Abu Taher léta provozoval malý obchod s oblečením v druhém největším bangladéšském městě Čitágáon. Po odchodu do důchodu ale nemá moc peněz a stal se finančně závislým na svém synovi a dceři.
„Abychom se ženou vychovali syna, prošli jsme spoustou útrap. Když se ale oženil, změnil se a o své rodiče se přestal starat,“ stěžuje si 75letý muž. I když mu pomáhala dcera, Taher ekonomicky strádal. Neměl prý jinou možnost, než na svém synovi Mohammadu Shahjahanovi žádat výživné u soudu, píše BBC.
„Bylo to pro mne těžké rozhodnutí. Lidé okolo mi dlouho říkali, ať žalobu podám, ale já nechtěl. Udělal jsem to až ve chvíli, kdy nebyla jiná možnost,“ říká bangladéšský důchodce. Syn ale nařčení z nedostatečné péče o otce odmítá. Shahjahan, který se živí jako bankéř, tvrdí, že i přes dlouholeté vzájemné odcizení své rodiče podporoval. A že jeho otec jej chce zdiskreditovat.
Ind zažaloval rodiče za to, že ho zplodili. Nedal jim předem souhlas |
Že si děti nerozumějí s rodiči, se stává všude na světě. Ne všude to ale může dojít až k soudu. Taher využil práva, které mu dává bangladéšský zákon o vyživovací povinnosti vůči rodičům. Některé americké i evropské státy mají ve svých legislativách také zakotvenou povinnost účast dětí na péči o své rodiče. Málokde se ale tato práva vymáhají. V Asii to tak vzácné není.
Povinnost podporovat
Vědec Ray Serrano z Emory University v americké Atlantě analyzoval různé asijské právní úpravy, které řeší úctu dětí k rodičům nebo starším příbuzným. Vyživovací povinnost dětí k rodičům je obvyklá tam, kde společnost stojí na hodnotách rodiny a místní komunity.
Jedním z příkladů je Singapur. Stárnoucí rodiče, kteří už nejsou ekonomicky soběstační, mohou ze zákona žádat o finanční pomoc své děti. V případech, kdy jsou děti schopné je podporovat, ale nedělají to, můžou rodiče jít k soudu.
Ten jim může přiznat měsíční gáži, nebo celkovou sumu. Výživné se dá vymoct také ve smírném řízení. Tak také končí většina případů, jen málo jich dojde až k soudnímu rozsudku. V roce 2017 přiznal speciální soud rodičům výživné jen ve 20 případech.
V Číně, Indii a Bangladéši to funguje podobně. Právní řády tu musí v posledních letech reagovat na stárnutí populace. „Pokud dospělé děti už nežijí se svými rodiči, musí je aspoň zaopatřit,“ popisuje Serrano. Jinak se potomci vystavují riziku pokuty nebo dokonce vězení. V nedávném případu v čínské provincii Sečuan bylo pět dospělých údajně odsouzeno k dvouletému vězení za to, že opustili svého stárnoucího otce.
Populace stárne
S tím, jak světová populace stárne, bude problém palčivější. Podle Světové zdravotnické organizace v roce 2020 počet lidí starších 60 let překročí počet dětí do pěti let věku. V roce 2050 pak bude podle předpovědi 80 procent starších lidí žít v zemích s nízkým nebo středním příjmem.
Rozvod magnáta: manželka dostane skoro polovinu z miliardového jmění |
Podle Serrana mohou systémy jako ten singapurský sloužit jako „klacek“, kterým se lidé pošťouchnou, aby se o své rodiče starali. V zemích jako USA nebo Spojené království by ale nejspíš narazily na odpor. „Naše společnost je druhý extrém, těžko bude chtít pošlapávat práva jedinců,“ míní harvardský profesor James Sabin.
Poukazuje také na možná rizika v případech, kdy dítě bude tvrdit, že rodič si jeho péči nezaslouží. „Někteří budou argumentovat, že je rodiče zanedbávali nebo zneužívali. Což je přesný opak konfuciánské úcty ke starším generacím,“ říká Sabin. „Nemyslím si, že chceme tyto sociálně-psychologické úsudky nechávat na soudu,“ doplnil.
Bangladéšanovi Abu Taherovi ale systém nabídl vítanou pomoc. Se synem uzavřel mimosoudní vyrovnání, podle kterého bude otec dostávat měsíčně ekvivalent 2700 Kč.
