Projevovala se prý jako vášnivá žena, hlavně v mládí známá "uvolněnými mravy". Fascinovala ji americká volnomyšlenkářská tanečnice Isadora Duncanová, po jejímž vzoru nosila dlouhé, splývavé šaty. "Zaujaly mě její texty, odvaha, myšlení a dobrodružný život bez kompromisů. Žila bohémsky a byla tváří české avantgardy. Když pak vyzrála, byla strašně statečná. Chránila slabé, bránila válečné emigranty a lidi, na které dopadala druhá světová válka," vyjmenovává režisérka Natálie Císařovská, proč se před šesti lety rozhodla natočit o novinářce hraný dokument Kolem Mileny Jesenské. "Říkala a psala, co si myslela. A také proto pak skončila v koncentračním táboře Ravensbrück," připomíná. Tam Jesenská zesnula, bylo jí 47 let.
To, nakolik je v české kultuře stále opomíjená, ilustruje, jak pracně si Císařovská musela natočení hraného dokumentu v televizi prosadit. "Nebylo to jednoduché, protože nebyla známá. Šlo o takový můj boj," říká s tím, že ji osudy silných žen fascinují. Jesenskou chtěla také oprostit od nálepky platonické lásky Franze Kafky. "Přála jsem si, aby byl Kafka jen kapitolou v jejím životě, ne naopak," vysvětluje.
I proto nechala příběh Jesenské vyprávět textilní návrhářku Jaroslavu Vondráčkovou, která novinářku znala od dětství. V 60. letech o ní psala knihu, ale ta nakonec vyšla až posmrtně roku 1991.
Císařovské se líbilo, že umělkyně měla k reportérce "zdravě ambivalentní vztah". Vyjadřovala tak třeba své rozhořčení nad tím, jak Jesenská neumí zacházet s penězi a pak si půjčuje. "Nebyla to kniha, která by ji neustále vychvalovala do nebes, ale zároveň ji Sláva měla ráda. Někdy mi přišlo, že je tam i určitá uraženost. Možná latentní zamilovanost, která byla odmítnuta," přemýšlí režisérka.
Milenin Kafka
Jesenská se narodila v roce 1896, kdy ženu definovalo spíše to, čím jsou muži kolem ní. Ostatně její matka Milena, rozená Hejzlarová, byla "jen" dcerou školního inspektora a manželkou zubaře Jana Jesenského. Mladou Milenu měla čekat jiná budoucnost - v Praze chodila na prestižní první dívčí gymnázium Minerva založené Eliškou Krásnohorskou a měla se stát lékařkou. Jak pro ni ale bylo typické, otcově rozhodnutí se vzepřela. Víc ji zajímaly kavárny, okruh tehdejších literátů a intelektuálů.
I přes mimořádný život nakonec snížení na mužův přívěsek potkalo i ji: Kafkova milenka, múza, platonická láska. Režisérka Natálie Císařovská není jediná, koho tento výklad popuzuje. Všímá si jej i česko-německá spisovatelka Alena Wagnerová, která o Jesenské vydala knihu a uspořádala její dopisy. "Redukce ženské existence na adresátku dopisů slavného muže mě strašně urážela, a to i za mě. V Německu se mi to dokonce samotné dělo - definovali mě zaměstnáním mého muže," řekla před deseti lety v Knihovně Václava Havla.
Chápání Jesenské primárně jako Kafkovy platonické lásky je podle ní spíše německou, potažmo západní tradicí. V Česku byla tato žena dlouho rovnou zapomenutá. Kvůli svému protinacistickému odboji sice zemřela v koncentračním táboře, avšak i komunistický režim ji zavrhnul. A to přestože byla považována za levicovou intelektuálku a v novinářské práci často myslela na nemajetné.
Sama přitom pocházela z "lepší" rodiny, která rozhodně netrpěla nedostatkem prostředků. Později se však Jesenská s finanční nouzí potýkala, nezřídka zčásti vlastním přičiněním. Třeba potom, co si vyvzdorovala svatbu s Ernstem Pollakem, literátem, který nikdy nic nenapsal, a odstěhovala se s ním do Vídně, ji otec vybavil štědrým věnem. Peníze jí ale brzy došly. "Nosila proto třeba i kufry na nádraží," zmínila v Českém rozhlasu literární historička Marie Jirásková.
Jesenská navíc měla sklony k bohémství. Se svým druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem, pořádali opulentní večírky na terase bytu ve funkcionalistickém domě ve Francouzské ulici, jak ukazuje dokument Natálie Císařovské. "Ani Milena, ani Krejcar neuměli šetřit. Nebylo výjimkou, že si vzpomněli uprostřed večírku, že by bylo krásné být zrovna teď v Tatrách. A odjeli tam taxíkem," zaznívá ve filmu. Pak si dvojice půjčovala peníze.
Kde se u ní tedy bralo pochopení pro nemajetné? Podle Marie Jiráskové pramenilo z velké vnímavosti. "Až trýznivě prožívala bídu lidí kolem sebe," uvedla. Proto novinářka psala o nezaměstnanosti, o tom, jak se žije chudým na vídeňském předměstí, a nabádala k solidaritě během vánočních svátků. Sociální rozměr dokázala dostat i do módních rubrik, k nimž byla jako žena částečně odsouzena. Když na přelomu 20. a 30. let vedla ženskou rubriku v Lidových novinách, radila čtenářkám, aby se za každou cenu nesnažily napodobit módu vyšších vrstev, ale zacházely s omezenými prostředky rafinovaně.
Prokletá "básnířka"
Jesenská zahájila novinářskou kariéru už ve Vídni, kde s prvním manželem pobývala mezi lety 1918 a 1924. Otec svatbu s Ernstem Pollakem sice povolil, ale nechtěl, aby mu byli novomanželé na očích. V rakouské metropoli měl navíc ženich dobré zaměstnání. Jesenská se zde pak snažila i vyučovat češtinu. To se jí ale moc nedařilo, a tak začala působit jako korespondentka pro deník Tribuna spojený s Ferdinandem Peroutkou. Přispívala vlastními i z němčiny přeloženými texty. Její vysokou školou byla podle Aleny Wagnerové vídeňská fejetonistika.
Právě v tomto období navázala kontakt s Franzem Kafkou. Ozvala se mu s tím, že ji zaujala jeho povídka Topič a chtěla by ji přeložit. Stala se tak vůbec první Kafkovou překladatelkou do češtiny a převedla ještě několik jeho dalších děl, včetně známého Procesu. Postupně jejich korespondence přerostla z pracovní v milostnou a trvala čtyři roky. Osobně se však setkali pouze dvakrát.
Dopisy Jesenské adresované Kafkovi se nedochovaly, avšak ty určené novinářce ano; jsou známé jako Dopisy Mileně. Kafka jí v nich vyznává lásku. "Já tě miluju, tak jako moře miluje nepatrný oblázek na svém dně, přesně tak tě zaplavuje mé milování," stojí v listu z roku 1920. V té době Jesenská do platonického vztahu zřejmě utíká z už nefunkčního manželství s Pollakem, kterému musela trpět nevěry a nezájem.
Komu nejsou cizí myšlenky, dílo a životní příběh Boženy Němcové, všimne si jisté podobnosti s Jesenskou. Obě přemýšlením o otázkách žen dalece předčily svou dobu, žily nekonvenčně, prokázaly neústupnost, odvahu a literární talent, obě také zčásti vlastním přičiněním nevycházely s penězi a jejich život skončil tragicky.
Podobnost s Němcovou zaregistroval i Kafka. "Znám v češtině pouze jedinou hudební řeč, jazyk Boženy Němcové, to zde je sice jiná hudba, podobá se však té první co do rozhodnosti, vášně, laskavosti a především jasnozřivé inteligence," napsal o ní svému příteli Maxi Brodovi.
Jak Jesenskou těmito čtyřmi slovy trefně vystihl, oceňuje publicistka Wagnerová. Na rozdíl od dalších mužů z takzvaného pražského kruhu, kteří se scházeli v kavárně Arco v Hybernské ulici, podle ní dokázal rozpoznat a ocenit její intelekt. "Spousta z nich si neuvědomovala, s kým se tam stýkají. Děvčata z Minervy, která byla emancipačním projektem, tvořila velkou část tehdejší inteligence," říká.
Podle ní Jesenskou právě Kafka jako jeden z mála pochopil. "A ona pochopila jeho. Zařazení vedle Boženy Němcové je přesné. Spolu třeba s George Sand či Bettinou von Arnim tvořily řadu empatických žen vybavených silnou citlivostí, které neohroženě čelí životu srdcem, avšak na základě rozumu. Jsou pro mě jakýmsi protějškem prokletých básníků, kteří provázejí evropskou kulturu již od středověku. Empatické ženy ale jako by místo v evropské literatuře stále neměly," zamyslela se Wagnerová v Havlově knihovně.
Odsouzena k módě
Milenu Jesenskou v plném novinářském rozletu dlouho brzdil fakt, že od toho mála žen, které tehdy pracovaly v médiích, se navíc očekávalo psaní pouze do takzvaných ženských hlídek - ženských rubrik či příloh. Velkou část života proto psala texty zaměřené na módu a domácnost, s čímž bojovala po svém. Například během krátkého působení ve vedení ženské hlídky Lidových novin mezi lety 1929 a 1930 se snažila tuto rubriku reformovat a povýšit na seriózní část deníku.
Dokládá to i dopis adresovaný tehdejšímu šéfredaktorovi Karlu Zdeňku Klímovi. Reportérka v něm píše, jak si přeje "porazit tu pověru, že musí být ženská hlídka blbá žvástanina v novinách".
Čtenářky ji paradoxně považovaly za odbornici na módu, kterou přitom Jesenská ve svých textech často i kritizovala. Nelíbilo se jí, že je nákladná, navíc byla přesvědčená, že ne všem ženám sluší nejnovější trendy, a tak je někdy i dost drsně nabádala, aby je nenosily, případně jak je mají nosit. V jednom textu třeba radí, že "ke světlým srolovaným ponožkám je třeba mít opálená, vyholená, pěstěná, lehce napudrovaná lýtka, jinak to není pěkné".
V rámci toho, co jí ženské rubriky dovolily, se ale věnovala také spoustě témat, která jsou dodnes předmětem feminismu, a tím dalece předběhla svou dobu. Psala třeba o tom, že ženy chtějí mít rodinu i kariéru a že aby se mohly osamostatnit, potřebují vlastní finanční prostředky. Otevřela dokonce tak současné téma, jako že by ženy měly být více sobecké, a ne se ve všem obětovat rodině. Neuniklo jí ani, že matky trápí nedostatek dětských hřišť. Námětem pro spoustu těchto úvah jí byl život s dcerou Janou řečenou Honza, již měla s druhým manželem, architektem Jaromírem Krejcarem.
Paradoxně si svým psaním znepřátelila oficiální feministickou scénu, reprezentovanou hlavně Františkou Plamínkovou. Ženám organizovaným ve spolcích se totiž ve svých textech někdy vysmívala a psala o nich jako o "obrýlených a nepůvabných modropunčochářkách". Alena Wagnerová si nepochopení mezi těmito dvěma ženami vysvětluje i tím, že Plamínková byla o generaci starší než Jesenská. Tu roztržka s ženskými spolky nakonec stála místo. Šéfredaktor Lidových novin nechtěl problémy.
Přestože s ní některé tehdejší feministky nesouhlasily, podle režisérky Natálie Císařovské ji můžeme jednoznačně označit za feministku. "Možná o tom tak nemluvila a nepsala teoreticky. Ale ona to žila a měla v sobě stoprocentně zabudovaný smysl pro spravedlnost," říká.
Umění být nepřizpůsobivá
Vrcholem a zároveň i koncem její kariéry bylo působení v Peroutkově revue Přítomnost mezi lety 1937 a 1939. Tehdy se konečně mohla věnovat společenským a politickým tématům, jak si přála. V době Peroutkovy časté nepřítomnosti také list de facto vedla, i když oficiálně jí žádnou vedoucí funkci nikdy nesvěřil. Proslavila se texty z předmnichovského i pomnichovského období. Jednalo se o reportáže, fejetony i úvahy, jimiž se snažila povzbudit český národ, ale upozorňovala i na problémy těch, které nejvíce postihovala počínající válka.
Psala třeba reportáže ze Sudet, v nichž vyjadřovala empatii a pochopení pro demokraticky smýšlející Němce prchající z příhraničí. Zároveň se snažila podpořit spoluobčany, jimž radila, aby se "semknuli jako klíšťata". Věnovala se ale také dopadům vypjaté atmosféry na duševní zdraví lidí a rostoucímu počtu sebevražd v textu nazvaném Jak tato doba zahrála na nervech.
Známý je též fejeton O umění zůstat stát. Píše v něm, jak je důležité neutíkat před tím, čeho se bojíme, že tváří v tvář nebezpečí je potřeba umět stát, protože "nikdy neměl žádný národ na světě budoucnosti, nebyl-li ochoten při své myšlence stát". I když se často, nejspíš nesprávně, traduje, že měla špatný vztah se svým otcem, v tomto článku vzpomíná právě na něj a jeho statečnost.
Jak se schylovalo k válce, Milena Jesenská pomáhala emigrovat lidem, kteří utíkali do bezpečnějších zemí. Jí samotné ale možnost odchodu z vlasti připadala jako dezerce, jak se v dopise svěřila svému tehdejšímu partnerovi Evženu Klingerovi. A tak bez něj zůstala v protektorátu a působila v nejvýznamnějších odbojových novinách V boj!, což ji nakonec stálo život. V listopadu 1939 ji zatklo gestapo, až do roku 1944 pak byla v koncentračním táboře. Ještě tam prý dodávala spoluvězeňkyním odvahu - takto na ni vzpomínaly přeživší.
Alespoň částečného uznání se Jesenské dostalo po sametové revoluci. V roce 1995 jí jeruzalémský památník Jad Vašem udělil cenu Spravedlivá mezi národy. Dostávají ji ti, kdo za holokaustu pomáhali svým židovským spoluobčanům. O rok později jí byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka II. třídy. Dnes se podle ní jmenuje i jedna z cen Česko-německé novinářské ceny. A jaký odkaz po Jesenské zůstal? Podle Aleny Wagnerové vždy říkat nahlas to, za čím si člověk stojí, a být nepřizpůsobivý. Nebo, jak by napsala Jesenská, umění zůstat stát.
