"Nechcete komnatu?"
"Co že nechci? Á, ne ne, já se tu nezdržím. Jdu do Rumunska."
"Nechceš taxík?"
"Ne, pudu pěšky."
Solotvina je zřejmě turisticky dost navštěvovaná. Sotva jsem vylezl z maršruty, už by mi nabízeli pomalu i modrý z nebe. Pot se ze mě řine. Musí být nejmíň dvaatřicet. K hraničnímu přechodu jsem došel úplně mokrej.
"Kudá, kamarát?"
"Do Rumunie."
"A sám?"
"Tak."
Celník se začíná divně šklebit a prohlíží si pas. Je mi to jasný. Turista, sám, s velkým batohem. To je trochu podezřelý, mohl by mě považovat za pašeráka cigaret.
Bác! Štempl je tam.
"Tak sa maj!"
Super, uvidíme co na to Rumuni. Mluví anglicky.
"Máte nějaké cigarety nebo alkohol?"
"Ne."
"Můžete jít."
Dohromady jsem u obou kontrolních stanic strávil možná tak minutu. Pecka. Hurá do Sighetu podojit první bankomat a pak na vlak.
"Odkud jste?"
"Z Česka."
"Máte cigarety? Koupíme."
"Nemám, já jsem turista. Chodím po horách."
"Jo jassssně..."
Kokso, asi fakt působím pašeráckým dojmem :)
Po složitým domlouvání kupuju lístek na vlak. Ta rumunština mi nějak neleze do hlavy. Spíš vůbec.
33 kilometrů jedeme hodinu a půl. Ještě k tomu nějakej rusky mluvící debil dělá ve vlaku těžkej bordel. Asi je na drogách, páč podle mě není normální, aby se takhle někdo choval. Průvodčího těžce seřval, protože si dovolil po něm chtít lístek. Chtěl rozmlátit kupé, ale jelikož má celá souprava snad sto let a je tedy bytelná, nepovedlo se mu to. Přísahám, že kdybych nemusel nechat na ukrajinské hranici ten pepřák, dal bych jemu a jeho povedeným kamarádům řádnou dávku (je mi jasný, že by to asi odskákal celej vagón, ale představa, jak se v bolestech válí po zemi, je mi teď tak nějak příjemná).
Konečně vystupuju. Bistra. Hned je u mě pohraniční stráž. Mluví perfektní angličtinou.
"Kam jdete?"
"Do Maramureše. "
"Jste v Maramureši. Tohle je župa Maramureš."
"Aha, do pohoří Maramureš."
"Sám?"
"Ano."
"Musíme si promluvit. Na těchto místech se dá bezpečně přespat. Snažte se neztratit, protože pak Vás budeme muset jít hledat. Hory jsou tu divoké. Spousta medvědů, vlků a kanců. Nechoďte daleko na sever. Tam jsou hranice a do té oblasti musíte mít povolení ke vstupu. Pozor na počasí. Umí tu být hodně ošklivé. A to i když je dole hezky..."
Nakonec si vzájemně potřeseme rukou a rumunská etapa může začít. Už je pozdě a tak to balím kousek za vískou. Dědula s babičkou sváží koňským povozem seno zrovna když se chystám večeřet.
"Tam kousek výš je seník. Tam můžeš spat. Na seně."
Stezka je liduprázdná. Nikde nikdo. Jenom občas salaš a bačové s ovcemi a těma jejich hafanama, kteří mě vůbec nemají rádi. Stačí se ale na ně jenom dívat a drží si odstup. Jakmile se ale otočíš zády, jdou po tobě. Je těžký dávat pozor na celou smečku, když kolem tebe utvoří kruh. A je to dost nepříjemný. Naštěstí to nejsou žádní hrdinové a moc dobře ví, že ač jsem sám, vážím tolik co od nich tři a že mám taky zuby. A když člověk ukáže, že nemá strach, utečou.
V sedle slyším vzdálenej hrom. Nikde nic, jenom další seník se střechou. Čekám pod ní dobrou půlhodinu, než to přijde. Je to pořadnej šupec. I kroupy padají. Bouřkovej mrak začíná přímo tam, kde stojím. Není to příjemnej pocit. Po dešti jsou všechny louky mokrý a tak mám v botech zase rybník. Už jdou pěkně cítit.
Repedea. Tady se stavuju na nákup. Všechno se odehrává na ulicích. Trh se zeleninou, pekárna, smíšený zboží... Bylo by jednodušší, kdybych uměl rumunsky. Tady se ale řeč hodně míchá s ukrajinštinou a dokonce i moldavštinou, takže se česky domluvit dá. Lidi jsou naprosto v pohodě a vesele mi mávají na pozdrav.
Prošel jsem celý městečko a v jednotlivých stáncích pokoupil zásoby. U chlápků zemědělců jsem si koupil meloun. Bylo těžký pochopit, kolik po mě vlastně chcou peněz, ale povedlo se. První půlku dávám na posezení. Druhá už jde ztuha, ale přece. No a pak to přišlo.
Chytlo mě, s prominutím, těžký sraní. Není kam jít. Jsem přímo v centru a sedím na betonovým soklíku. Je to síla. Kdybych se zvedl, problém by se vyřešil sám. Ale to bych pak musel řešit další, mnohem větší.
Nakonec v mezipauze utíkám pod most, kde dílo úspěšně vykonám. Za dvacet minut, to už jsem byl na cestě zpátky do hor, to přišlo zas. A ještě silněji. Stačil jsem doběhnout za starej návěs, ale bylo to za minutu dvanáct.
O dalších deset minut to samý. To už jsem byl mimo ves a tak jsem se vysvlíkl a hupl do řeky. No a asi za půlhoďku... zase. To už byla jenom voda a melounový semínka.
Na hřebeni, v 1 700 metrech, jsem chytl klíště. Přes noc se mi přisálo na bok. Ani bych si ho nevšiml, kdyby mě to tam nesvědilo. Vytáhl jsem ho. Jako malej kluk jsem prodělal boreliózu a tak mě klíšťata moc netěší. Místo kolem vpichu zarudlo a tak už jsem začal myslet na předčasnej návrat, ale za dva dny po tom není ani památky, takže to bylo stejný jako třeba od komára.
Cestou z hřebene bloudím. Jsou tu zóny bez značení a to je docela pech, páč moje mapa není bůhvíjak přesná a tak občas běhám po kopcích s buzolou nebo zapínám GPS (el. mapa je postarší a stejně nepřesná) .
Je to dřina. Večer bývám úplně utahanej. Dochází mi plyn a stejně ani nechce moc dobře hořet. Je to tou výškou a s ní souvisejícím chladem. Proto jsem vymyslel a vyrobil vařič na rostlinnej olej. Používám ten z plechovky s rybama. Smrdí jak bolavá noha, ale funguje. Mám z toho docela radost. Výroba zabrala deset minut...
Do Viseu de Sus, kde právě přebývám, jsem se dostal poměrně složitou a náročnou cestou přes údolí řeky Vaser. Je to to s lesní úzkokolejkou, kde jezdí parní lokomotiva. Chtěl jsem se svézt, ale sezóna už začla a tak ve vagonech sedí spousta turistů.
Před chvilkou jsem dojedl místní tradiční jídlo (název už si nevybavím), dopil rumunský pivo a třicetiletou slivovicu. Čisťounkej a voňavoučkej ulehnu do měkké postele a až se vzbudím, bude na mě čekat snídaně a čistý prádlo. Svět je skvělej :)
"Co že nechci? Á, ne ne, já se tu nezdržím. Jdu do Rumunska."
"Nechceš taxík?"
"Ne, pudu pěšky."
Solotvina je zřejmě turisticky dost navštěvovaná. Sotva jsem vylezl z maršruty, už by mi nabízeli pomalu i modrý z nebe. Pot se ze mě řine. Musí být nejmíň dvaatřicet. K hraničnímu přechodu jsem došel úplně mokrej.
"Kudá, kamarát?"
"Do Rumunie."
"A sám?"
"Tak."
Celník se začíná divně šklebit a prohlíží si pas. Je mi to jasný. Turista, sám, s velkým batohem. To je trochu podezřelý, mohl by mě považovat za pašeráka cigaret.
Bác! Štempl je tam.
"Tak sa maj!"
Super, uvidíme co na to Rumuni. Mluví anglicky.
"Máte nějaké cigarety nebo alkohol?"
"Ne."
"Můžete jít."
Dohromady jsem u obou kontrolních stanic strávil možná tak minutu. Pecka. Hurá do Sighetu podojit první bankomat a pak na vlak.
"Odkud jste?"
"Z Česka."
"Máte cigarety? Koupíme."
"Nemám, já jsem turista. Chodím po horách."
"Jo jassssně..."
Kokso, asi fakt působím pašeráckým dojmem :)
Po složitým domlouvání kupuju lístek na vlak. Ta rumunština mi nějak neleze do hlavy. Spíš vůbec.
33 kilometrů jedeme hodinu a půl. Ještě k tomu nějakej rusky mluvící debil dělá ve vlaku těžkej bordel. Asi je na drogách, páč podle mě není normální, aby se takhle někdo choval. Průvodčího těžce seřval, protože si dovolil po něm chtít lístek. Chtěl rozmlátit kupé, ale jelikož má celá souprava snad sto let a je tedy bytelná, nepovedlo se mu to. Přísahám, že kdybych nemusel nechat na ukrajinské hranici ten pepřák, dal bych jemu a jeho povedeným kamarádům řádnou dávku (je mi jasný, že by to asi odskákal celej vagón, ale představa, jak se v bolestech válí po zemi, je mi teď tak nějak příjemná).
Konečně vystupuju. Bistra. Hned je u mě pohraniční stráž. Mluví perfektní angličtinou.
"Kam jdete?"
"Do Maramureše. "
"Jste v Maramureši. Tohle je župa Maramureš."
"Aha, do pohoří Maramureš."
"Sám?"
"Ano."
"Musíme si promluvit. Na těchto místech se dá bezpečně přespat. Snažte se neztratit, protože pak Vás budeme muset jít hledat. Hory jsou tu divoké. Spousta medvědů, vlků a kanců. Nechoďte daleko na sever. Tam jsou hranice a do té oblasti musíte mít povolení ke vstupu. Pozor na počasí. Umí tu být hodně ošklivé. A to i když je dole hezky..."
Nakonec si vzájemně potřeseme rukou a rumunská etapa může začít. Už je pozdě a tak to balím kousek za vískou. Dědula s babičkou sváží koňským povozem seno zrovna když se chystám večeřet.
"Tam kousek výš je seník. Tam můžeš spat. Na seně."
Stezka je liduprázdná. Nikde nikdo. Jenom občas salaš a bačové s ovcemi a těma jejich hafanama, kteří mě vůbec nemají rádi. Stačí se ale na ně jenom dívat a drží si odstup. Jakmile se ale otočíš zády, jdou po tobě. Je těžký dávat pozor na celou smečku, když kolem tebe utvoří kruh. A je to dost nepříjemný. Naštěstí to nejsou žádní hrdinové a moc dobře ví, že ač jsem sám, vážím tolik co od nich tři a že mám taky zuby. A když člověk ukáže, že nemá strach, utečou.
V sedle slyším vzdálenej hrom. Nikde nic, jenom další seník se střechou. Čekám pod ní dobrou půlhodinu, než to přijde. Je to pořadnej šupec. I kroupy padají. Bouřkovej mrak začíná přímo tam, kde stojím. Není to příjemnej pocit. Po dešti jsou všechny louky mokrý a tak mám v botech zase rybník. Už jdou pěkně cítit.
Repedea. Tady se stavuju na nákup. Všechno se odehrává na ulicích. Trh se zeleninou, pekárna, smíšený zboží... Bylo by jednodušší, kdybych uměl rumunsky. Tady se ale řeč hodně míchá s ukrajinštinou a dokonce i moldavštinou, takže se česky domluvit dá. Lidi jsou naprosto v pohodě a vesele mi mávají na pozdrav.
Prošel jsem celý městečko a v jednotlivých stáncích pokoupil zásoby. U chlápků zemědělců jsem si koupil meloun. Bylo těžký pochopit, kolik po mě vlastně chcou peněz, ale povedlo se. První půlku dávám na posezení. Druhá už jde ztuha, ale přece. No a pak to přišlo.
Chytlo mě, s prominutím, těžký sraní. Není kam jít. Jsem přímo v centru a sedím na betonovým soklíku. Je to síla. Kdybych se zvedl, problém by se vyřešil sám. Ale to bych pak musel řešit další, mnohem větší.
Nakonec v mezipauze utíkám pod most, kde dílo úspěšně vykonám. Za dvacet minut, to už jsem byl na cestě zpátky do hor, to přišlo zas. A ještě silněji. Stačil jsem doběhnout za starej návěs, ale bylo to za minutu dvanáct.
O dalších deset minut to samý. To už jsem byl mimo ves a tak jsem se vysvlíkl a hupl do řeky. No a asi za půlhoďku... zase. To už byla jenom voda a melounový semínka.
Na hřebeni, v 1 700 metrech, jsem chytl klíště. Přes noc se mi přisálo na bok. Ani bych si ho nevšiml, kdyby mě to tam nesvědilo. Vytáhl jsem ho. Jako malej kluk jsem prodělal boreliózu a tak mě klíšťata moc netěší. Místo kolem vpichu zarudlo a tak už jsem začal myslet na předčasnej návrat, ale za dva dny po tom není ani památky, takže to bylo stejný jako třeba od komára.
Cestou z hřebene bloudím. Jsou tu zóny bez značení a to je docela pech, páč moje mapa není bůhvíjak přesná a tak občas běhám po kopcích s buzolou nebo zapínám GPS (el. mapa je postarší a stejně nepřesná) .
Je to dřina. Večer bývám úplně utahanej. Dochází mi plyn a stejně ani nechce moc dobře hořet. Je to tou výškou a s ní souvisejícím chladem. Proto jsem vymyslel a vyrobil vařič na rostlinnej olej. Používám ten z plechovky s rybama. Smrdí jak bolavá noha, ale funguje. Mám z toho docela radost. Výroba zabrala deset minut...
Do Viseu de Sus, kde právě přebývám, jsem se dostal poměrně složitou a náročnou cestou přes údolí řeky Vaser. Je to to s lesní úzkokolejkou, kde jezdí parní lokomotiva. Chtěl jsem se svézt, ale sezóna už začla a tak ve vagonech sedí spousta turistů.
Před chvilkou jsem dojedl místní tradiční jídlo (název už si nevybavím), dopil rumunský pivo a třicetiletou slivovicu. Čisťounkej a voňavoučkej ulehnu do měkké postele a až se vzbudím, bude na mě čekat snídaně a čistý prádlo. Svět je skvělej :)
 |
| Most přes Tisu |
 |
| Můj bejvák |
 |
| Eroze tu řádí |
 |
| Před bouřkou |
 |
| Po bouřce |
 |
| V 1 700 metrech |
 |
| Můj novej sporák |
 |
| Jede jede mašinka |
 |
| Bodla |
Žádné komentáře:
Okomentovat