Na počátku „proč?“
Naši rodiče se poznali na UMPRUMce. Taťka maluje a k tomu sem tam navrhne nějaký interiér, mamka se věnuje keramice. V posledním ročníku na škole zjistila, že se jí v „bříšku“ rodí nový život. Byla jsem to já, Klára. Narodila jsem se v lednu a krátce před Vánocemi téhož roku už spinkal vedle v postýlce můj bráška Tomáš. Tehdy ještě u tatínkových rodičů.
Rodiče si krátce po svatbě koupili kousek za vesnicí nedaleko Prahy pozemek, který kdysi patřil k statku ve vesnici. Byla na něm poměrně zachovalá stodola, pár „kozích chlívků“ a malý domek o jedné místnosti s mlýnským kolem u malého potůčku pod nevelkým rybníkem. I ten k němu patřil, stejně jako cípeček lesa a malá louka. Stál je úplný pakatel, protože o něj nikdo dlouhé roky nestál. Pro ně byl ale ideálním „inspirativním“ prostředím.
Nádherné klidné místo pro výtvarníky, kde lišky dávají dobrou noc a probouzejí fantazii (ilustrační obrázek)
Šťastné dětství
Z materiálu ze zbouraných chlívků nechali k domku přistavět tři menší místnosti. Ze stodoly si postupně vybudovali fakt nádherný ateliér. Mé dětství bylo šťastné. I brácha má krásné vzpomínky. Vyrůstali jsme v prostředí, které by si pro pohádku mohl vybrat nejeden scénárista, ač jsme to měli do školy dál než jiné děti.
Nevadilo nám to. Já jsem měla své šatičky v malované truhle, kterou někde sehnal a zrekonstruoval tátův kamarád, mamka se pyšnila starožitnou kredencí. Taťka nám byteček vyzdobil krásnými obrázky, mamka nám pro radost vytvořila k mlýnskému kolu vodníka. Rodiče s námi chodili do lesa, na procházky, večer jsme si povídali u krásné starožitné petrolejky (ne, že bychom neměli elektřinu, pro atmosféru), hráli hry. Byly to krásné večery.
„Bajaja a Bohdanka“
Když jsme se s Tomem pomalu blížili k prahu dospělosti uvědomovali jsme si, že je „něco jinak.“ Tatínek měl stále častěji práci v ateliéru a zůstával tam do rána. Místo „… tatínku, večeře!“ maminka začala říkat „…řekněte tátovi, ať jde jíst.“ Řekni mámě, řekni tátovi… bylo čím dál častější. Byli jsme jak poslíčci. Když jsme vyletěli z hnízda, přestali se spolu bavit úplně. Ne obrazně, doslova. Nepromluví spolu totiž ani slovo.
Vdávala jsem se dřív než Tomáš. Na mé svatbě ještě seděli vedle sebe, chovali se ale, jako by se ani neznali, nebavili se spolu. Na bráchově už byli na opačných koncích stolu. Chápeme, že se mezi nimi něco stalo, i to že se třeba nerozvedli kvůli nám dětem. Ale proč zůstali dál spolu?
Na svatbě nám byli naši známí, přátelé, bylo to docela trapné. Mohli si to své mlčení nechat na doma a alespoň ve společnosti spolu něco prohodit.
Jejich problém?
Dalo by se říct, že to je jejich věc, ale není. S bráchou máme děti a ty vyrůstají. Kdyby se přemohli alespoň kvůli nim! Pokud vůbec kdy k nám přijedou na návštěvu, tak buď jeden nebo druhý. Nemůžeme ani my k nim.
Tedy mohli bychom, ale ani nám dospělým v tom kdysi šťastném domově není dobře. V tom tichu jakoby se zabydlel nějaký zlý duch. Přestože je v domku buď táta, nebo máma, i tak tam vládne taková tíživá atmosféra. Párkrát jsme za nimi s dětmi zajeli, když byly menší. Běžně veselé a rozpustilé, seděly tam jak zařezané. Tomu je vystavovat nechceme. Nechceme ani, aby poznaly ten jejich vztah. Není to dobrý příklad. Už tam nejezdíme.
Můj manžel má jen maminku, stejně jako bráchova manželka a obě bydlí ve městě. Naši rodiče svým zatvrzelým mlčením a podivným „spolu“ připravili svá vnoučata o „babičku s dědou“, navíc o prázdniny či víkendy v pohádkovém prostředí. To lze jen těžko pochopit, natož omluvit. Mají na to právo?
