Amy Winehouseová jako britská Iveta. Životopisný snímek Back To Black trpí úmorným polopatismem

Režisér Asif Kapadia natočil v roce 2015 proslulý dokument Amy, oceněný posléze Oscarem. Ani jeho portrét samozřejmě nemohl být zcela vyčerpávající nebo ve všech ohledech dokonale přesný.

Nabídl ale plastický a věrohodný vhled do světa geniální, citlivé, nepoddajné, depresivní, na mnohém závislé a ano, šíleně a toxicky zamilované umělkyně – „staré duše“ s espritem zasloužilé jazzové harcovnice i dětinské rebelky, dojemného stvoření uvláčeného svými démony a sadistickou společností reprezentovanou mediálními cyniky.

Nový hraný film se chtěl asi pokusit o něco podobného, ale vyšel z toho jen neduživý, popisný a kalkulem zavánějící vzlyk nad hořkým osudem.

Natočila jej anglická filmařka Sam Taylor-Johnsonová, která se do historie zapsala zejména režií nepodařeného erotického thrilleru Padesát odstínů šedi. Má ale na kontě také třeba portrét Johna Lennona v mladých letech Nowhere Boy, na jehož scénáři se podílel i autor nynějšího počinu Back To Black Matt Greenhalgh.

Nejzářnějším bodem v jeho kariéře je patrně spolupráce na scénáři dalšího muzikantského portrétu Control o Ianu Curtisovi z kapely Joy Division, tento snímek však povýšil svou režijní účastí zejména věhlasný Anton Corbijn.

Mdlý odvar skutečnosti

To lepší z tvorby režisérky i scenáristy mohlo dávat alespoň teoretickou naději, že na portrétu Amy Winehouseové si dají opravdu záležet a nezůstanou u povrchních a snadných schémat, leč nestalo se tak.

Back To Black nabízí úmorný polopatismus od samého začátku, kdy je třeba divákům rychle osvětlit (ale ve skutečnosti jen hodně děravě a zkresleně načrtnout) zpěvaččino rodinné zázemí, předvést, kterak se v mladičké umělkyni vzmáhá tvůrčí duch, a rychle ji dovést na práh slávy, tam, kde se potkává se svou osudovou láskou Blakem.

Jejich vztah je středobodem filmu – to samotné nelze tvůrcům vyčítat, protože skutečně šlo o zásadní prvek ve zpěvaččině krátkém životě. Amyiny bolestné eskapády s Blakem však povětšinou postrádají hlubší přesvědčivost, kýženého vysvětlení, nebo alespoň autentického prožitku té stravující závislosti se od nich nedočkáme.

Skutečný Blake byl s největší pravděpodobností opravdu nanicovatý pozér, Jack O’Connell však pózu své postavy setrvale přehrává, ať už tehdy, když Amy machisticky balí v baru, nebo když se později, to už jako vychytralý manžel ve výnosném svazku, zlodušsky pochechtává.

(Skutečným okénkem pro nedovtipné je ještě předtím výjev, kdy Blakea jeho kamarád z mokré čtvrti návodně přesvědčuje o pragmatických výhodách obnovení vztahu s Amy.)

Ještě hůře snesitelné než O’Connellův přepjatý výkon jsou kýčovité etudy, které průběžně předvádí Lesley Manvilleová coby Amyina milovaná babička Cynthia. Pasáž, kdy si s hlavní hrdinkou vyznávají lásku, spolehlivě připomíná jeden z klasických skečů satirické show Little Britain.

12 fotografií

Problematickou, morálně šedou postavu Amyina otce Mitche obsadila režisérka Eddiem Marsanem. Ten by měl pro plastické ztvárnění této role vynikající předpoklady a podařilo se dotáhnout i fyzickou podobnost, ani výborný herec však nedokáže vzdorovat bezzubému scénáři, jenž Mitche nahlíží převážně shovívavě, místy i jako mile komickou figuru, a neřekne o něm nic opravdu podstatného.

Alibistický argument, že takhle svého otce (i ostatní postavy) sama Amy možná viděla, neobstojí. Protože kdyby chtěli filmaři opravdu natočit svůj snímek z hrdinčina pohledu, viděli by diváci mnohem temnější, syrovější (a určitě lepší) dílo.

I filozofka je jen člověk. Může povaha její lásky překonat propast mezi světem intelektuálů a prostých venkovanů?

Představitelka hlavní role Marisa Abelová není své hrdince, s výjimkou několika sugestivních záběrů, nijak přesvědčivě podobná – a není tu samozřejmě řeč jen o vnější vizáži.

Chybí zásadnější podoba výrazu, energie, vnitřního tématu oné komplikované a tvůrčí osobnosti, kterou Amy Winehouseová byla. Její výšky a propasti osekává její představitelka do málo zajímavého obrázku nešťastně zamilované slečny.

Shodou okolností vstupuje Back To Black do kin v době, kdy v Česku vrcholí seriálové dojímání se nad příběhem Ivety Bartošové. Jde sice o umělecké osobnosti jiných formátů, ale zjevně dokážou inspirovat biografická díla srovnatelného druhu.

Ovšem zatímco seriálová Iveta při tom jde zřetelně vstříc zpěvaččiným fanouškům, Back To Black riskuje, že se s mnohými příznivci Amy Winehouseové významně mine.