Po premiérovém poslechu se album může jevit jako roztříštěné, útržkovité, chaotické, ale na první dojmy nedejte. Postupně si sedá, písničky dostávají jasnější kontury a střípky dávají dohromady pevný tvar.
Hit Me Hard And Soft je deska s rafinovaně vystavěným dějem a je mimochodem moc dobře, že Billie a Finneas uvažují o albu jako o celku s jasně danou dramaturgií a nezaměřují se na dva, tři hitové kousky a okolní vatu. S čímž souvisí i to, že zpěvačka před vydáním nezveřejnila žádnou singlovou návnadu.
První polovina desky obsahuje snáze vstřebatelné písničky – jde o „soft“ polohu. Skinny je jemně psychedelicky rozostřená melancholická baladická věc se sebezpytným textem o úskalích slávy a popularity. V následující Lunch se Billie Eilish otevřeně vyrovnává s tím, že ji přitahují ženy, a k tomu hraje chytlavý beat a výrazná basová linka. Účelná minimalistická práce, která má za úkol nést zpěvaččino typické přerývané frázování a pohrávání si s rytmem slov.
„Lehčí“ polovina alba kulminuje v skvostné Chihiro, jejíž název i text jsou odkazem k animovanému snímku Cesta do fantazie japonského filmového mága Hajaa Mijazakiho, jehož je zpěvačka velkou obdivovatelkou. Nádherně éterická zpěvová linka jednak upomíná na hudbu z Mijazakiho snímků, jednak působí, jako kdyby vypadla z desek Cocteau Twins.
Zhruba v druhé polovině hudba zesílí, až skoro pohltí zpěv. Je v tom úžasné napětí a znovu je potřeba v této souvislosti vyzvednout produkční práci zpěvaččina bratra Finnease O’Connela a jeho dokonalý smysl pro detail, gradaci a načasování.
Populární zpěvačka Billie Eilish vystoupí příští červen v O2 areně |
Tento okamžik zároveň předznamenává, co se bude dít v druhé části alba, ale zatím jsme ještě v „soft“ části a zní opět nádherně posmutnělá Birds Of Feather s k zbláznění tesknou refrénovou melodií.
Wildflower je asi nejpostradatelnější položkou alba, což ale neznamená, že by byla vyloženě špatná. Jen v ní není tolik napětí, kontrastů a střihů jako v ostatních skladbách.
Hit Me Hard And SoftBillie Eilish |
S Greatest se do hudby noříme stále hlouběji – jako samotná Billie Eilish na obale desky. Atmosféra houstne a písničky často končí úplně jinak, než začaly. Viz třeba L’Amour de ma vie, jejíž houpavé tempo se zhruba v třech minutách a třiceti vteřinách zlomí v ostrý taneční synthwaveový nářez s autotunem zkresleným zpěvem.
The Diner je podkres k noirové gangsterce. Bonnie a Clyde se probudili po desetiletích hibernace do kulis velkoměsta jedenadvacátého století a chvíli se rozhlížejí, než se vydají na další kšeft.
Bittersuite rovněž šplíchá na stěny pokojíčků znepokojivé cákance černou barvou a Billie se balí do hudby jako do chundelaté deky.
S Blue se s albem loučíme. Je to jakýsi dovětek – vše podstatné bylo řečeno a tahle písnička je záměrně postavená vyloženě na zpěvné melodii, aby konec nebyl tak hořký.
Ve světle Hit Me Hard And Soft jsou zcela liché debaty o tom, kolik desek prodala Taylor Swift nebo Beyoncé nebo jestli Billie Eilish třetí deskou vyrovná nejen komerční úspěch debutu When We All Fall Asleep, Where Do We Go? a překoná prodeje druhé desky Happer Than Ever. Protože máme–li se o nějaké současné popové zpěvačce bavit skutečně seriózně jako o výrazné tvůrčí osobnosti, je Billie Eilish vítěz.
