Za úsvitu slyším zpěv ptáků. Pak se ozvou samopaly, grady a minomety (reportáž z frontových linií na Donbase)
„Opatrně. Jejich snajpři pracují. Napočítej do pěti, než si tě stihnou všimnout, a vrať se,“ říká mi potichu příslušník ukrajinské pěchoty Vlad zvaný Derek. Vylezu na okop. Zvednu nejnižší větve stromů. Přede mnou pole, kdysi obhospodařované, dnes poseté protipěchotními a protitankovými minami. Ve středu pod horizontem remízku s pahýly stromů. Pouhým okem vidím pozice nepřítele, Rusové jsou od nás pár set metrů.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Ve tři v noci, ještě za tmy, směřujeme ze Slavjansku na jihovýchod k frontovým liniím. Už jsem zvyklý, že džíp má kvůli hrozbě dronových útoků vypnutá světla, ač se řítíme šílenou rychlostí. Šofér kličkuje mezi jámami, přičemž mám pocit, že pokaždé vjede do ještě větší.
Netuším, kam jedeme, a i kdybych to věděl, nesmím to teď z pochopitelných bezpečnostních příčin uvést. Jedeme k linii nula – místům nejblíže k nepřátelským pozicím. Po necelé hodině zastavíme. Svítá. První, co slyším, je zpěv ptáků. To druhé už je střelba a výbuchy kolem. Samopaly, grady, minomety.
Vcházíme do podzemního krytu. Velitelské stanoviště. Místnost asi čtyři krát šest metrů, stoly s notebooky, na stěnách velké monitory se záběry toho, co vidí jejich „oči“, tedy drony. Je zde agregát na elektřinu a wifi přes Muskův Starlink.
„Kávu, nebo čaj?“ zeptá se voják. Zvláštní nabídka teď a tady.
Derek byl nejprve velitelem roty, po třech měsících se stal velitelem praporu. Mluví stručně, jednoslovně, nebo nemluví vůbec. To, co se jde dělat, naznačí pouze pohybem hlavy. Bere si samopal. Po
