Obrana jednoznačného jazyka a jednoznačného myšlení

Rebecca Fox
2.část

                                     
 

V mezích rozumu

Tento článek jsem psala pro "Reasonable Vegan", takže asi není překvapující, že budu obhajovat rozum. Jakýkoli rozumný argument vychází z řady předpokladů založených na empirické evidenci, které vedou konzistentním způsobem k závěru. Pokud je hodnota logiky nebo konzistence zpochybněna, pak je takový argument neplatný. Není nic víc frustrujícího, než mluvit s někým, kdo sice přizná, že argument pro veganství dává naprosto smysl, ale odmítne ho akceptovat, protože ho nezajímá, že jeho postoj není konzistentní. Ale ne, počkat, je ještě něco víc frustrujícího: když se někoho zeptáte, zda jim váš argument dává smysl a oni odpoví "Nemyslím si, že existuje něco jako smysl". .Tady je odpověď filosofa Davida Huma na tento typ poznámky: "Jestli je váš skepticismus tak absolutní a upřímný jak předstíráte, se pozná hned, jakmile se skupina rozejde: pak uvidíme, jestli odejdete dveřmi nebo oknem." Je možné odmítnout rozum a důslednost pouze v těch oblastech, které nechcete příliš důkladně prozkoumávat.

S pravidlem HB jsou věci jednoduché. Produktivní diskusi se daří v prostředí, kde každý mluví na rovinu a jednoznačně, protože pak jsme schopni pochopit myšlenky ostatních a zabývat se jimi. Jaký typ diskuse by asi tak mohl mít prospěch z obskurnosti? Filosofka Judith Butler v této otázce zastává překvapivý postoj, tvrdí, že enigmatické psaní oblíbené u postmodernistů bylo lepší než transparentnost.  Postmoderní autoři jsou známí svým neproniknutelným textem. Zde je "nijak netypický" příklad věty od Homi Bhabha v The Location of Culture:

Pokud, na chvíli, je lest touhy kalkulovatelná pro použití disciplíny, tak může být brzo opakování viny, ospravedlnění, pseudo-vědeckých teorií, pověr, falešných autorit a klasifikací považováno za zoufalou snahu "normalizovat" normálně narušení diskurzu rozdělení, která obírá racionální osvícená tvrzení o jejich vymezovací modalitu.

Někteří čtenáři předpokládají, že jelikož je jazyk tak komplexní, může být nepochopení textu zapříčiněno jejich vlastními nedostatky. Jiní mají podezření, že jsou texty záměrně matoucí, aby zakryly zmatené myšlení. Fyzik Alan Sokal v roce 1996 otestoval druhou teorii tak, že poslal několik esejí do populárního postmoderního časopisu Social Text. Eseje nedávaly žádný smysl, ale byly napsány v postmoderním stylu a odkazovaly na práce uznávaných postmoderních autorů. Jeho eseje byly přijaty a publikovány, což demonstrovalo jeho teorii, že nikdo, dokonce ani vydavatelé Social Text, nechápali a ani se nesnažili prozkoumat myšlenky, které postmodernisté propagovali.

Dávat smysl

Sokalův hoax byl motivován racionalistickou nechutí vůči zmatenému a matoucímu psaní, ale také závazkem k levicové politice. V Intellectual Imposters, Sokal a jeho spoluautor Jean Bricmont citovali obavy Noama Chomského ze způsobu, jakým postmodernismus odrazuje od politické akce: "Pokud opravdu máte pocit, že je těžké zabývat se skutečnými problémy, je mnoho způsobů, jak se tomu vyhnout. Jeden z nich je honba za něčím, co není důležité. Jiný způsob je se zapojit do akademických kruhů, které jsou velmi vzdáleny realitě a poskytují ochranu před nutností zabývat se světem, jaký opravdu je".

Sokal byl jako mnoho dalších obránců sociální spravedlnosti znepokojen postmodernistickým projektem, protože viděl, jak podkopal hodnoty svobody, které se snažili propagovat. Postmodernisti tvrdí, že vše je subjektivní, včetně morálních tvrzení. Vegani jako Gary Steiner tuto pozici odmítají: považují morální imperativ veganství jako absolutní. Já jsem k relativistické pozici chápavější než Steiner. Souhlasím s postmodernisty, že ve vesmíru není zakódována objektivní morální pravda, ale nemyslím si, že to znamená, že jsou si všechna morální rozhodnutí rovna. Vycházím z velmi zřejmých pozorování (jako to, se kterým jsem začala svůj veganský argument - že se zajímáme o utrpení druhých) a myslím si, že můžeme vybudovat morální strukturu založenou na rozumu a důkazech, která nám umožní vyvozovat pravidla pro morální chování. Postmodernisti tvrdí, že morálka je relativní a rozum je nedostačující, což je činí neschopné dělat morální soudy. Bez schopnosti zhodnotit, co je dobré nebo špatné jsou postmodernisti neschopní bojovat koherentním způsobem za sociální změny nebo zlepšení.

Jako vegani bychom měli být na pozoru před hnutím, které argumentuje, že všechno je pouhý diskurz, názorové východisko a že každý diskurz je stejně validní. Veganství není diskurs, je to racionální morální pozice založená na důkazech. Myslím si, že je nadřazená neopodstatněnému speciecismu naší společnosti.

Definice postmodernismu, kterou jsem uvedla je zřejmě nedostačující. Potíž je v tom, že originální postmodernistické texty jsou zapomenuty, na původní myšlenky postmodermismu se nabalují nové, které se stále mění. Postmodernismus ovlivnil tolik různých oblastí akademické sféry, politiky, snah o sociální spravedlnost a sociální média, že se stává normálním. Mnoho debat o důležitých tématech, je často nevědomky ovlivněno postmodernismem, někdy k lepšímu, ale často k horšímu. Když vidím tyto rozplizlé názory pronikat do veganství, jsem tím znepokojena a se Bojovat s anti-racionalitou, obskurantismem a relativismem je jako bojovat s kouřem.

Jediná obrana proti kouřové cloně je naše čerstvě ořezaná tužka HB. Pokud budou naše argumenty jasné a jednoznačné, založené na rozumu, důkazech a na úsilí o konzistentnost, pak bude těžké nás odbýt. Když jste konfrontování s tvrzením, chtějte důkazy. Když jste konfrontováni s komplikovaným a matoucím textem, chtějte objasnění. Přiznaní, že vám něco nedává smysl, je znakem čestnosti a integrity. A když ani tak nemůžete na to přijít, co tím kdo chce říct, může to být tím. že ve skutečnosti neříká nic.

                                     
 

 

 1.část

Pramen, odkazy

 

Rebecca Fox: In Defence of Clear Speech and Clear Thinking (ang. originál)

Rebecca Fox: Rozhovor o veganské ateologii

Tobias Leenaert: Jak udělat svět veganským?

/wiki/Sokalova_afera