1933), která byla první českou sumarizací baletní terminologie.

Reimoser pocházel z rodiny poštovního úředníka a po odchodu ze studií si jako hlavní zdroj příjmů obstaral obdobnou administrativní práci v Poštovní spořitelně. Teorii tance se i nadále věnoval ze svého zájmu, který postupně rozšiřoval. Pravidelně začal organizovat taneční události a v roce 1936 založil Společnost přátel tance, která pořádáním přednášek, koncertů či diskuzních večerů popularizovala taneční umění.

Teoretik, kritik, vydavatel i překladatel

Zásadní nedostatek české taneční literatury Jana Reimosera motivoval k publikačním a vydavatelským aktivitám. Na začátku třicátých let začal pravidelně psát taneční recenze, kritiky či informativní texty do různých odborných i neodborných periodik (Národní noviny, časopis Divadlo, revue Klíč, deník Venkov, Národní listy, Tempo aj.). Jako kritik byl známý svou ostrostí, publicistickým jazykem a nekompromisností. Odměřeně se stavěl například k některým českým představitelkám taneční moderny (Jarmila Kröschlová, Milča Mayerová). Oproti tomu pozitivně hodnotil počiny Joe Jenčíka v Národním divadle, vlídněji se vyjadřoval i o práci duncanistky Jarmily Jeřábkové a jeho zvláštní obdiv si získal známý soubor Ballet Joosse, hostující u nás 1937. V této době Jan Reimoser vydal také dva malé sborníky Taneční listy (1934, 1937) a Živý tanec (1937-1939) s podtitulem „list pro taneční kulturu“. Jeho texty byly více soustředěné na obsah a koncepci tanečního díla než na vnitřní strukturu a technickou stránku tance, což vyplývalo i z Reimoserových limitů v rámci praktických tanečních zkušeností.

Po druhé světové válce v činnosti kritika pokračoval a soustavně se jí věnoval až do první poloviny 60. let. Publikoval ve vlastním časopise Taneční listy (1947–1950, obnovený 1963), který založil a vedl, v Literárních novinách, Divadelních novinách, v Hudebních rozhledech atd. Uznával choreografie a osobnost Saši Machova, naopak kriticky hodnotil téměř veškerou tvorbu I. V. Psoty v Brně. Pozorně sledoval taneční dění v celém Československu, na čemž lpěl i u svých studentů. Jedna z prvních Reimoserových žaček, Božena Brodská, u příležitosti jeho 70. narozenin vzpomínala: „Držet s ním krok nebylo ani pro ,mladší ročníky‘ myslitelné. V poledne letěl do Berlína na nový balet, v noci rychlíkem domů, druhý den letadlem do Bratislavy přednášet na VŠMU, večer ještě na představení a hned zase nazpět do Prahy. Přesto, že den má pouze čtyřiadvacet hodin, dokázal být všude – a přesně.“

Taneční literaturu začal systematicky vydávat již počátkem 30. let, kdy založil edici Terpsichora. Zasloužil se tak o publikaci děl českých i zahraničních autorů, například prací Joe Jenčíka (Anita Berberová, 1930; Tanečník a snobové, 1931; Skoky do prázdna, 1947 ad.) nebo Jana Nerudy (České národní tance, 1930), ale také o vydání svých překladů (Lukianos: O tanci; Jean George Noverre: Listy o tanci a baletech; Isadora Duncan: Tanec), které jsou dodnes významným přínosem pro českou odbornou taneční literaturu. 

Teoretickými otázkami se Jan Reimoser zabýval například v studiích Tanec příživníkem hudby (1941), Tanec a umění (1942) nebo v knize, kde sumarizoval většinu svých teoretických úvah a estetických názorů, Jak se dívat na tanec (1947). Shromáždil také rozsáhlou sbírku pramenů vztahujících se k taneční historii. Blíže se věnoval osobnostem baletu 18. století Jeanu G. Noverrovi a Charlesi L. Didelotovi. V práci Tanec jako divadlo (1938) sepsal stručný přehled historického vývoje evropského tance a zájem o dějiny tance podnítil u některých svých žáků, kteří tuto oblast nadále odborně rozvíjeli. Další Reimoserovy texty měly povahu vzdělávací a informativní, např. Klasické taneční názvosloví (1933), Učebnice akademického tance vydaná ve dvou dílech (1946, 1948) či Baletní slovníček (1950) atd.

Libretista a dramaturg

Již v průběhu druhé světové války, a ještě více po ní, se Jan Reimoser začal věnovat dramaturgii a práci libretisty. Je autorem 18 realizovaných libret, pracoval kupříkladu s choreografy Emerichem Gabzdylem(balet Ondráš, prem. 1974, ND Praha), Jiřím Němečkem (balet Sluha dvou pánů, prem. 1958, ND Praha) a zejména s tehdejším baletním šéfem Národního divadla v Praze (1949–1951) Sašou Machovem. Reimoser Sašu Machova podporoval svou veškerou sílou, ať už po stránce dramaturgické, libretistické či kritické, což napomohlo zrodu několika plodných baletních inscenací. Kromě například baletu Filosofská historie (prem. 1949, ND Praha) s Machovem spolupracoval na úspěšném baletním titulu Viktorka (prem. 1950, ND Praha), který byl opakovaně nastudován i v dalších kamenných divadlech české taneční scény. Některá z Reimoserových libret nebyla scénicky provedena, jiná se ale stala významnou součástí českého baletního poválečného repertoáru.

Pedagogické aktivity

Jak je známo, Jan Reimoser byl jednou ze stěžejních osobností, která stála u zrodu českého státního tanečního školství. Zasloužil se o otevření tanečního oddělení Státní konzervatoře v Praze (1945) a o rok později v Brně. Inicioval existenci oboru teorie tance od počátku založení katedry tance na Akademii múzických umění (AMU) v Praze. Na obou pražských institucích i pedagogicky působil. Na katedře začal vyučovat ve školním roce 1949/50, v letech 1956–1970 na AMU působil také jako prorektor a vyučoval zde až do roku 1973, kdy odešel do důchodu. Docentem se stal v roce 1951, profesorem 1959. Současně pedagogicky působil na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě (1955–1959, 1967–1971) a na krátkou chvíli tady dokonce zastával funkci vedoucího Taneční katedry (1955–1956). Vychoval řadu uznávaných odborníků, kteří postupně formovali a rozvíjeli jeho odkaz, zejména Božena Brodská v rámci výzkumu dějin baletu a Vladimír Vašut, který se věnoval taneční kritice a libretistice. Z dalších například Nataša Rybínová, Jana Hošková, František Pokorný, Jana Holeňová, Eva Krakešová, Ludvík Kotzian a na Slovensku Alice Pastorová, Emil T. Bartko či Štefan Nosáľ. Po odchodu do důchodu Jan Reimoser i nadále sledoval taneční dění. Zemřel 30. 5. 1979 v Praze.

„Vzpomínám si dobře, jak jsme znervózněli, když ve výtahu v Kotvě jsme ucítili pach jeho doutníku. Znamenalo to, že přicházíme o několik minut pozdě, a to nevěstilo nic dobrého. Jeho čas byl vždy přesně vymezen a naplánován. Jen tak mohl přednášet a popularizovat balet, podněcovat novou tvorbu, psát baletní libreta, spolupracovat s hudebními skladateli, recenzovat a kritizovat. Jeho analytické myšlení dokázalo rozpitvat představení do posledního detailu – nebál se říci často nepříjemnou pravdu do očí, když byl o ní přesvědčen.“ Tak charakterizovala Božena Brodská svého profesora.

Osobnost Jana Reimosera byla totiž v mnoha směrech pro české taneční umění klíčová. Jeho práce zanechala hluboký otisk na budování taneční teorie, reflexe a historie, popularizoval taneční umění, inspiroval další generace tanečních osobností a vytvořil u nás institucionální základ pro taneční výzkum v podobě teoretického oboru, který je dnes v hlubší a rozvinutější formě taneční vědou.

 Zdroje: 

GREMLICOVÁ, Dorota. Reimoser, Jan. In: slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz [online]. Praha: Centrum hudební lexikologie. Aktualizováno: 19.5.2005. Dostupné z: https://slovnik.ceskyhudebnislovnik.cz/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=4612

BRODSKÁ, Božena. Lekce z minulosti i přítomnosti aneb sedmdesáté narozeniny. In: Taneční listy 11., č. 4, s. 16-17.

HOLEŇOVÁ, Jana, ed. Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001. ISBN 80-7008-112-0. s. 276.

HRONKOVÁ, Libuše. Pozůstalost Jana Reimosera v Divadelním oddělení Národního muzea. Sborník NÁRODNÍHO MUZEA V PRAZE. Řada C – Literární historie. sv. 60. 2015. č. 1 – 2, s. 33-43. Dostupné z: https://publikace.nm.cz/en/periodicals/amnphl/60-1-2/the-estate-of-jan-reimoser-in-the-theatre-history-department-of-the-national-museum

GREMLICOVÁ, Dorota. Jan Reimoser, mocný a bezmocný. In Tanečný kongres – Tanec.SK 2025 a odborné sympóziá: zborník príspevkov z druhého slovenského tanečného kongresu s medzinárodnou účasťou. Bratislava: Vysoká škola múzických umení, 2015. ISBN 978-80-8195-005-6. s. 86-91. 

KOCOURKOVÁ, Lucie. Taneční listy. Magisterská práce. Praha: Univerzita Karlova, 2009, s. 19-29.

http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3390