U Máchova jezera se usadili šakali. S klimatem se něco děje, říká zoolog

Řetězec důkazů se teď završil – Vitáček zdokumentoval nejen stopy a trus, ale šakala nedávno také spatřil.

„Byl to zážitek, to nepopírám. Když na něco čekáte tři roky, tak to samozřejmě prožíváte. Dnes již můžu říct s naprostou jistotou, že v okolí Doks a Provodína se zdržují dva až tři jedinci. Bližší údaje neprozradím, aby je tam lidé nezačali nahánět,“ konstatoval ředitel. Vitáček instaloval v lese i fotopasti, ty mu ale někdo ukradl. Přesto je o existenci šakalů na Českolipsku skálopevně přesvědčen. 

Šakal není původní druh

V českolipském muzeu dokonce do expozice místní fauny připravuje instalaci vycpaného šakala. „Mám ho vypreparovaného od loňska, jenom jsem vyčkával, až ho budu mít v přírodě potvrzeného,“ vysvětlil. 

Šakal je zvíře podobné lišce. Po vlku a rysovi je to další šelma, která se v české krajině usídlila. Šakali žijí například v Milovicích, odkud to k Máchovu jezeru není daleko. Na rozdíl od vlků nebo rysů zde ale šakali nikdy dřív nežili a nejsou původním druhem.

„Expanze šakala na sever od svého původního areálu na Balkáně je celoevropský trend, zoologové ho již zaznamenali například v Pobaltí. Důvod, proč se šakal začal šířit, není zatím jednoznačný. Může souviset s globální změnou klimatu nebo historickým ústupem vlků na rozsáhlé části Evropy. Podobně se k nám z Balkánu začátkem 20. století dostaly například hrdličky a dnes je nepovažujeme za nic neobvyklého. Podobně to bude se šakalem,“ míní expert na šelmy z Hnutí Duha Miroslav Kutal.

Losi, bobři, nutrie

Zdeněk Vitáček je přesvědčen, že za rozšiřováním šakalů stojí klimatické změny a teplejší podnebí.

„Chladnomilné druhy se stěhují na sever, teplomilné míří k nám. Zvykejme si na to. Je evidentní, že se mění zvířecí druhová skladba. A nejde jen o šakaly, na Českolipsku byli několikrát pozorováni losi, máme tu vrápence malé, na Ploučnici žijí bobři, vydry a nutrie. Není to jen tak. S klimatem se něco děje,“ poznamenal zoolog. 

Šakal není v české legislativě nikterak ukotven – ani jako zvěř, kterou by bylo možné lovit, ani jako chráněný druh. Střílet je ale lze jen s povolením orgánu ochrany přírody. Někteří ochránci přírody opatrně připouštějí, že toto téma bude časem nutné nastolit. 

„Vzhledem ke známému způsobu života šakalů a absenci jejich přirozených predátorů vlků na většině našeho území můžeme očekávat další rozšiřování šakalů po celé republice. Zkušenosti z jiných evropských zemí naznačují, že bude nutné v blízké budoucnosti otevřít otázku možnosti lovu šakalů,“ uvedl Jiří Beneš, ochránce přírody, který právě připravuje ilustrovanou kroniku návratu vlků do české krajiny, v níž mimo jiné dostane prostor i šakal jakožto blízký příbuzný vlka.

Spletou si je s liškou

K lovu šakalů dochází v Česku jen nahodile, zpravidla si je myslivec splete s liškou, která je považována za škodnou. 

„Šakal je krapet vyšší a kdo je zkušený myslivec, tak ho za světla pozná. Samozřejmě při nočním lovu, kdy se loví lišky, tak jsou od sebe k nerozeznání,“ podotýká myslivecký hospodář z Dubé na Českolipsku Petr Slaba. 

Sám prý měl zprávy o výskytu šakala už v minulosti. „Byl spatřen již vícekráte v různých našich honitbách na Českolipsku. Myslivci ho pozorovali již dříve, takže pan ředitel neobjevil Ameriku,“ zdůrazňuje Slaba. 

Šakal je všežravec a nepohrdne tedy lesními plody. Přesto většinu jeho jídelníčku tvoří maso. Pochutná si na hmyzu, obojživelnících, rybách, ptácích a jejich vejcích, loví i hlodavce. S oblibou konzumuje zdechliny, působí tedy v lese jako prevence chorob. Tam, kde se rozšířil, působí šakal jako konkurent lišky.

„Neobávám se, že by způsobil větší škody na lesní zvěři. Přece jen je to malá šelma. Není to ani zvíře, které by šlo po ovcích. Je to plachá šelma lovící v noci, žije skrytějším způsobem života než vlk nebo liška. Mrzelo by mě, kdyby kvůli šakalovi vznikla nějaká hysterie,“ dodává ředitel českolipského muzea Zdeněk Vitáček.