Začlo to pátýho května. První večer v hospodě byl ve znamení lehkýho zapití mých narozenin. Šestýho byla jakási dohra, která trvala až do světla nedělního rána, kdy jsem doma málem zboural bránu. No a sedmýho jsem se jakýmsi nedopatřením nachomítl ke skupince přátel s úmyslem udělat nějakou hospodskou štafetu. Na závěr té štafety jsem dokonce požádal jednu ze zúčastněných osob o ruku, načež jsem si v pondělí řekl, že už to takhle dál nejde, že musím vypadnout nebo ještě něco vyvedu. A rozhodl jsem se na pár měsíců zmizet v karpatských lesích.
"Kam cestuješ, kamarát?" ptá se příslušník jistýho kmene, kterej společně s dalšíma dvěma příslušnicema a mojí maličkostí sdílí sedačku ve vlaku.
"Do Trenčína? A čo je zaujímavé v Trenčíně?"
Vcelku nic, jenom tam začíná moje cesta. Ale jak začala! Krpály jako prase. Ten blbej batoh je snad z kamene nebo co. Moc dobře si vybavuju, jak jsem psal té paní z ČT, že pěšky jdu proto, abych si tu dovolenou jednou taky užil a ne se furt dřel. Tady je přirovnání představování si cesty, jako Hurvínek válku, dost slabý. Cesta je zablácená a často musím obcházet popadaný stromy. Ještě že mám na nohách ty sandále. V těch ostružinách se v nich skvěle chodí. Teda za předpokladu, že má člověk chodidla z oceli, což není můj případ.
Dva dny v kopcích a nikde nikdo. Jenom příjemná paní prodavačka, která mi nabídla svoje schovaný rohlíky, protože chleba došel, a pár vesnických psů, kteří by mě evidentně rádi prohnali.
Jdu po červené. Na druhé straně údolí na mě hrozivě civí vrch Vápeč. Říkám si, že je to tak prudký, že to snad ani nejde vyjít a taky že bych tam nerad s tou stodolou na zádech lezl. Jaký překvapení, když se přede mnou objeví skoro kolmě stoupající pěšina. Nohy protestujou, já proklínám nejdřív sebe, pak tu horu a nakonec celej svět. To když se plazím do těch megaschodů. Nakonec přece jenom stanu na vrcholku a těším se z výhledu.
Z vršku ale vidím další hrůzu. Vrch Strážný, kterej má něco přes 1200 metrů.
"No tak tamtudy to snad nede, ne?!"
No jasně že jo! Cedule hlásí, že jsem za hodinu a půl nahoře. Stihl jsem to za tři, cestou ochutnal dvě studánky a asi stokrát umřel. Ale ty pohledy na zkroucený buky v lese, kde prakticky neexistuje pojem těžba dřeva, nebo třeba procházka hájem medvědího česneku, to bylo fajn.
Z vršku vidím další kopec - Kl'ak (Slováci prominou, nemám l s háčkem). Na ten sere Bílej tesák, páč cestou dolů ze Strážného mám pocit, že mi upadnou nohy a nebo že se zabiju. Vzít si na tu klouzavou prudkou část pohory mě napadlo až když jsem byl dole.
Lidi ve městě se na mě zvláštně dívají. Asi proto, že oni mají vaťáky a já vypadám, jakoby za rohem byla poušť, ze které jsem právě přišel.
V Čičmanech chcípl pes. Vesnička pěkná, ale umím si to představit v létě. Takovej Island v menším podání. Je horko, modlím se za déšť. Zatím kape jenom ze mě, byť okolo řádí bouřky.
U rozcestníku zírám na batoh a premýšlím, jak ho odlehčit. Když v tom se za mnou zjeví jakýsi ujo s obrovským batohem, hůlkama a veselým kukučem. Jakpak by ne, určitě jsem taky první člověk, kterýho nahoře potkal.
Jistý Peťo vyrazil o pár dnů později než já a jde v podstatě stejnou trasu. Teď už vlastně jdeme stejnou trasu, páč jsou z nás parťáci a já tak mám dobrou motivaci držet nějaký rozumný tempo.
Déšť přišel, ale v ne moc vhodnou dobu. I kroupy byly. Náš první den končí příšerným šešupem do Fačkovského sedla. Sandále jsem pro jistotu vůbec nesundával a kritický místa sjížděl po čtyřech.
Jsme dole. Odmeňuju se pivem a bryndzovýma haluškama. Zasloužím si to. Fakt že jo.
Bloudíme. Peťo však najde cestu ven. Odpoledne bloudíme zase. A pořádně. Tomáš to však zachránil. Ale chvilku jsem si myslel, že týmová morálka utrpěla újmu. Nedokázali jsme se domluvit.
"Somarina toto! Kto to vymyslel?!"
Abych to vysvětlil. Tahleta Cesta hrdinov SNP jde zásadně kolmo na vrstevnice. Člověk může chvilkama líbat zem, jak prudký to je. A stejně to je i cestou dolů. Co stejně, je to o dost horší.
Peťo se momentálně lopotí někde v kopcích. Já jsem se odebral do civilizace, abych mohl spáchat tenhle článek a dát se trošku do pucu. Pozítří se snad potkáme. To už bude v NP Malá Fatra.
"Do Trenčína? A čo je zaujímavé v Trenčíně?"
Vcelku nic, jenom tam začíná moje cesta. Ale jak začala! Krpály jako prase. Ten blbej batoh je snad z kamene nebo co. Moc dobře si vybavuju, jak jsem psal té paní z ČT, že pěšky jdu proto, abych si tu dovolenou jednou taky užil a ne se furt dřel. Tady je přirovnání představování si cesty, jako Hurvínek válku, dost slabý. Cesta je zablácená a často musím obcházet popadaný stromy. Ještě že mám na nohách ty sandále. V těch ostružinách se v nich skvěle chodí. Teda za předpokladu, že má člověk chodidla z oceli, což není můj případ.
Dva dny v kopcích a nikde nikdo. Jenom příjemná paní prodavačka, která mi nabídla svoje schovaný rohlíky, protože chleba došel, a pár vesnických psů, kteří by mě evidentně rádi prohnali.
Jdu po červené. Na druhé straně údolí na mě hrozivě civí vrch Vápeč. Říkám si, že je to tak prudký, že to snad ani nejde vyjít a taky že bych tam nerad s tou stodolou na zádech lezl. Jaký překvapení, když se přede mnou objeví skoro kolmě stoupající pěšina. Nohy protestujou, já proklínám nejdřív sebe, pak tu horu a nakonec celej svět. To když se plazím do těch megaschodů. Nakonec přece jenom stanu na vrcholku a těším se z výhledu.
Z vršku ale vidím další hrůzu. Vrch Strážný, kterej má něco přes 1200 metrů.
"No tak tamtudy to snad nede, ne?!"
No jasně že jo! Cedule hlásí, že jsem za hodinu a půl nahoře. Stihl jsem to za tři, cestou ochutnal dvě studánky a asi stokrát umřel. Ale ty pohledy na zkroucený buky v lese, kde prakticky neexistuje pojem těžba dřeva, nebo třeba procházka hájem medvědího česneku, to bylo fajn.
Z vršku vidím další kopec - Kl'ak (Slováci prominou, nemám l s háčkem). Na ten sere Bílej tesák, páč cestou dolů ze Strážného mám pocit, že mi upadnou nohy a nebo že se zabiju. Vzít si na tu klouzavou prudkou část pohory mě napadlo až když jsem byl dole.
Lidi ve městě se na mě zvláštně dívají. Asi proto, že oni mají vaťáky a já vypadám, jakoby za rohem byla poušť, ze které jsem právě přišel.
V Čičmanech chcípl pes. Vesnička pěkná, ale umím si to představit v létě. Takovej Island v menším podání. Je horko, modlím se za déšť. Zatím kape jenom ze mě, byť okolo řádí bouřky.
U rozcestníku zírám na batoh a premýšlím, jak ho odlehčit. Když v tom se za mnou zjeví jakýsi ujo s obrovským batohem, hůlkama a veselým kukučem. Jakpak by ne, určitě jsem taky první člověk, kterýho nahoře potkal.
Jistý Peťo vyrazil o pár dnů později než já a jde v podstatě stejnou trasu. Teď už vlastně jdeme stejnou trasu, páč jsou z nás parťáci a já tak mám dobrou motivaci držet nějaký rozumný tempo.
Déšť přišel, ale v ne moc vhodnou dobu. I kroupy byly. Náš první den končí příšerným šešupem do Fačkovského sedla. Sandále jsem pro jistotu vůbec nesundával a kritický místa sjížděl po čtyřech.
Jsme dole. Odmeňuju se pivem a bryndzovýma haluškama. Zasloužím si to. Fakt že jo.
Bloudíme. Peťo však najde cestu ven. Odpoledne bloudíme zase. A pořádně. Tomáš to však zachránil. Ale chvilku jsem si myslel, že týmová morálka utrpěla újmu. Nedokázali jsme se domluvit.
"Somarina toto! Kto to vymyslel?!"
Abych to vysvětlil. Tahleta Cesta hrdinov SNP jde zásadně kolmo na vrstevnice. Člověk může chvilkama líbat zem, jak prudký to je. A stejně to je i cestou dolů. Co stejně, je to o dost horší.
Peťo se momentálně lopotí někde v kopcích. Já jsem se odebral do civilizace, abych mohl spáchat tenhle článek a dát se trošku do pucu. Pozítří se snad potkáme. To už bude v NP Malá Fatra.
Pásek jsem utáhl už o dvě dírky, tři zbývají. Počet použitých náplastí: 7. Vypitých piv: 3,5. Tak takhle nějak tu žiju a přežívám :)
 |
| Vápeč |
 |
| Utrhl jsem si pouzdro na nůž |
 |
| Ale jo, jde to |
 |
| Peťo a první medvěd, kterýho jsem potkal |
Žádné komentáře:
Okomentovat