To bych přece byla hloupá, ne?

Rubrika: Publicistika – Postřehy

Na semináři o respektování, jehož účastníky byli povětšinou učitelé, jsem prohlásila, že si asi budu muset jít do školy stěžovat, protože paní učitelky mému dítěti nadržují. Sklidila jsem bouři smíchu. Některé učitelky se smály málem až k slzám, co jsem to za exota.
Taky patříte k těm, kteří jsou přesvědčeni, že na nadržování není nic špatného, zejména týká-li se vašeho dítěte? Hluboce se mýlíte. Nadržování je úplně přesně totéž jako pronásledování, jen s opačným znaménkem. Je to prostě nespravedlnost. Dva opačné konce téže hole. A poškozují dítě stejnou měrou.
Když mi dcerka jen tak mezi řečí řekla: „Jé, já už bych měla poznámek, kdyby mi paní učitelka dělala puntíky…“, zbystřila jsem. Za drobné prohřešky se totiž dávají černé puntíky a za určitý počet puntíků pak poznámka.
Když jsem o něco později vyslechla: „Já jsem v té písemce měla chybu, ale paní učitelka (jiná) ji neopravila a dostala jsem jedničku“, začala jsem se ptát. Například jsem se tázala, proč paní učitelku neupozornila, že tam byla chyba. A dostala jsem odpověď: „To bych přece byla hloupá, ne?“
Ano, v očích spolužáků by byla hloupá. Proto to taky neudělala. Byl by to ale opravdu znak hlouposti? Co myslíte?
Zašla jsem tedy při dni otevřených dveří za paní učitelkou, abych ji požádala o spravedlivější přístup k mé dcerce.
A tady jsem těžce narazila. Paní učitelka neví nic o tom, že by mému dítěti nadržovala. Tak co s tím: Vědí to všichni spolužáci (zkuste si představit, jaké to v nich vyvolává sympatie), je si toho vědomo i dítě samo, jen paní učitelka o ničem neví.
Přišla jsem domů, omluvila jsem se své dceři za to, že jsem nezasáhla dřív (nebyl to jediný problém, tohle byla jen ta příslovečná poslední kapka), a po menší odbočce do Kácova (kde jsme mimochodem udělaly velmi dobrou zkušenost) jsem ji nechala přeřadit do paralelní třídy u nás ve Zruči.
Asi si teď někteří z vás klepou na čelo – nadržování, taková prkotina, která nestojí ani za pozornost, natož za to, aby se o ní někdo rozepisoval. Ale zkuste to domyslet do důsledků: Jestliže tolerujeme nadržování, učíme dítě přijímat nezaslouženou odměnu, úplatek. Je to vlastně taková raná výchova ke korupci. Já si ale nepřeji, aby moje dítě bylo vychováváno ke korupci. Nepřeji si, aby jednou, až bude dospělá, přijala třeba „pět na stole v českých“, protože jinak „by byla přece hloupá, ne?“


Vážená paní Matysková,
se zájmem jsem si přečetl Váš postřeh a rozhodně nemohu nesouhlasit s názorem, že nadržování je vlastně pronásledování na minus prvou. Jenom způsob, jakým jste problém řešila, mě zaskočil. Nazval bych ho ULTRASPRAVEDLNOST. Skoro bych si troufl tvrdit, že pro Vaši dcerku se jednalo o tzv. "medvědí službu" a spravedlnost s opačným znaménkem. Kdybyste jí vše vysvětlila bez Vámi popsaných následných kroků, jistě by to mělo pozitivní výchovný vliv. Vy jste se však rozhodla vychovávat učitele... vychovatele. Je celkem logické, že jste narazila. Kdysi jsem učil jako externista na střední škole. Jistá studentka mě obvinila, že ji nemám rád. Nijak jsem to tehdy nevyvracel. U maturity jsem jí podstrčil "tahák". Víte, ta dívka byla dost přecitlivělá a v nejnevhodnějším okamžiku zpanikařila. Pomohl jsem jí rád, považoval jsem to za svou morální povinnost... Inu, co dodat?  Nedivil bych se, kdyby se Vaše dcera více obávala Vás, než pedagogů. Přeřízla jste za ni "fibuláris" a teď se to s ní "potáhne"... :)
Teo Adamy alias aTeo, 15.10.2006

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 10. 2006.