Vypadá to jako práce snů, ale je to hlavně ohromná zodpovědnost. Ačkoliv si bodygardy obvykle spojujeme se svalnatou postavou, střežit významné osobnosti není jen o kondici, ale z velké míry také o psychice. Roman Anton deset let hlídal největší světové celebrity, jako byla Tina Turner nebo Michael Jackson, z těch českých si ho pak oblíbila například Lucie Bílá či Karel Gott. V době COVIDU využil volno k sepsání historek do knihy Zpověď bodygarda. Nám Roman Anton prozradil:
Romane, kdy jste v životě zažil největší strach?
Vím, že by asi bylo správné odpovědět, že během práce bodyguarda. Ano, nastaly při ní okamžiky, kdy jsem měl strach. Ale nebyl to nikdy ten typ strachu, který by vás paralyzoval. Je to spíš strach, který vás vybičuje k využití všeho, co jste trénoval na maximum. Opravdový strach a bezmoc jsem cítil jen při obavě o svoji dceru, když byla nemocná, asi jako každý rodič.
Většina lidí si pod pojmem bodyguard představí „nabušeného“ člověka. Není to ale minimálně stejně, nebo dokonce více o psychologii?
Víte, stejně jako v jiných oborech lidské činnosti i v práci osobního strážce jde o souběh několika schopností, z nichž některé máte dané a jiné získáváte postupem času v rámci tréninku a sebezdokonalování. Samozřejmě se u bodyguarda předpokládá jistá fyzická dispozice, která je nutná k samotnému výcviku i vlastnímu výkonu povolání. Fyzická, bojová i střelecká dovednost a připravenost.
Jste bodyguard, vaší prací je chránit klienta za všech okolností, včetně toho, kdy je ohroženo i vaše zdraví či život.
Ale stejně tak je důležitá mentální odolnost a do jisté míry i osvojení si základů psychologie. Někdy se může bodyguard dostat i do situace, kdy mu víc než fyzický fond pomůže situaci vyřešit schopnost vyjednávat. Musíte mít schopnost do jisté míry umět rozeznat a trochu předvídat chování některých lidí. Typovat si ty, kteří by pro vašeho klienta mohli být potenciálním nebezpečím, a snažit se konfliktu a fyzické konfrontaci předcházet. My nejsme bijci MMA, nemáme předvádět svoji fyzickou převahu, to není náš úkol.
Jak se stalo, že si vás celebrity vybíraly? Čím jste byl pro ně výjimečný?
Prošel jsem několik výcvikových misí v zahraničí začátkem devadesátých let, když zde žádné takové možnosti nebyly. Díky tomu jsem získal jisté dovednosti, na které jsem měl certifikát, a spolu s životopisem jsem to vždy předkládal managementu klienta nebo produkci, která mě na ochranu VIP osoby oslovila. Vzhledem k tomu, že takových lidí v té době nebylo moc, celkem rychle jsem se dostal do podvědomí a pravděpodobně se mnou byli klienti spokojeni, protože se na mne obraceli opakovaně, nebo jsem byl doporučen dál.
Ve středu byl spáchán atentát na premiéra Fica. Vy jste se k tomu na Fb vyjádřil s tím, že jeho bodyguardové mohli odvést lepší práci. Kde podle vás udělali největší chybu?
Pokud se podíváte na fotografii po výstřelech na premiéra, většina členů ochranky z vnitřního okruhu (ti, kteří jsou přiděleni k přímé ochraně osoby) je otočená k zasaženému premiérovi a snaží se mu pomoci. To je lidsky asi v pořádku, ale bodyguard musí reagovat jinak. Část ochránců by měla vytvořit perimetr a se zbraní být připraveni zneškodnit možného dalšího střelce. V tu chvíli totiž nikdo nemůže vědět, zda byl jen jeden, nebo jich bylo víc.
Další podivností je, že nebyly otevřené dveře do premiérovy limuzíny. Obecně platí, že mezi nejrizikovější místa přesunu chráněné osoby patří přesun z budovy do auta a z auta do budovy. Dveře limuzíny se nechávají vždy! otevřené právě pro případ, že dojde k útoku, a vy musíte chráněnou osobu rychle přemístit do pancéřované limuzíny a z místa ohrožení odjet.
Karla Gotta jsem ani doma nikdy neviděl jinak než upraveného a v naleštěných lakýrkách. Nikdy jsem ho neviděl v teplákách a bačkorách. I když byl doma, vždy byl perfektně upraveným gentlemanem. Michael Jackson měl zase zálibu v hračkách všeho druhu. Byl schopen si s vláčky hrát celé dlouhé hodiny.
A když jsem viděl záběry přímo ze střelby, je úplně neskutečné, že střelec vystřelil 4x a zasáhl jen premiéra. Žádný z ochránců ho nezaclonili svým tělem, jen se prapodivně snažili sáhnout si pro útočníka přes zátarasy, které jsou mimochodem pro tento typ akce zcela nevhodné.
A v neposlední řadě mám otázku, kde byli ochránci z druhého okruhu, což je skupina strážců, kteří jsou většinou vmíseni mezi lidmi v davu, ale mají skrytě střelné zbraně a jejich úkolem je vyhodnocovat a pozorovat situaci, případně přes vysílačku hlásit problém. Jsou samozřejmě také vycvičení adekvátně zasáhnout.
To je poměrně velký výčet chyb...
Nikdo není dokonalý, všichni děláme chyby a já nechci být tím generálem po bitvě. Jedno ale vím, největším nepřítelem bodyguarda je rutina. Jakmile upadnete do pohody, že když se na daném místě nikdy nic nestalo, tak se nestane nic ani teď, tak je to cesta do velkého průšvihu.
Zmínil jste chránit celebritu vlastním tělem. Vy jste byl v kritických situacích ochoten vlastní život riskovat?
Během bouřlivých devadesátých let jsem se dostal do opravdu krizových situací několikrát. Někdy to bylo i při ochraně VIP osob, ale většinou opravdové nebezpečí hrozilo při ochraně tehdejších podnikatelů a byznysmenů. Situace se několikrát vyhrotila tak, že došlo k fyzickým útokům na mne a mého klienta. Člověk v tu chvíli nad tím, co všechno by se vám mohlo stát, nepřemýšlel, byl jsem nějak vycvičen a podle toho jsem reagoval. To uvědomění si přišlo většinou až potom, co nebezpečí pominulo. Jste bodyguard, vaší prací je chránit klienta za všech okolností včetně toho, kdy je ohroženo i vaše zdraví či život. Za svou kariéru bodyguarda jsem byl několikrát pobodán, sekli mě mačetou a jednou jsem se dostal i do přestřelky. Naštěstí jsem vše přežil a můžu o tom dnes vyprávět.
Co by se stalo, kdyby se vám nepodařilo osobnost ochránit?
Do jisté míry bych to považoval za své osobní selhání. Chránit svěřenou osobu není zdaleka jen o tom umět se prát a vystřelit. Analýza rizik a předcházení jejich možnému vzniku je ještě důležitější. Do běžné praxe patří plánování tras a její alternativní odklon. Výběr a kontrola míst, kde se klient bude pohybovat. Omezení některých klientových aktivit, kde je předpoklad vysokého rizika konfliktu atd. Pokud i přes všechna tato opatření dojde k tomu, že je váš klient napaden, právní odpovědnost za to nenesete, ale z hlavy to dostanete jen těžko.
Uvědomil jsem si, že již mnoho let žiji v podstatě život někoho jiného. Stále se přizpůsobovat novým klientům, trávit s nimi x hodin denně, často s nimi cestovat a být v podstatě součástí jejich rodiny vám totiž nedovoluje založit rodinu vlastní.
Po těch letech zkušeností poznáte už na první dobrou, že někdo je násilník?
Dlouhá léta jsem se jako bodyguard učil reagovat jinak než většina lidí. Učil jsem se všímat si detailů a vyhodnocovat situace podle nich. Ale netroufl bych si říct, že poznám násilníka na první pohled. Spíš vás někdo v tomto směru zaujme a pak ho více pozorujete. Někdo se na první pohled může jevit jako násilník, ale je to jen pozér, který dělá ramena, a naopak někdo, do koho byste to na první pohled neřekli, může být nebezpečný. Jde o rozpoznávání drobných odchylek jednání, chování.
Poznal jste řadu českých i světových osobností. Setkal jste se s nějakými podivnostmi?
Často se u těchto lidí stane, že vás překvapí nějakými svými vrtochy, ale na většinu toho si časem zvyknete a už vás to nepřekvapí. Například Karla Gotta jsem ani doma nikdy neviděl jinak než upraveného a v naleštěných lakýrkách. Nikdy jsem ho neviděl v teplákách a bačkorách. I když byl doma, vždy byl perfektně upraveným gentlemanem.
Michael Jackson měl zase zálibu v hračkách všeho druhu. Byl schopen si s vláčky hrát celé dlouhé hodiny. Pamatuji se, jak jsme jednou byli vybírat hračky pro dětský domov v jednom hračkářství, a on si tam sedl k asi šestiletému klučinovi a začal si s ním posílat malé nákladní autíčko. Musel to být zvláštní pohled pro ten dav za výlohou. Nad chlapečkem stála jeho maminka, nad Michaelem Jacksonem já a čekali jsme, až si dohrají…
Kdo z těch celebrit vás nejvíc překvapil? A čím?
To by bylo na samostatnou knihu, ale jednou z očekávaných vlastností bodyguarda celebrit je, že nevyzradíte nic skutečně zásadního z jejich soukromí. Dokonce máte i ve smlouvě klauzuli o mlčenlivosti, která je zpravidla na deset až patnáct let. Nicméně asi mohu říct, že mne jednou velice překvapil Michael Jackson, který byl normálně velmi tichý, až plachý. Uvolnil se většinou jen ve společnosti dětí při hrách s hračkami. Proto mě velmi překvapilo, když jsem ho při zkoušce před koncertem slyšel opravdu křičet na členy taneční skupiny, když nebyli schopni udělat choreografii přesně tak, jak si to Michael přál. Byl jsem s ním přímo na pódiu jak při zkouškách, tak při vlastním koncertu, ale takhle řvát jsem ho zažil jen jednou.
S kým to bylo takové nejpohodovější?
Velmi pohodové to bylo s Tinou Turner. Byla hrozně milá, před koncertem měla setkání s tehdejším prezidentem Václavem Havlem a bylo vidět, jak skvěle si rozumí. Nikdy neměla s ničím problém, byla to opravdová dáma. Navíc jednou po koncertu, když jsme s ní jeli v autě, nám udělala soukromý koncert, když zpívala celou cestu až na letiště.
A kým jste naopak zažil největší adrenalin?
Divoký byl například zpěvák skupiny Scooter H. P. Baxxter. Tedy vlastně se jmenuje Hans Peter Geerdes, Baxxter je umělecké jméno. Tak s ním a jeho kapelou Scooter jsem zažil tak divokou afterparty, že na ně přišla policie. Nakonec jsme vše vyřešili domluvou a podepsanými cédéčky.
Určitě jste se dostal na zajímavá místa. Které nejunikátnější si vybavujete?
Těch míst bylo hodně, ale vy z nich moc nemáte. Jste v práci a je toho dost, co musíte řešit. Není čas se kochat krásami kolem vás. Nicméně rád vzpomínám na jeden okamžik. Nebylo to vůbec krásné místo, naopak. Byla to tmavá betonová místnost bez oken. Vedla z ní chodba přímo pod koncertní pódium. Tam se před koncertem sešli všichni účinkující prvního koncertu světového turné Michaela Jacksona HIStory. Stoupli si do kruhu včetně Jacksona a jeden z tanečníků předříkával modlitbu. Já jsem stál za Michaelem Jacksonem, jediný člověk na světě mimo tyto účinkující, který mohl být u toho. To byl hodně silný okamžik. Nakonec všichni řekli společně „Amen“ a šli na to.
Hýčkaly si vás celebrity?
Je to jak kdy a jak kdo. Obecně se asi nedá mluvit přímo o hýčkání. Jsou to také jen lidé se svými náladami a různorodými povahami. Většinou jsou milí, a když si získáte jejich důvěru, máte to u nich dobré. Ale pořád je to někdo, pro koho pracujete.
Vaše práce byla jistě psychicky velmi náročná. Jak jste si „čistil hlavu“?
Náročné to samozřejmě bylo. V té době byla ale moje práce mým největším koníčkem, takže jsem bez ní nikdy dlouho nevydržel. Dobrým ventilem byl vždy sport, a to mi zůstalo dodnes.
Reklama
Vydání vaší nové knihy Zpověď bodyguarda kvitoval sám Arnold Schwarzenegger, který dokonce na jejím základě dává vstupné zdarma do svého muzea. Máte přehled, kolik lidí se tam díky tomu dostalo?
Ačkoliv musím říci, že management Arnolda Schwarzeneggera si pečlivě hlídá vše, co se kolem knihy děje, protože je na obalu jeho jméno a muzeum je partnerem knihy, tak přesné číslo nemám. Knihy se prodalo několik tisíc kusů, tak odhaduji, že návštěvníků muzea by mohly být řádově stovky.
Je nějaká osobnost, kterou byste rád střežil, a ještě se vám to nepoštěstilo?
Prezidenta USA, ale to je s českým pasem v podstatě nemožné.
O své práci mluvíte s vášní. Přesto jste s ní po deseti letech skončil. Co vás k tomu vedlo, když jste ji měl tak rád?
Kolem roku 2004 jsem se cítil poměrně vyčerpaný a uvědomil jsem si, že již mnoho let žiji v podstatě život někoho jiného. Stále se přizpůsobovat novým klientům, trávit s nimi x hodin denně, často s nimi cestovat a být v podstatě součástí jejich rodiny vám totiž nedovoluje založit rodinu vlastní. Cítil jsem, že přišel čas na změnu. Nyní pracuji pro jednu nadaci, která se zabývá také ochranou, ale je to ochrana vodních zdrojů a přírody obecně. Takže jsem nakonec u jistého druhu ochrany stále.
Kdyby přišla opravdu zajímavá nabídka, šel byste do toho?
Ano. Krátkodobě si to dovedu představit. Ale jsou tu jistě dnes mladší a lepší. Občas pracuji jako koordinátor bezpečnostních akcí. Také pořádám přednášky o tom, jak se chovat v krizových situacích, jaká jsou rizika napadení tzv. měkkých cílů atd. Samozřejmě dojde i na historky z devadesátých let.
foto: Se svolením Romana Antona, zdroj: Autorský článek
