Růžové brýle nestačí, urputná kritika dusí elán. Expert radí, jak vychovat šampiona

Klára Elšíková Klára Elšíková
20. 5. 2024 12:14
"Už jste dorostenci, teď už to není o hraní, ale o výsledcích." Pokud se s podobným přístupem setkají mladí sportovci, může je to podle sportovního psychologa Václava Petráše dovést až k vyhoření. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, proč je důležité, aby se nám z života i sportu nevytrácela hravost, k čemu je nám užitečná nervozita a jak sebe i děti naučit zvládat prohru.
Mladé sportovce žene dopředu nadšení, nikoliv stres a hrozby.
Mladé sportovce žene dopředu nadšení, nikoliv stres a hrozby. | Foto: Shutterstock

Vaše nová kniha má název Jak vychovat z dítěte sportovce bez typických rodičovských chyb. Jaké klasické přešlapy rodiče dělají?

Rodiče se často snaží své dítě něco naučit a někam ho popostrčit, aniž by mu byli sami vzorem. Dále se snažíme v dětech často probudit vnitřní motivaci příkazy ve stylu: "Musíš se víc snažit" nebo "Musíš víc chtít". Jedná se ale o paradox, vnitřní motivaci nenastartujete tím, že vám to někdo přikáže. Také máme tendenci všímat si více chyb a nedostatků než dávat pozitivní zpětnou vazbu.

Když jedeme s dětmi ze zápasu domů, spíš se budeme bavit o špatné přihrávce, než abychom si všímali detailů, které se jim povedly. Na druhou stranu ale někdy sebevědomí u dětí nerozvíjíme správným způsobem. Říkáme jim, že zvládnou všechno, co chtějí, dokážou porazit kohokoli, když si budou věřit. Sebevědomí musí ale reálně vycházet z přípravy, kdy dítě ví, že něco umí a má na čem stavět. Růžová představa nestačí.

Někteří rodiče chtějí, aby se jejich dítě stalo úspěšným sportovcem. Mají v podstatě rozhodnuto, ještě než se potomek narodí. Neměli by ale nejdříve věnovat pozornost tomu, jestli má dítě k vrcholovému sportu vůbec předpoklady?

Foto: Archiv Václava Petráše

Předpoklady jsou jedna věc a druhá je, jestli se dítě sportu vůbec bude chtít věnovat na vrcholové úrovni. Neměli bychom rozhodovat za potomka jeho životní dráhu, aniž by do toho měl možnost mluvit. Někdy máme navíc tendenci takové rozhodnutí uspěchat a brát jej příliš vážně už od raného věku. Je dobré vědět, že spousta fantastických sportovců se věnovala různým disciplínám a na tu svou se zaměřili až třeba ve 12 letech. Často máme strach, že dítěti už v šesti letech něco utíká, ale to opravdu není rozhodující.

Opravdový problém je, že se často setkávám s 16- až 18letými sportovci, kteří by do toho měli šlápnout právě v tomto věku, ale už jsou vyhořelí, protože už 10 let fungují v režimu "vrcholového sportovce". Říkají, že mají tréninků a zápasů plné zuby, ale že to teda asi budou dělat dál, protože sportu věnovali spoustu času a rodiče do nich investovali peníze. Chybí jim ale vnitřní drive a motivace, kterou na začátku měli, protože se dostali do stavu, kdy sport začali vnímat pouze jako každodenní práci a povinnost.

Devět let spolupracuje s HC Oceláři Třinec, ale i s řadou dalších organizací, svazů a individuálních sportovců.
Devět let spolupracuje s HC Oceláři Třinec, ale i s řadou dalších organizací, svazů a individuálních sportovců. | Foto: Archiv Václava Petráše

Nervozita je užitečná

Jako sportovní psycholog působíte 12 let. Je dnešní generace sportovců v něčem jiná? Potýká se s jinými problémy než ta předchozí?

Jedná se pořád o stejné věci. Typickým tématem je nervozita ve stylu: "Na tréninku umím skvěle kopat nebo tancovat, ale když přijde závod, jsem nervózní, ztuhlý, pokazím to a pak mě to mrzí." Řešíme nevyrovnanost způsobenou nervozitou a nízkým sebevědomím, kdy si sportovci na tréninku kličku udělat troufnou, ale v zápase ne.

Jak s nervozitou pracujete?

Normalizuji ji, ukazuji, že ji zažíváme každý v řadě situací. Když mluvím s mladšími sportovci, vždy jim vysvětluji, jak nervozitu prožívám já - že mi ztěžknou nohy, buší mi srdce, potím se, bojím se, že řeknu blbost, ale naučil jsem se s tím postupně pracovat, a i tak podat dobrý výkon. V knize popisuji příklad pračlověka, který se setká s šelmou a má podobné prožívání. Vedu sportovce ke vnímání nervozity jako mechanismu, který nás aktivuje, připravuje na výzvu a je nám užitečný. Prakticky je pak například učím, jak se zklidnit dýcháním nebo že se můžou rozptýlit i tak banální aktivitou, jako je povykládat si s kamarádem.

A jak jim pomáháte zvýšit nízké sebevědomí?

Sebevědomí vychází z tréninku. Když jde dítě do zápasu, mělo by vědět, co umí a že je připravené. Často se však stává, že jsme hodně přemotivovaní a chceme, abychom neudělali v zápase žádnou chybu. To je ale neférový cíl. Ani v tréninku se nám nestává, že bychom se žádné chyby nedopustili. Dětem říkám, ať si vzpomenou na zápas nebo trénink, kdy si věřili, dařilo se jim a kdy to bylo naopak. V takovém uvědomění najdeme spoustu informací.

Například jeden mladý hokejista mi popisoval, že když si nevěří, hraje opatrně, puky jen odhazuje, aby zápas nepokazil, a jde raději rychle vystřídat. Když si naopak věří, má pocit, jako by zápas hrál na Playstationu. Troufá si, hraje si, něco vytváří. Když odjíždí domů ze zápasu, kde si nevěří, je znechucený a hra ho nebaví, v druhém případě cítí obrovskou radost. Společně jsme mu tak vytvořili pomůcku - na hokejku si nakreslil malý gamepad, a když si všimne, že se snaží trénink nepokazit a neudělat chybu, tak si jen připomene gamepad a přesně ví, co to znamená - hrej si, buď kreativní, troufni si, buď pozitivní. Je to malá pomůcka, která obsahuje spoustu instrukcí.

Srovnávejte se sami se sebou

Jak k dětem přistupovat, aby se necítily hloupě a poraženecky, když udělají chybu nebo zápas/závod prohrají?

Na nedávné besedě se mě jeden rodič zeptal, jak má naučit svého syna zvládat prohry. Říkal mi, že když přijde do auta, tak je syn nepoužitelný, je úplně mimo, nemluví. Já jsem mu odpověděl, že nejlepší, co může udělat, je dítěti popsat, jak se on sám vypořádává se situací, když ho něco v práci naštve nebo zklame. Co konkrétně dělá, aby nepříjemné pocity zvládl. Odpověděl mi: "Hm, tak to nechcete vidět, co v takové chvíli dělám." A to je přesně ono, tady musíme začít. Pokud sami neumíme zpracovat pocit, že se nám něco nepovedlo, velmi těžko to naučíme mladou generaci.

V knize pak zmiňuji několik praktických příkladů, jak se chyby a prohru naučit zvládat. Skvělým pomocníkem jsou například stolní hry. Rozdělte se do dvou týmů - rodič a jedno dítě - a nastavte, že jednou rozhodne dospělý a podruhé potomek. Doporučuju, aby rodič mluvil o tom, co během hry zažívá. Například že je nervózní, protože to nechce pokazit, a že ho mrzí, když se nerozhodl správně. Cílem je předat přístup, že i když prohrajeme, tak nás hra hodně naučila.

Jak dostat pod kontrolu srovnávání?

Mladé sportovce učíme, aby se srovnávali jen sami se sebou. Jedná se o takzvaný růstový přístup, kdy dítě věnuje pozornost především svému vlastnímu růstu. Například doporučuji dát na ledničku papír, a když dítě přijde z tréninku nebo turnaje, ať si na něj napíše nebo nakreslí, co nového se mu povedlo.

Václav Petráš

  • Sportovní psycholog, devět let úzce spolupracuje s HC Oceláři Třinec, ale i s řadou dalších organizací, svazů a individuálních sportovců.
  • Sportu se věnuje celý život, dříve aktivně hokeji, házené a softballu.
  • Obě jeho knihy, Psychologie vítězství a Jak vychovat z dítěte sportovce, obsahují řadu příběhů z jeho vlastního sportovního či pracovního života.
  • Založil webový portál psychologievykonu.cz s cílem vytvářet sportovně-psychologické články, videa a materiály, které si přál jako student mít k dispozici.
  • Má za sebou přes 350 přednášek a besed, včetně výuky na Univerzitě Karlově v rámci vzdělávání hokejových trenérů.

Radost je klíčová pro zvládání tlaku

V jakém poměru bychom měli dávat pozitivní zpětnou vazbu a kritiku?

Na toto téma existuje spousta různých úvah, a když zmíním uváděné číslo, budu možná za blázna. Mluví se o poměru pěti pozitivních zpětných vazeb na jednu negativní. S trenéry a rodiči jsme ale došli k závěru, že vůbec dostat se na vyrovnaný poměr je úspěch. Jako společnost totiž vyrůstáme spíše v rozvíjení negativní zpětné vazby, ve škole nám nikdo nekroužkoval zelenou tužkou správné odpovědi. Dávat pozitivní ohlasy není jednoduchá dovednost a je dobré ji trénovat. Například si během dne dělejte čárky, kolikrát zazněla pozitivní a negativní reakce. A pozor, pozitivní zpětná vazba není: "Jo, to zvládneš", ale konkrétní upozornění na aktivitu, kterou jsme dobře zvládli.

V souvislosti s rozvíjením sebevědomí a snížením nervozity jste zmínil přístup "hrej si". Když ztrácíme ať už ve sportu nebo v běžném životě hravost, vytrácí se naše odhodlání, zaujetí a um?

Naprosto. Ve své praxi se často setkávám s nepochopením důležitosti hravosti. Hráčům se často říká: "Ale vy už jste dorostenci, už to není o hraní, ale o výsledcích." Já tomu rozumím, ale neuvědomujeme si, jak moc užitečné je, abychom i do nátlakové a na výsledky zaměřené situace šli s uvolněnou hlavou a s přesvědčením, že můžu poslechnout svou intuici. Na to se už řadu let zaměřujeme při rozvoji hokejistů u Ocelářů Třinec.

Hráčům bych doporučoval nastavení: "Buď pozitivní, věř tomu, co máš nachystané, měj radost, že jsi v zápase a že si troufneš k dané situaci přistoupit odvážně." Někdy hráčům říkáme, aby nebyli uvolnění, že by měli mít "game face", ale nemusí to jít proti sobě. Spousta sportovců dokáže s úsměvem na tváři těsně před výkonem a s uvolněností podat nejlepší výkon. Za mě je radost a pozitivita klíčová pro vytvoření silné motivace a schopnosti zvládat tlak.

Video: Grabmüllerová: Řešila jsem jen to, jak jíst co nejméně. Sportovců jako já je spousta (26.1.2022)

Odstartoval to jeden komentář trenéra, ale narážek bylo spoustu. A když opakovaně slýcháte, že vaše váha je problém, uvěříte tomu, líčí triatlonistka. | Video: Michael Rozsypal
 

Právě se děje

Další zprávy