Keller bez cenzury: Jan Keller píše, že současné poměry v ČR a SR občanům říkají, že jediné, co demokracie nabízí, je volba mezi těmi schopnými naprosto všeho a mezi neschopnými alibisty.
Poměry na politické scéně jsou dnes v Česku a na Slovensku velice podobné. Stát se naštěstí podařilo smírně rozdělit, takže byl vytvořen prostor pro dva menší a z mezinárodního hlediska méně významné státní útvary vnitřně až po okraj naplněné téměř identickým nesouladem, napětím, nespokojeností a doutnajícími konflikty. U nás i na Slovensku se z mnoha drobnějších a politicky nesourodých uskupení formují dva velké tábory, které stojí ostře proti sobě. Jiskří to mezi nimi tak, že to prorůstá až do nenávisti. Situace je o to nepřehlednější, že do pozadí ustoupil rozpor mezi levicí a pravicí a prakticky neexistují klasické politické strany, které v normální politice tento rozpor reprezentují. Spolu s tím ubývá na věcnosti diskusí, převládají emoce, argumenty jsou nahrazovány nadávkami a všemožným hanobením stoupenců opačného tábora.
Pod povrchem těchto společných rysů můžeme však vysledovat určité odlišnosti v povaze politických sil, které se v obou zemích projevují. Taktika jednoho ze znesvářených táborů v nich spočívá v obviňování lídrů opačného tábora z toho, že jsou schopni naprosto všeho. S vydatnou pomocí médií hlavního proudu se tyto osoby mění v symboly čirého Zla. V Česku byl takto prezentován nejprve Miloš Zeman a po něm především Andrej Babiš. V určitém odstupu za nimi daném menší politickou váhou následují Tomio Okamura a nejnověji Jindřich Reichl. Na Slovensku byli do stejné role dosazeni především Robert Fico a Robert Kaliňák. Tábor, který sám sebe označuje za jediné reprezentanty jinak pochopitelně zcela pluralitní demokracie, viní tyto osoby z populismu, ze šíření dezinformací, z vrozené neúcty k zákonům, z nepodložené kritiky Evropské unie a obecně Západu, z nedemokratického charakteru stran, které založili, a ze směřování k totalitě. V tvrdším provedení pak ze spolupráce s mafií, z trestných činů nejrůznější povahy a z posluhování ruským, pokud ne přímo čínským zájmům. Jejich vyřazení z politického života jakýmkoliv způsobem je považováno za naprosto základní předpoklad zdravého směřování naší křehké demokracie. Se Zlem se nediskutuje, Zlo je třeba rázně vymýtit.
Opačný tábor se nedomnívá, že by proti nim stáli lidé všehoschopní. Právě naopak, poukazuje na jejich nekompetentnost a soustavně projevovanou neschopnost řídit a spravovat zemi. Na Slovensku se stal symbolem těchto vlastností Igor Matovič a řada členů jeho vlády. Uvádět přehled politiků podobně nízkých kvalit a podobně vysokého sebevědomí v Česku by přesahovalo rozsah tohoto článku a týkalo by se kromě vládních činitelů také vedení obou parlamentních komor. Souhrnně je jim vytýkáno, že nehájí zájmy naší republiky, ale zájmy nejrůznějších lobby (energetika, obchodní řetězce, bankovnictví, zbrojní průmysl aj.), většinu z toho na úrovni nadnárodní. Dále se jim vyčítá, že nejsou schopni a možná ani ochotni chránit vlastní občany v oblasti bezpečnosti (migrační politika, riziko šíření infekčních nemocí, hrozba zatažení země do války aj.).
Politici, kteří jsou podezíráni z naprosté neschopnosti, obhajují nedobré výsledky v rezortech, jež řídí a za které zodpovídají, neblahým dědictvím všehoschopných politiků, které nahradili ve funkcích. Je to problematická strategie, neboť v občanech budí dojem, že jedinou volbou, kterou jim naše demokracie nabízí, je právě jen výběr mezi osobami schopnými naprosto všeho a mezi neschopnými alibisty. Pocit bezvýchodnosti, který odtud pramení, není dobrým předpokladem pro uklidnění situace a pro obnovení takového modelu politiky, ve kterém je střídání ideových soupeřů u moci projevem zdravého chodu demokracie, nikoliv projevem jejího smrtelného ohrožení.
Vážnost situace přímo nutí ukončit rozbor poměrů, ve kterých jsme se patrně svojí vlastní vinou ocitli, v méně pochmurném tónu. Snad mají pravdu optimisticky založení občané, kteří doufají, že se obě námi popsané tendence mohou přece jen usmířit a mohou být naplněny současně. S nadějí přitom vzhlížejí k osobě prezidenta Petra Pavla.