Tamara Rojo, vždy s nekompromisním tahem na branku

Tamara Rojo. Foto: Chris Hardy. Poskytnuto s laskavým svolením San Francisco Ballet.

Autor Zuzana Rafajová

Psal se 21. únor 2013 a po třinácti letech opouštěla na vrcholu kariéry londýnský The Royal Ballet jedna z jeho nejvýraznějších hvězd, Tamara Rojo. Loučila se titulní rolí Ashtonova jednoaktového opusu Marguerite a Armand, kde jí byl partnerem (v té době ještě názorově zdánlivě normální) Sergej Polunin. Rojo bylo necelých devětatřicet, dle konvencí baletního světa by se zdálo, že s aktivní interpretační kariérou končí. Napovídala by tomu i její další profesní cesta, neboť od září 2012 byla již uměleckou šéfkou sousedního londýnského English National Ballet (ENB), což způsobilo mezi britskými baletomany mírné pozdvižení. Ostatně podobně jako když v roce 2000 tehdy mladá tanečnice udělala opačný veletoč a z primabaleríny ENB se stala první sólistkou v Covent Garden. Tamara Rojo však zdaleka neměla v plánu opouštět jeviště. Do ENB nastoupila nejen jako jeho ředitelka, ale rovněž coby primabalerína, tančila hlavní role stěžejního repertoáru, vznikaly jí na tělo nové balety a scénu (zatím zdá se) definitivně opustila až představením Giselle Akrama Khana v roce 2022.

Jestli totiž Rojo něco nechybělo a nechybí, jsou to ctižádost a cílevědomost. Se stejnou vervou, energií a nadšením, které věnovala své taneční kariéře, se vrhla do role šéfky a tvůrkyně repertoáru i do studií. Důležitost vzdělání jí vštípili již v dětství rodiče, kdy Tamara sice v 16 letech úspěšně absolvovala madridskou baletní školu Víctora Ullateho, další dva roky si však ještě dodělávala všeobecnou střední školu. Díky tomu mohla v následujících letech pokračovat i na univerzitě, kde nejprve získala bakalářský titul z tance, magisterský z uměnověd a v roce 2016 titul Ph.D. za obhájenou disertační práci na téma Psychologický profil elitních tanečníků – profesní charakteristiky profesionálního tanečníka.

Cesta Tamary Rojo k tanci započala v Madridu, kam se krátce po jejím narození v kanadském Montrealu rodina přestěhovala. Kariéru odstartovala v roce 1991 v souboru Ballet de la Comunidad de Madrid, o tři roky později odcestovala do Paříže na Mezinárodní baletní soutěž, v níž zvítězila. V porotě tehdy mimo jiné zasedla rovněž Galina Samsova, tehdejší vedoucí Scottish Ballet, kam dostala Rojo roku 1996 pozvání. Zde zaujala především titulní rolí Sylfidy v romantickém opusu La Sylphide, v němž ji zhlédl Derek Deane, pro změnu tehdejší šéf English National Ballet, a nabídl jí sólovou smlouvu. Tanečnice tedy odjela do Londýna s představou, že se v souboru začne rozkoukávat a postupně snad vystoupá až na vrchol. Jenže Deane měl jiné plány. Byl rok 1998, Rojo bylo třiadvacet a po roce v ENB již byla jeho primabalerínou.

Raketový start kariéry vystřelil tanečnici na baletní olymp, ENB jí brzy začal být malý, a protože toužila po velkých dějových titulech, v roce 2000 podepsala smlouvu s The Royal Ballet, kde zůstala až do roku 2012, kdy ukončila smlouvu.

Jako interpretka byla Rojo oceňována v dramatických rolích jako Julie, Taťána v Oněginovi, Mary Vetsera v Mayerlingu, Isadora nebo Manon, položit se však uměla i do komických charakterů Coppélie nebo Srdcové královny z Alenky v říši divů Christophera Wheeldona. Mohla se opřít o mimořádně jistou taneční techniku, především její osa, násobné piruety a nekonečné výdrže v pózách se staly jednou z jejích značek. Byť o ně mohla několikrát přijít. Jako mnoho tanečnic a tanečníků se nebála jít přes bolest. Za kolegyni Darcey Bussell zaskočila v Giselle, ačkoli měla sama zvrtnutý kotník, jen o dva roky později až po hospitalizaci zjistila, že stála na jevišti s prasklým slepým střevem (byl jí nařízen klid šest týdnů, Rojo stála v sále už za dva a… skončila opět v nemocnici), v dalším roce ji během australského turné téměř fatálně zastavila infekce vbočeného palce…  

Když se stala novou šéfkou v English National Ballet, plánovala velké změny. Chtěla soubor pořádně posunout do 21. století, začala zvát nové choreografické osobnosti, podporovat tvorbu nových titulů. Pod jejím vedením ENB uvedl první britskou celovečerní inscenaci Korzár (choreografie Anna-Marie Holmes podle M. Petipy a K. Sergejeva; 2013), bylo to však navázání spolupráce s Akramem Khanem, které bylo tím nejoceňovanějším. 

V roce 2014 jej Rojo pozvala, aby vytvořil jednoaktovou choreografii Dust do triptychu Lest We Forgetk upomínce stého výročí začátku první světové války. A jelikož měl úspěch (ENB s dílem v témže roce vystoupil mj. i na hudebním festivalu v Glastonbury), přišlo nové, odvážnější zadání na celovečerní titul. Akram Khan si vybral romantický balet Giselle, jejž uvedl 27. září 2016. Úspěch byl fenomenální, soubor s dílem projel několik turné po Británii, Francii nebo Spojených státech a s úspěchem se vrací do repertoáru dodnes (naposled na podzim 2023). Na Giselle navázal Khan s ENB pod vedením Rojo do třetice celovečerním dílem Creature, baletem na motivy románu Frankenstein Mary Shelley a dramatu Vojcek Georga Büchnera. Premiéra se uskutečnila po měsících covidových odkladů v roce 2021.

Vedle propojování stylových tanečních světů se Rojo rovněž zaměřila na zdůraznění ženských choreografických hlasů. Během jejího působení v ENB vznikly dva výlučně ženské triptychy She Said (2016) a She Persisted (2019), kde dostaly prostor Aszure Barton (Fantastic Beings), Yabin Wang (M-Dao), Annabelle Lopez Ochoa (Broken Wings) nebo Stina Quagebeur (Nora). Rojo následně přinesla do repertoáru díla Williama Forsytha (In the Middle, Somewhat Elevated; Blake Works I; světová premiéra Playlist (Track 1, 2)), Matse Eka (světová premiéra nové verze Svěcení jara), Rolanda Petita (Mladý muž a smrt), Johana Ingera (Carmen), Christophera Wheeldona (Popelka) nebo Piny Bausch (Svěcení jara). Z celovečerních dramatických opusů se povedlo získat MacMillanovu Manon nebo Nurejevova Romea a Julii, titul, který tanečník a choreograf vytvořil v roce 1977 pro přímého předchůdce ENB London Festival Ballet. 

Tanečnice se pustila i do vlastní choreografické činnosti a v roce 2022 uvedla svou emancipovanou vizi Raymondy inspirovanou Florence Nightingale, která byla průkopnicí na poli válečného ošetřovatelství a v roce 1854 odjela pomáhat do krymské války. Během covidové pandemie se podobně jako další baletní tělesa pustil i ENB do pravidelného streamování svých titulů, vedle toho Rojo vedla na oficiálním youtubovém kanálu každodenní tréninky a aktivita dala následně vzniknout nové platformě Ballet on Demand, kde si za drobný poplatek můžete z pohodlí domova pustit některý z titulů jejich repertoáru.

Deset let v čele jednoho z londýnských souborů však samozřejmě nebylo zalito toliko sluncem. Rojo se sice hned na úvod jejího šéfování povedl mistrovský tah, když k ní z The Royal Ballet přešla další z jeho dlouholetých hvězd Alina Cojocaru. Jenže hned rok nato ztratila Vadima Muntagirova. Fluktuace na nejvyšších místech souboru byla poměrně častá (jmenujme např. Cesara Corralese nebo Marii Kočetkovu, která byla v ansámblu jen několik měsíců), což vyvrcholilo článkem v The Times v lednu 2018, který Rojo a její management obviňoval ze zneužívání a vytváření nepřátelského prostředí, tanečníci a tanečnice prý byli nuceni přecházet svá zranění, panovaly rovněž obavy z potenciálního střetu zájmů, neboť Rojo jako umělecká šéfka se dala dohromady s jedním ze svých prvních sólistů, o 16 let mladším mexickým tanečníkem Isaacem Hernándezem. 

Za Rojo a výsledky její práce, mezi něž patří i přesun souboru do zbrusu nových prostorů a budovy od Glenna Howellse na London City Island, se tehdy postavilo vedení i výkonný ředitel ENB Patrick Harrison, takže z obvinění, podle listu The Times dvanácti tanečníků a tanečnic současných i minulých členů souboru, nakonec nic nebylo… Jen syn, který se Rojo a Hernándezovi narodil v roce 2021.

V roce 2022 se z Londýna, který byl pro španělskou tanečnici po více než dvacet let domovem a kde byla za svůj přínos tanci oceněna řádem Commander of the Order of the British Empire, přesunula spolu s partnerem na západní pobřeží Spojených států, kde po sedmatřiceti letech nahradila Helgiho Tomassona v čele souboru San Francisco Ballet. (A kde je mimochodem jedním z prvních sólistů její švagr, Isaacův mladší bratr Esteban.)

I zde má Rojo velké plány. Již druhou sezónu se sžívá s novým prostředím i kulturní politikou, která je ve Spojených státech značně odlišná od Británie i Evropy obecně (neexistují tedy žádné národní nebo státní granty a soubory jsou mnohem závislejší na individuálních mecenáších a podporovatelích). V následující sezóně plánuje uvést MacMillanovu Manon i svou Raymondu, balet, který žádný jiný americký soubor nemá. 

Zdroje:

www.tamara-rojo.com

www.sfballet.org

Marriott, Bruce. Tamara Rojo ENB Principal. Ballet magazine. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20050831142228/http://www.ballet.co.uk/may98/interview_tamara_rojo.htm [cit. 12. května 2024]

Mackrell, Judith. The Tamara Rojo revolution: bringing ballet into the 21st century. The Guardian, 17. února 2015. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2015/feb/17/the-tamara-rojo-revolution-english-national-ballet [cit. 11. května 2024]

Spicer, Graham. Tamara Rojo and Isaac Hernández: a possible conflict of interest? Gramilano, 22. ledna 2018. Dostupné z: https://www.gramilano.com/2018/01/tamara-rojo-isaac-hernandez-possible-conflict-interest/ [cit. 11. května 2024]

Brown, Mark. Ballet Director Tamara Rojo  defends relationship with dancer. The Guardian, 13. března 2018. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2018/mar/13/ballet-director-tamara-rojo-defends-relationship-dancer [cit. 12. května 2024]

Winship, Lyndsey. Tamara Rojo: Despite everything, it’s a very creative moment. The Guardian, 12. října 2020. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2020/oct/12/tamara-rojo-interview-english-national-ballet-despite-everything-its-a-very-creative-moment [cit. 12. května 2024]

Winship, Lyndsey. A 10-year triumph: how Tamara Rojo transformed English National Ballet. The Guardian, 12. ledna 2022. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2022/jan/12/a-10-year-triumph-how-tamara-rojo-transformed-english-national-ballet [cit. 12. května 2024]

Winship, Lyndsey. Tamara Rojo: Ballet is competing with Netflix – that’s what audiences expect. The Guardian, 29. ledna 2024. Dostupné z: https://www.theguardian.com/stage/2024/jan/29/tamara-rojo-san-francisco-ballet[cit. 11. května 2024]

Weiss, Deborah. Tamara Rojo on falling in love with San Francisco. Bachtrack, 29. ledna 2024. Dostupné z: https://bachtrack.com/interview-tamara-rojo-san-francisco-ballet-january-2024 [cit. 11. května 2024]