Přistěhoval se do Veselí za krutých okolností z malé obce poblíž Vyškova na Vysočině a za svůj život se již ocitl na mnoha roztodivných místech naší republiky. Zažil dobré i těžké okamžiky a poznal spoustu inspirujících lidí. Dal by se popsat několika přívlastky – zručný technik, malíř, nadšený junák a člověk, který se nikdy nezalekl poctivé práce. Jeho slova však mluví sama za sebe…

Můj rodný Rychtářov leží v nádherné krajině Drahanské vysočiny obklopen hlubokými lesy. Tatínek byl lesník a již od dětství nás učil poznávat všechny krásy a taje přírody. Rád jsem se tam po válce vracel ke stařence, pracoval na poli i v lese, s kamarádem Tondou, synem hajného, soutěžil v chytání raků a pstruhů do ruky v říčce Hané, tábořil a koupal se v nádherném sokolském koupališti uprostřed lesů. S mým bratrem Františkem jsme obdivovali tajemné zříceniny hradů Hrádku a Kuchlova, o nichž nám stařenka vyprávěla strašidelné příběhy. Večer jsem chodíval se strejdou Václavem na čekanou na jeleny, což bylo obzvláště za měsíční noci velkým dobrodružstvím.

Kdy a proč jste byli nuceni se odstěhovat a proč právě do Veselí nad Moravou? Jak vás tento životní zvrat a přesun z důvěrně známého domova do cizího nového prostředí zasáhl?

V této překrásné krajině bylo vybudováno za první republiky rozsáhlé vojenské centrum pro výcvik dělostřelectva. Moderně vybudovaný vojenský prostor se stal v roce 1939 vítaným soustem německého wehrmachtu, který zde zřídil velké výcvikové středisko pro důstojníky tankových vojsk. Byly zde cvičeny divize určené k útoku na Stalingrad. V roce 1940 pak vydal protektor von Neurath výnos o vystěhování 33 obcí Drahanské vysočiny. Rychtářov se ocitl v první etapě s ultimátem do 31. 3. 1941. Nastalo bolestné loučení s domovem a usilovné hledání toho náhradního. Tatínek našel práci na pile u firmy Beer a Žádník ve Veselí, a tak jsme se ocitli v novém neznámém prostředí. Tatínek byl zanícený botanik a tehdejší veselské louky se svými mokřady a bohatou květenou si ho zcela získaly. Stejně tak Chřiby a blízké Bílé Karpaty patřily k jeho oblíbeným botanickým lokalitám. Všude nás s bratrem brával a učil poznávat krásy zdejší přírody. Často se však zahleděl ze svahů Šumárníku k modrým horizontům hor a posteskl si nám malým chlapcům, že za těmi horami je náš ztracený domov. Oba naše rodiče jsme milovali a byli naším životním vzorem.

Pan Hynšt jako skautský vedoucí na táboře v roce 1990

Zalíbilo se vám v tomto kraji? Neměl jste nikdy chuť se vrátit do své rodné domoviny?

Kdo vás v životě nejvíce formoval? Kdo na vás měl největší vliv? Jak vás ovlivňovala vaše rodina a nejbližší okolí?

Brzy jsme si ve Veselí zvykli a našli zde i své kamarády. Obdivovali jsme zámek s jeho nádherným parkem a zámeckým zahradnictvím. Začal jsem zde chodit do školy a mým učitelem byl pan řídící Pokorný, který nám později stával modelem ve výtvarném kroužku. Prožívali jsme zde i těžké chvíle druhé světové války. Já jsem byl prvňáček a bráška třeťák. Bydleli jsme na Břestku a do školy to bylo daleko. Ze školy jsme to vzali přes sklad kulatiny pro pilu, kde se nesmělo, ale tím více nás to lákalo. O kousek dál jsme obdivovali mašinku Chorinských a byli radostí bez sebe, když nám pan strojvedoucí zapískal na píšťalu. Vše se však brzy změnilo s blížící se frontou. Časté přelety amerických leteckých svazů a útoky anglických letadel na lokomotivy německých transportů byly na denním pořádku. Školu obsadil wehrmacht, naše lavice vyházeli na hromadu před školu a my jsme dostali náhradní místnost na faře. Tenkrát jsme se na válku dívali svýma klukovskýma očima a každé zakvílení sirény ohlašující letecký poplach jsme brali jako konec vyučování. Dunění děl sílilo a německých vojáků ve Veselí přibývalo. S dojetím vzpomínám na večer, kdy nás vzal tatínek poslouchat dunění přibližující se fronty k podjezdu u Beerovy nábytkárny. V té krásné měsíční noci projeli kolem nás na kolech dva muzikanti jedoucí do Blatnice. Za Tyllichovým zastavili a dvojhlasně zatroubili do hvězdné noci známou moravskou píseň „Moravo, Moravo, Moravěnko milá...“, do které se ozývalo vzdálené dunění děl a světelné záblesky na obloze dokreslovaly tuto dramatickou situaci. Drama naší rodiny pokračovalo dalším stěhováním na Padělek. Tam nás zastihly osvobozenecké boje, které trvaly čtrnáct dní a tatínek je pečlivě denně zapisoval. Dům, kde jsme bydleli, byl zasažen třemi dělostřeleckými granáty a trosky uvěznily ve sklepě nás a tři další rodiny. Vysvobodili nás sousedé, ale to již kolem pobíhali rumunští vojáci. Octli jsme se opět na Břestku, v domě patřícím pile, ale tou dobou tam bylo velitelství rumunské armády. Vojáci nám uvolnili jednu místnost, kde jsme přespávali na zemi a čekali na konec bojů. U našeho domu byla dělostřelecká baterie a nocí nás provázela ohlušující palba děl. Konečně přišel konec války a s ním i naše další hledání domova. Ten rychtářovský byl rozstřílen německými tanky. Tatínka to táhlo do hor a zvolil Jeseníky. Octli jsme se v Rýmařově plném Němců. Ve škole jsem seděl s německým spolužákem a bratrsky jsme se dělili o čokoládu od UNRRY. Tam jsem poznal skauting a zažil odsun Němců. V Rýmařově to vypadalo, jako by válka ještě neskončila. Nejistota, časté požáry a podivná činnost Revoluční gardy děsila hlavně naši maminku. Majitel veselské pily pan Žádník napsal tatínkovi, že pan Beer s celou rodinou zahynul v koncentráku a tatínka naléhavě potřeboval na pile. Tak jsme se opět vrátili do Veselí.

Po škole přišla vojna a po ní návrat domů. Čím jste se poté živil? Stal jste se součástí umělecké Skupiny pěti, vedené ředitelem školy a nadšeným výtvarníkem panem Josefem Kozumplíkem. Jak vzpomínáte na tento čas? Jak vás pan učitel a nový kolektiv ovlivňoval?  Co pro vás tito lidé znamenali?

Moje touha stát se lesníkem nevyšla, a tak jsem skončil v Olomouci, kde jsem se vyučil strojním zámečníkem se specializací na lokomotivy. Olomouc bylo kulturní město a tam jsem obdivoval umění, vážnou hudbu a také ve Slavoji pěstoval kanoistiku. Vrátil jsem se do Veselí a za velmi těžkých podmínek vystudoval v Kyjově nižší průmyslovou školu strojnickou. Chtěl jsem studovat dál, ale soudružka kádrová v depu mi sdělila, že dělnická třída mě postavila k ponku a u toho ponku zůstanu. Díky panu Ing. Slavíkovi se mi podařilo nalézt cestu na Slovensko a tam jsem vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou, odmaturoval a složil diplomovou zkoušku. Dojížděl jsem z Veselí vlakem a cestou pozoroval tu nádhernou krajinu Bílých Karpat. Vrátil jsem se k malování, které mne již od dětství přitahovalo. Ještě za studií jsem o prázdninách brigádoval na pile ve Strážnici, kde jsem poznal kamaráda Frantu Cundrlu, studenta umělecko-průmyslové školy, který si vydělával na studie stejně tak jako já. Franta mi půjčoval své školní sešity, radil, jak malovat temperou i olejem a začali jsme spolu malovat v plenéru. Franta byl mimořádný talent a byl přijat ze třetího ročníku UMPRUM na akademii a já odešel na vojnu.

Dostal jsem se k paradezant-průzkumnému praporu na Šumavu do Vimperka a tu byla vojna opravdu krutá. Ráno i večer sebeobrana, zimní rozcvičky bez košil a otužování sněhem, nekonečné cvičné seskoky, mnohakilometrové zrychlené přesuny, kde jsem poznal i náročného velitele pplk. Emila Zátopka. Byla tu však i krása Šumavy, která mne zcela okouzlila. Ve volném čase jsem se toulal Šumavou, maloval, hrál v partě muzikantů na klarinet a saxofon. Z vojny jsem se vrátil téměř za tři roky, ale se Šumavou jsem se loučil těžce. Tou dobou se otevíral Ve Veselí nový kulturní dům a formovala se skupina výtvarníků pod vedením ředitele školy pana Josefa Kozumplíka. Nejdříve jsem trochu váhal vstoupit mezi ně, protože do seskupení přicházeli malíři, jako byl František Bezděk, prof. Urbášek, ale také Josef Pšurný a Franta Cundrla, se kterými jsem se dobře znal. Pan „řídící“ Kozumplík byl milý a kamarádský člověk, kterému se familiérně říkalo Pepíček. Já jsem ještě navštěvoval ateliér prof. Supa na Strážné hůrce ve Velké a absolvoval malířské kurzy u Ladislava Choboly. Skupina Pěti se vepsala svými výstavami a koncerty do povědomí Veselanů a postupně se rozšiřovala o Frantu Šímu, Milana Rašku, Milana Kočiše, Juru Slováka a Jarka Válka. Byli jsme výborná parta, cestovali jsme na kolech po celé republice, ale nejčastěji na Šumavu. Já jsem je později přivedl na Českomoravskou vysočinu, kde měl u Velkého Meziříčí můj přítel skaut Vladimír Nováček chatu. Byla to naše malířská základna, kam jsme jezdívali nejčastěji. Tam se v údolí Nesměř konal roku 1970 i náš historický skautský tábor těsně před zrušením Junáka.

Pan Hynšt ve svém ateliéru, kde se dodnes věnuje malbě a umělecké činnosti

Jaromír Hynšt při práci vývojového pracovníka v ŽPSV Uh. Ostroh v roce 1986

Umění, tedy malba, je pro vás koníčkem, nebo životní vášní? Nechtěl jste se mu nikdy věnovat profesionálně?

Umění se stalo součástí mého života. Spolu s kamarádem Milanem Raškou jsme vybudovali v zámeckém parku městskou galerii a pořádali výstavy a koncerty tak jako kdysi v kulturním domě. Po mém odchodu do důchodu však za podivných okolností galerie zanikla. Miluji krajinu, která tvoří většinu mé tvorby. Nejvíce mne zaujala Českomoravská vysočina, kde jsem nejen nejraději maloval, ale také rád meditoval se svým přítelem a skautem Mirdou Nováčkem. Později jsem si poblíž vybudoval lesní srubovou chatu a prožíval zde krásné chvíle u řeky Oslavy se svojí rodinou. Výstavní činnost jsem již utlumil a na popud mého kamaráda Milana Rašky obesílám pouze jednou ročně celostátní výstavu Bzenecký výtvarný podzim.

Jaromír Hynšt oslavil na začátku března krásné 80. narozeniny a já se tímto přidávám k zástupu gratulantů a přeji mu hodně zdraví a vše dobré do dalších let. Děkuji za rozhovor.

Anna Březovská