Fotbalový růst
Jako malý kluk jsi začínal v Motorletu, jaké byly tvé fotbalové začátky?
„Už od svých čtyř let jsem kopal do všeho kolem sebe a k fotbalu samotnému mě přivedl táta. Nejdříve jsem hrál fotbal hlavně v hale a přibližně po roce jsem se dostal do Motorletu, kde jsem hrál už nejen pod střechou, ale i na trávě. V patnácti si mě pak do sparťanského týmu do 16 let vytáhl trenér Petr Havlíček.“
Byl to první zájem ze Sparty?
„Ano první, dokonce úplně první co se týče velkých týmů. Sparta předběhla všechny.“
Dnes tě najdeme na pozici obránce, ale vždy tomu tak nebývalo, že?
„Kdepak. Do Sparty jsem přicházel jako defenzivní střední záložník, ale pod trenérem Havlíčkem jsem hrál na ofenzivní pozici. Následně jsem přes pravého záložníka a beka doputoval až na můj dnešní post stopera. Trošku jsem v sestavě pendloval, než se našlo pro mě to pravé místo.“
Jak dlouho tě vedl trenér Havlíček?
„Trénoval mě v mladším dorostu. Ve starším jsem pak byl pod trenérem Holoubkem, kdy se vytvořil velmi silný tým z ročníků 97 a 98. V mistrovské sezóně 2015/16 se nám podařilo vyhrát i pražský CEE Cup nebo Yokohama Cup v Německu.“
Na to, jak úspěšný tým jste byli, se může zdát, že je vás poměrně málo v dospělém fotbale...
„Těžko posoudit, protože některé z nás přibrzdilo těžké zranění jako třeba Davida Köstla, ale jinak když si projdeme jména, tak kluky najdeme v prvoligových kádrech. Matěj Pulkrab, Tomáš Wiesner v áčku Sparty, „Zizu“ Mustadanagić působí na Slovensku, zmíněný David Köstl je v Liberci a David Březina hájí barvy Táborska ve druhé lize. Takže zase tak málo nás ve velkém fotbale není, navíc stále jsme mladý ročník.“
V čem byly ročníky 97 a 98 výjimečné?
„To nejde jednoznačně určit, ale myslím, že základem byla skvělá parta. Měli jsme parádní kolektiv, ve kterém si sedlo úplně všechno. Celý tým byl jedna velká parta a všichni jsme byli a pořád jsme kamarádi.“
Mohl tam být i efekt trenéra Holoubka, který vám byl věkově blízko?
„Určitě ano, náš kolektiv sparťanů byl natolik zdravý, že trenéru Holoubkovi stačilo s trochou nadsázky jen tým usměrňovat, aby dokráčel k titulu.“
Zranění
Co se před rokem stalo proti Hořovicku?
„Ten moment ze zápasu s Hořovickem nebyl úplným počátkem mého trápení s kolenem. Už rok předtím, dnes tedy dva roky zpět, jsem dostal nepříjemný úder do kolena v zápase proti Příbrami. Zápas jsem nakonec dohrál a následně koleno zatejpoval. Lékaři mi nakázali 10 dní klidu a pak, že se uvidí. Vše v pořádku, koleno jsem tejpoval a dobrý. Po půl roce jsem šel na kontrolní rezonanci, kam jsem přicházel jako zdravý hráč. Doktoři se sice pozastavili nad stavem předního zkříženého vazu, ale po bližším přezkoumání mi dovolili hrát. Zimu 2018 jsem zahájil s tehdy druholigovou Olympií, kde jsem strávil část přípravy, ale nakonec se vrátil do juniorky. Hned první zápas 9. ledna 2018 proti Hořovicku mi nevydržel meniskus. Nedošlo k žádnému souboji, jen jsem blbě došlápl a bum - celá noha zablokovaná. Následně jsem podstoupil operaci, kdy mi lékaři spravili nejen meniskus, ale i přední zkřížený vaz.“
Jak probíhal tvůj návrat zpět na trávníky?
„Tenkrát bylo snad všechno špatně. Pět dní po zákroku, kdy jsem byl už doma, přišly horečky. Třicet devět stupňů a už jsem byl na cestě zpět do nemocnice – zánět operovaného kolena. Ještě ten den jsem jel na sál k artroskopickému vyčištění a následoval týdenní pobyt na lůžku pod dohledem. Na cestu domů mi lékaři přibalili antibiotika, která měla zabránit opětovnému zánětu. Bohužel, celý scénář se opakoval a já celkem po třech zákrocích strávil v nemocnici přes měsíc. Navíc zabírala jen nitrožilní antibiotika, proto tak dlouhý pobyt.“
Takže tři operace a konečně klid?
„Ne tak docela, protože po plastice předního zkříženého vazu se má hned druhý den začít s rehabilitací, ale kvůli komplikacím jsem se k cvičení dostal až po šesti týdnech a noha mi zatuhla. Hybnost nohy byla minimální a vše skončilo závěrečnou operací, půl roku od prvního řezu do kolena.“
Co se ti v té době honilo hlavou?
„Byla to sice bezmoc, ale na druhou stranu jsem si nikdy nepřipouštěl, že bych se k fotbalu už nevrátil a pořád věřil, že to půjde.“
Jak tedy nakonec probíhala rehabilitace ještě před čtvrtou operací?
„Po měsíčním ležení bylo jasné, že sám nohu nerozhýbu a bude zapotřebí rovnání velkou silou pod narkózou. To nakonec nedopadlo a já dostal kontakt na primáře rehabilitačního oddělení ÚVN Střešovice. Pan primář byl však tou dobou na ZOH v Soči, kde se staral o české sportovce a já byl nucen čekat na jeho návrat do ČR. Ukázal mi různé cviky, které by mi měly pomoci, ale v podstatě šlo o to, abych jedl prášky na bolest a nohu si lámal o stůl. Moje hybnost se nezlepšovala a byla stále na pouhých patnácti až dvaceti stupních. Během jara jsem absolvoval sérii rehabilitací, po kterých jsem se dostal až na 80 stupňů, ale stále nedokázal nohu pořádně propnout. Záchrana přišla až od pana doktora Sinkuleho, který se stará o hráče áčka a okamžitě nařídil magnetickou rezonanci, bez níž nejde pokračovat. Rezonance odhalila uvolněný meniskus, jenž se pořádně nepřichytil kvůli infekci a dále pak srůsty v koleni bránící plné hybnosti kloubu. Takže i kdybych nohu lámal sebevíc, k ničemu by to nevedlo. Po půl roce od první operace přišla čtvrtá a už závěrečná. Bral jsem to jako vysvobození a na operaci se těšil, protože jsem za půl rok neudělal žádný pokrok, který by mě přiblížil trávníku. Od operace v Nemocnici Na Františku se noha začala pomalu lepšit. Někteří kluci už po půl roce od operace skoro normálně fungují, ale já byl po půl roce teprve na samém začátku.“
Mezi kondičními trenéry a fyzioterapeuty se povídá, že si na Strahov přijížděl za tmy a za tmy zase odjížděl, co je na tom pravdy?
„Pravda to je, ale mohlo za to více faktorů. V lednu 2018 před zraněním to vypadalo nadějně s mým angažmá ve druhé lize, ale nakonec jsem se vrátil zpět do Sparty. I tak jsem ukončil studium na technické fakultě ČZU a plně se věnoval fotbalové kariéře. Přemýšlel jsem i o přechodu na fakultu tělovýchovy a sportu na Univerzitě Karlově, kde bych měl blíže sportu a částečně by se to dalo kombinovat i s fotbalem, ale nakonec jsem studium na vysoké škole ukončil. Přišlo zranění a já měl najednou spoustu volného času, který jsem nechtěl promarnit a vědět, že jsem pro návrat na hřiště udělal všechno.“
Kdo tě nejvíce podporoval?
„Stoprocentně rodina, která mi moc pomáhala ve všech ohledech během rekonvalescence a já jim za to moc děkuji. Dále pak kluci ze Strahova, kteří se o mě starali. Zvláště Adamu Kuttenbergovi patří velké díky za hodiny strávené se mnou v posilovně. Společně jsme ten můj „návrat“ prožívali. V neposlední řadě pak celý realizační tým juniorky v čele se trenérem, který na mě nijak netlačil a dal mi potřebný čas.“
Které období bylo nejtěžší?
„Finální čekání. Ke konci jsem se už nemohl dočkat, až zase obuji kopačky. Na začátku jsem věděl, že nesmím nic uspěchat a sám na sobě jsem cítil, že to nejde. Nejhorší byly opravdu poslední týdny, kdy jsem každým dnem cítil, že zvládnu víc a víc. Bohužel podle stavu nohy mi nikdo nedokázal dát jasnou odpověď, kdy budu připraven do hry, jestli příští týden nebo až ten další. Takhle jsem na tom byl od srpna a čekal. Už to pomalu vypadalo, že dostanu zelenou, ale vyšetření na CYBEXu ukázalo, že noha není ještě úplně v pořádku a já čekal dál.“
Kdy přišlo finální rozhodnutí, že můžeš hrát?
„Pravidelně jsem docházel na vyšetření stehenních svalů v podstatě každých 14 dní, kdy testy měly rozhodnout, jestli je noha zdravá a připravena na plnou zátěž. Menší komplikací také bylo, že mi během operace kolena použili štěp ze zadního stehenního svalu, a proto byl nyní mnohem slabší než na druhé noze. Pokroky tam sice byly, ale ne takové jak by bylo třeba. Poslední krok přišel na předvánoční kontrole. Parametry svalu se konečně dostaly do potřebných mezí a bylo mi řečeno, že začátek zimní přípravy platí i pro mě, i když ne hned naplno. Následovalo ještě několik vyšetření na stabilitu, která dopadla dobře, a já začal s pozvolným tréninkem na umělé trávě. Plně s týmem jsem začal pracovat na kondičním soustředění v Peci pod Sněžkou, kde to bylo hlavně o běhání. Noha držela a já po dalším tréninkovém týdnu nastoupil do utkání.“
Nastoupil jsi proti stejnému soupeři jako před rokem, kdy jsi utrpěl zranění – Hořovicku. Pociťoval jsi na sobě nervozitu?
„Neřešil jsem, že to byl stejný soupeř nebo že to bylo rok po zranění, nervózní jsem byl kvůli klukům, protože jsem jim to nechtěl zkazit. Osobně jsem se moc těšil a bral jsem to jako splněný sen, že jsem zpět.“
V zápase jsi vstřelil branku, byla to pro tebe velká odměna?
„On to byl pro vůbec první gól za juniorku, takže nepopsatelný pocit a jsem za něj strašně moc rád.“
Otázkou je, co dál. Hledá se ti angažmá nebo se nejdříve rozehraješ v U21?
„Teď chci ten půlrok zůstat v juniorce a pomalu se toho dostat, protože je stále na čem pracovat. Jsem teprve na začátku a na konci sezóny se uvidí.“
Od příštího ročníku se opět kluby vrací k rezervním týmům, láká tě ta možnost hrát v B-týmu?
„Ano láká, přeci jen pořád je to Sparta a ta se neodmítá. Teď na to však nemyslím, protože se chci dát zdravotně do pořádku, rozehrát a zjistit co mé tělo zvládne. Nedokážu říct, jak na tom budu za půl roku, teď jdu den po dni.“
Připouštíš si, že bys nadobro skončil s fotbalem?
„Stát se to může, ale nemyslím na to. Navíc se sportem jako takovým bych nikdy přestat nechtěl.“
Je ve hře případný návrat ke studiu?
„Určitě. Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho a například i během rekonvalescence jsem si udělal několik trenérských licencí, abych čas strávený v posilovně využil i jinak než jen posilováním a vzdělával se. Proto mám vysokou školu stále otevřenou, protože bych studovat chtěl. Například na fakultě tělovýchovy a sportu tady v Praze, obor fyzioterapie, se kterou mám bohaté zkušenosti.“
Motorky
Matěj Sváta a motorky, od kdy tohle spojení funguje?
„My jsme taková motorkářská rodina. Děda, který teď oslavil 85. narozeniny, stále jezdí a nemá problém sednout na mašinu a odjet 500 kilometrů daleko. Táta je úplně stejný a geny se projevily i u mě. Na dvou kolech jezdím odmala a mám to jako odreagování. Takže se těším na jaro, až budu moct vyjet a užít si další naježděné kilometry.“
Máš nějaký oblíbený typ motorek?
„Nevyhledávám rychlost, takže mi vyhovují pohodlnější motorky na cestování. Endura jsou pro mě jako dělaná.“
Nepatříš mezi nejvyšší a enduro stroje jsou celkem vysoké, nemáš s tím problém?
„Je to trochu paradox. Mé oblíbené stroje a já kolikrát nedosáhnu nohama na zem. Vyřešit se to však dá a zvládám to.“
Máš motorkářský sen?
„Před dvěma lety jsem si splnil takový mini sen, kdy jsem byl na motorce v Alpách. Byla to moje nejlepší dovolená, co jsem kdy zažil a rád bych si ji opět zopakoval.“
1 / 9
