Foto Jelger Groeneveld, Flickr, CC BY 2.0 Deed
Gruzie si přijetím zákona proti zahraničním agentům prodlužuje cestu do Evropské unie. Atmosféra je tak napjatá, že šéf unijní diplomacie Josep Borrell dokonce volá po tom, aby byl zemi odložen kandidátský status a Evropský parlament mluví o uvalení sankcí. Znepokojením navzdory ale samotná EU nejde příkladem.
Gruzínští zákonodárci vloni, poté co jim ulice dala najevo svůj nesouhlas, slíbili, že se k návrhu zákona o zahraničních agentech už nikdy nevrátí. Letos ale svá slova porušili a tamní parlament jej i přes silné protesty 14. května ve třetím čtení schválil. Přestože prezidentka Salome Zurabišvili avizovala, že bude zákon vetovat, běh věcí to asi nezvrátí, neboť bude s největší pravděpodobností stejně nakonec přehlasována poslanci.
Protlačí-li, což je skoro jisté, gruzínská vláda zákon proti zahraničním agentům, nevládní organizace, které jsou z více jak 20 procent financovány ze zahraničí, se budou muset povinně registrovat jako subjekty „sledující zájmy cizí moci“ a také se tak označovat. Nerespektování pravidel může vyústit ve finanční postih sahající až ke dvě stě tisíci korunám. V gruzínských poměrech jde o likvidační částku.
Je nezbytné si uvědomit, že i dnes, když ještě neziskové organizace jakž takž svobodně fungují, je to země skoro bez sociálního státu, s rozvíjející se ekonomikou, potýkající se s korupcí a celou škálou dalších problémů. Co se stane, až některé instituce ze strachu zmizí, není těžké domýšlet.
Přes veškerou kritiku se vláda zaštiťuje bezpečností státu a tvrdí, že jí jde pouze o zajištění transparentnosti financování nevládních organizací. To je však sporné, protože kdyby se skutečně zajímala o blaho své země, nenechala by ruské občany, kteří do Gruzie uprchli hned, co Rusko napadlo Ukrajinu, bezstarostně vyvádět kapitál do daňových rájů, jak se to nyní děje.
Odsouhlasení zákona tedy s největší pravděpodobností přinese jen kriminalizaci neziskového sektoru, který to má těžké už dnes, ačkoli je v mnoha ohledech pro gruzínskou společnost velmi důležitý, protože nezřídka supluje absentující stát. Gruzie se pak svých chováním nejvíc staví do opozice vůči Evropské unii. Vulgárně řečeno jejím penězům, jež do země proudí právě skrze nevládní organizace.
Mají ho i další státy
Nápad mít zákon, který se nějak snaží omezit vliv zvenčí, není nijak specificky gruzínský, naopak. Nějaká obdoba takovéto legislativy aktuálně platí hned v několika dalších státech. Jako příklad uveďme USA, Kanadu, Austrálii, Izrael, Spojené království a samozřejmě Rusko.
Jednotlivé právní úpravy se liší zejména mírou drakoničnosti. Nejrozšířenějším požadavkem je nicméně povinnost jednotlivců nebo organizací pravidelně informovat o své činnosti. Rozdíl je ale v četnosti nebo míře detailů, které o sobě musí daná instituce či osoba uvádět.
Co do tvrdosti dopadů na společnost, zašlo nejdál Rusko. Předně široká definice agenta zaručuje, že jím může být úplně každý a ve druhém sledu legislativa dotčeným osobám a organizacím zapovídá celou řadu aktivit. Mezi nimi třeba výuku na vysoké škole, vzdělávání mládeže, členství ve volební komisi nebo pořádání veřejných akcí. Jaké to je žít s nálepkou zahraničního špiona ví i ruská politoložka Jekatěrina Šulman. V rodné zemi nesmí například učit na vysoké škole a stejně jako další, i ona musí veškeré publikované materiály označovat definicí, která říká, že ji stát považuje za zahraničního agenta. I lidé, jež by s ní v Rusku spolupracovali, o sobě pak musí uvádět, že byli v kontaktu se zahraničním agentem.
Právě již fungující legislativou se politici z politické strany Gruzínský sen pokoušeli veřejnost přesvědčit, že nekují nic nekalého. Neodvolávali se však na ruskou verzi, ale na americkou právní úpravu z roku 1938. Dosud platící FARA (Foreign Agent Registration Act) byla svého času jasně zacílena proti nacistům a komunistům.
Přestože vzbuzuje i tento zákon oprávněné obavy, obsahuje v porovnání s gruzínskou verzí přinejmenším širší definici agenta. Zatímco v Gruzii se na něj může kvalifikovat kdokoli pouze na základě výše dotace ze zahraničí, v USA jím může být jakákoliv osoba, fyzická či právnická, která je pod kontrolou cizí moci a jedná v jejím zájmu a dle jejích pokynů. Kritérií k naplnění této definice tak musí být splněno více. I přes mírnější znění ale není na místě tvrdit, že by byla FARA ve vztahu k občanské společnosti bezproblémová. Po roce 2016 vzrostl v zemi počet vymáhaných případů a panuje také obava, že bývá zneužívána proti neziskovkám a médiím.
Možnost instrumentalizovat tento typ zákona směrem k nepohodlným osobám nebo organizacím je něčím, co spojuje všechny státy, které nějakou jeho variantu někdy přijaly.
EU je proti
Argumentace Amerikou nezabrala a Gruzie si vykoledovala odsudek domácího veřejného mínění i Evropské unie. Té vadí, že země svým jednáním porušuje závazky, které jakožto kandidátský stát slíbila dodržovat. Tbilisi navíc vzbuzuje nedůvěru postojem, jaký zaujímá vůči Evropské unii a USA. Čas od času je považuje za nepřátele, pak zas za partnery, přesně jak se to zrovna hodí.
Evropský parlament už dříve vyzval členské státy i Evropskou komisi, aby v reakci na zákon uvalily sankce na gruzínského oligarchu a zakladatele strany Gruzínský sen Bidzinu Ivanishviliho, a aby přehodnotily bezvízový styk, který pro obyvatele Gruzie momentálně platí. Nadto parlament navrhuje pozastavit vyjednávání o vstupu země do Evropské unie a hlava unijních diplomatů Josep Borrell se pak rovnou vyslovil pro odložení kandidátského statusu.
Přestože je kritika ze strany unijních představitelů oprávněná a Gruzie se svým rozhodnutím zákon přijmout vrhá do ruské náruče, ať už opravdu nebo metaforicky, silný názor sedmadvacítky bohužel znevěrohodňuje její vlastní připravovaná legislativa. Jde o balík na ochranu demokracie, který v prosinci loňského roku představila Evropská komise, a jenž by měl zpřehlednit finanční toky plynoucí do členských států ze třetích zemí.
Jeho kritici za ním ale vidí jen mírnější obdobu zákona o zahraničních agentech. Nesouhlasí třeba s obšírnou definicí špiona, za niž se při troše snahy vejde kde co. Podle nich sice směrnice zdánlivě rozlišuje mezi profesionálním lobbingem a příležitostným ovlivňováním, ale neuvádí, jak to ošetřit v praxi. V neposlední řadě vidí oponenti problém i v tom, že návrh jasně nedefinuje protislužbu hospodářské povahy. Všechny tyto nepřesnosti by mohly nakonec spíše škodit než prospět, navíc i tato evropská legislativa je podobně jako gruzínská poměrně úzce zaměřena na peníze a jiné úplatky z třetích zemí, čímž zcela nelogicky predikuje, že ohrožení přichází jen zvenčí a skrze nevládní organizace. V otevřeném dopise na to naráží i Asociace evropských univerzit a organizace Civil Society Europe, které se obávají, že neziskový sektor financovaný ze zemí mimo Evropskou unii, a připomeňme že za jejími hranicemi neleží pouze Čína, Rusko nebo Írán, by kvůli jednotlivým nejasnostem mohl být automaticky obviňován ze sledování cizích zájmů bez ohledu na náplň své práce. Za jasně stigmatizující pak pisatelé považují veřejný registr, kam by se organizace musely zapsat, a jež by měl být dle plánu i veřejně dostupný.
Jako zcela mylný pak zní nápad, aby za slušné zacházení s registrovanými organizacemi odpovídaly jednotlivé členské státy. Pro některé z nich by to totiž mohlo představovat jednoduchý nástroj represe, a to paradoxně přímo z rukou instituce, která v kriminalizaci neziskového sektoru v minulosti zabránila Maďarsku. To se před bezmála sedmi lety snažilo o svou vlastní obdobu zákona o zahraničních agentech. Evropská komise jej za to zažalovala a Soudní dvůr Evropské unie ve výsledku konstatoval, že je maďarská legislativa protiprávní, diskriminační a bezdůvodná. Zákon musel být zrušen.
Rozpolcená společnost
V kontextu minulého by se slušelo, aby se Gruzie i sedmadvacítka rychle vzdaly svých záměrů, protože to v konečném důsledku neprospěje ani jedné z nich. Naopak to hlavně v případě Evropské unie diskredituje její postavení a právo vymezovat se proti porušování lidských práv a svobod. U Gruzie pak může mít paralýza občanské společnosti, s níž jsou neziskové organizace často propojeny, přímo fatální následky. Je nezbytné si uvědomit, že i dnes, když ještě neziskové organizace jakž takž svobodně fungují, je to země skoro bez sociálního státu, s rozvíjející se ekonomikou, potýkající se s korupcí a celou škálou dalších problémů. Co se stane, až některé instituce ze strachu zmizí, není těžké domýšlet.
Smutnou pravdou gruzínské reality ovšem zůstává, že demonstranti v Tbilisi reprezentují jen část společnosti, ten zbytek, sluší se připomenout, buď stále volí Gruzínský sen, který vládne už třetí volební období, nebo se do politického života vůbec nezapojuje. Je těžké si to přiznat, ale gruzínská společnost trpí podobnou rozpolceností jako její vláda. Na jedné straně masivně podporuje vstup do Evropské unie, ale zároveň u ní ve volbách pořád vítězí proruská partaj. Opustit v tomto stavu Gruzínce, nebo je přehnaně trestat za činy jejich politické reprezentace, by znamenalo předat je Rusům.
Autorka je novinářka.