Hornisté na soutěži Pražského jara: Od nadějí k vítězství

Pojítkem této ´hornistické´ jedenáctky českých studentů, kteří postoupili do prvního kola soutěže, byla nejen láska k lesnímu rohu, ale i místo, kde svou hru v minulých letech zdokonalovali – Letní interpretační kurzy v Broumově. Zde v loňském roce tito mladí lidé hráli spolu s dalšími desítkami hornistických nadějí Intrádu Jana Kučery zkomponovanou na objednávku kurzů a nyní s ní otevřeli za řízení porotce Jindřicha Petráše i prestižní soutěžní klání Pražského jara. Hudební soupeření sympaticky zahájené společným vystoupením tak dostalo zdravého soutěžního ducha smíseného s pocitem hráčské pospolitosti.

Celkem se v hudebním klání utkalo 52 hornistek a hornistů z celého světa, kteří byli na základě anonymních nahrávek vybráni ze 139 přihlášených do soutěže (z nich byl největší počet z Číny – 35). Jejich výkony posuzovala renomovaná mezinárodní porota složena z vynikajících sólistů na lesní roh a zároveň pedagogů. Předsedal jí francouzský hornista André Cazalet – první hornista Orchestre de Paris a pedagog Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris, jejími členy byli Ital Luca Benucci, první hornista orchestru Maggio Musicale Fiorentino Theatre, v této pozici spolupracuje mj. i s Berlínskými filharmoniky, vyučuje na univerzitách a konzervatořích po celém světě, německý hornista Jörg Brückner, mj. první hornista Mnichovské filharmonie, který působí na Vysoké hudební škole Franze Liszta ve Výmaru, vítěz MHS 1987 a laureát řady dalších významných mezinárodních soutěží, dlouholetý sólohornista České filharmonie a proděkan brněnské JAMU Jindřich Petráš; sólohornistka Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK a pedagožka JAMU Zuzana Rzounková, nizozemský hornista Will Sanders, mj. sólohornista wagnerovských Bayreuther Festspiele, pedagog vysokých hudebních škol v Maastrichtu a Karlsruhe, z Maďarska přijel mezinárodně činný sólový a komorní hráč, vítěz řady soutěží, především soutěže ARD Mnichov 2005 Szabolcz Zempléni, mj. pedagog vysokých hudebních škol v Londýně, Tokiu a Hamburku.

Soutěžící a porotci prožili v Praze extrémně náročné období. První kolo se uskutečnilo během dvou dnů 7. – 8. května, každý den od dopoledních do večerních hodin. Povinnou skladbou byla 1.a 2. věta Koncertu č. 5 F dur Jana Václava Sticha Punto, druhou skladbu autorů 20. století si mohli soutěžící vybrat ze tří navržených – En Foret nebo Sur les Cimes, jejichž autorem je francouzský skladatel Eugène Bozza, či Villanelle pro lesní roh rovněž francouzského komponisty Paula Dukase. Z těchto skladeb volili hornisté převážně kompozice Eugèna Bozzy. Sál Národního domu má kvalitní akustiku, výkonům na pódiu přihlíželi nejen ostatní soutěžící, ale i zájemci z řad široké veřejnosti. Soutěžní kola byla přístupná, přítomní posluchači vytvářeli příjemnou, až uvolněnou atmosféru a jednotlivé výkony hojně odměňovali potleskem.

Do druhého kola postoupilo třináct soutěžících, konalo se po jednodenní přestávce v pátek 10. května. Na něm už museli postoupivší provést dvě povinné skladby – Adagio a Allegro Roberta Schumanna a skladbu zkomponovanou pro MHS Pražské jaro 2024 Tři pražské obrazy pro sólo lesní roh in F od Kryštofa Marka. Na výběr měli ze čtyř koncertů německých skladatelů – Koncert č. 1 Es dur a č. 2 Es dur Christopha Förstera, Koncert Es dur Johanna Joachima Quantze a Koncert D dur Georga Phillippa Telemanna. Posluchačů v sále při druhém kole znatelně přibylo. České hornisty reprezentovali osmnáctiletá Marie Horáková a devatenáctiletý Jan Vobořil jr. Z volitelných koncertů převažoval tentokrát Christoph Förster, a to jeho první koncert, zazněly však všechny a bylo možné si uvědomit, jak bohatá je literatura pro lesní roh a jak málo se z ní objevuje v běžných koncertních produkcích. Například právě Försterovy skladby jsou velmi zajímavé – byť je tento duryňský autor řazen do období baroka, jeho koncerty působí jako ryze klasicistní až s nádechem romantiky a je škoda, že se s těmito originálními díly, melodickými a působivými, které se vymykají dobovému rámci, setkáváme na symfonických koncertech jen zřídkakdy. Tři pražské obrazy Kryštofa Marka budou po letošním roce jistě často zaznívat, a to ne proto, že je nyní všichni soutěžící umějí, ale jsou kompozičně velmi zdařilé. Hráči na nich mohou prokázat své technické možnosti, ale také přirozenou muzikalitu, navíc jsou Markovy Obrazy posluchačsky atraktivní – žádná samoúčelná přehlídka techniky, k čemuž by mohlo komponování skladby, určené primárně pro soutěž, svádět. Ale jedná se o nápaditou, plastickou a melodickou skladbu s žádoucím vývojem a gradací, která osloví publikum.

Zajímavé bylo slyšet, jak tatáž díla znějí v podání jednotlivých soutěžících různě nejen kvůli kvalitě tónu, ale především vlivem zvoleného tempa, které bylo u většiny velmi rychlé, což provedení co do technického výsledku a celkové muzikálnosti projevu značně ovlivňovalo.

Maratón dvou soutěžních kol skončil. Porota snadný úkol neměla. Po náročném rokování bylo v pátečních večerních hodinách rozhodnuto – do finále postoupili (v pořadí vylosování) Brazilec Felipe Santos Freitas da Silva, Číňan Zhicheng Jin a Francouz Nicolas Ramez. Ani jeden z finalistů ovšem neměl jednu z cen jistou. Porota může podle výkonu účastníků rozhodnout, zda všechny tři ceny opravdu udělí, může je také sloučit, pokud by podle jejího názoru nedosáhli kandidáti obvyklé umělecké úrovně soutěže. Pouze 1.cena může být udělena jen jedna. Finálové kolo se konalo v Rudolfinu 13. května. Každý z kandidátů hrál ve finále dva koncerty – Koncert pro lesní roh a smyčce op. 65 Othmara Schoecka a po přestávce Morceau de Concert op. 94 Camille Saint-Saënse. Doprovázela je Plzeňská filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho. Po náročných soutěžních kolech vyžaduje finále vysokou koncentraci sólistů, nyní se prokáže jejich výdrž a odolnost vůči stresu. Od doprovázejícího orchestru, respektive jeho dirigenta, pak finále vyžaduje pochopení a empatii. Plzeňští filharmonici hráli technicky přesně, pod taktovkou Iwasakiho však byli zvukově poměrně silní a hornisty v pianech tu a tam kryli, orchestr dokonce místy přecházel z pozice doprovázející tělesa k dominující roli, což bylo problematické především v Saint-Saënsově koncertu, kde ke smyčcům přistoupily i dechové nástroje. Kvalita všech finalistů byla ovšem zřejmá, byly uděleny všechny tři ceny. Osmnáctiletý Zhicheng Jin zaujal ve srovnání se svými dvěma kolegy větší oblostí a znělostí tónu i jistotou vystupování, a tak nikoho z přítomných asi nepřekvapilo, že první cenu získal právě on. Druhou cenu obdržel Nicolas Ramez a třetí Felipe Santos Freitas da Silva. Čestné uznání získal již po druhém kole Ital Achille Fait, kterého si posluchači přítomní na předchozích kolech jistě pamatovali díky krásnému zvuku a tónové vyrovnanosti, stejně jako maďarského hornistu Máté Harangozó, který si z Prahy odvezl Cenu Nadace Českého hudebního fondu za interpretaci soutěžní skladby Kryštofa Marka Tři pražské obrazy. Ze získání prvního místa vyplývají další ceny, a tak Jin obdržel ještě Cenu Českého rozhlasu, Cenu hl. města Prahy, Cenu nakladatelství Bärenreiter a zároveň byl pozván k vystoupení na 80. ročníku Pražského jara v r. 2025. Letos poprvé mohli svého favorita ze tří finalistů zvolit i posluchači, hlasovací lístečky dostávali hned při vstupu do Rudolfina. Zhicheng Jin získal i jejich hlasy a odnesl si Cenu diváků.

Soutěž ve hře na lesní roh se koná na Pražském jaru v několikaletých intervalech. Bude jistě zajímavé sledovat, kteří z mladých hornistů se na příští rok vrátí a jaké nové talenty přivítáme. Jedno je ale jisté – v každém případě bude inspirativní pro nastupující generaci hudebníků a potěší i zájemce z řad široké veřejnosti.