Povídali, že to je na celej život. A tentokrát nekecali.

Někde jsem četl, že sociální sítě jsou stejně návykové jako tvrdé drogy. Heroin a tak. Nevím, no, kvůli instáči jsem ještě nikoho neviděl, aby se válel u popelnic a vyžíral z nich chleba s penicilinem na kůrce. Ale fakt je ten, že jsem zase viděl holky, se kterými se nikdo ve fitku nebavil, páč byly šeredný a hloupý navrch a stačila šikovná pušapka, nějaký ty filtry a retuše a obdivnými komentáři a projevy obdivu se to na jejím profilu jenom hemžilo. Pravděpodobně do zpráv přišlo i několik ztopořených penisů, jak to teď frčí, když se chcete s někým seznámit. Dobrý den, tady je můj fuflík, tak kdybyste nepohrdla kávičkou, rád bych vás pozval k sobě sobotu ráno domů, to bude máma v práci. To je pak jasný, že psychika v reálu ošklivého káčátka dostane koňskou dávku štěstí. Byť jen v digisvětě.

Každý občas potřebujeme povzbudit. Dostat tu pomyslnou pochvalnou herdu do zad. Chvilku se vyhřát na výsluní obdivu. A nejspolehlivější způsob, jak toho dosáhnout, je, přidat nějakou tu podmiňovací okolnost ke své fotce. Vypadám dobře, na to že mám bradavici s obřím chlupem na bradě, že? Běhám rychle, na to, že nemám nohu… Mně nevadí, že mám 142 kilo, jinak bych se nelíbila svýmu Pepíkovi… Co následuje? Jé, to je paráda, vypadáš úžasně, když z tebe sálá ta spokojenost…. Chápete? V reálu jste nasraní, když vyfasujete letenku vedle chodící bečky kytu a proklínáte jejího starého s úchylnou sexuální preferencí, ale paní je to fuk, protože na fejsu nikdo nepozná, že smrdí potem tři minuty na to, co udělá 10 rychlejších kroků k terminálu a starej si už zvyknul.

Ve fitness je to stejný. Jakmile ve vás začne růst obří mindrák z toho, že vám šediví vlas a kouty se protahují k temenu hlavy, stačí přidat k vaší pečlivě vystajlované fotce informaci, že už je vám jako hodně let, třeba 40, ale furt jste ten fitness. A pak už jen čekáte, jak se hrnou příspěvky, že byste strčili do kapsy mnohem mladší a tak. Dělám to nemlich stejně, když mě popadne nějakej ten splín. Dám fotku, připíšu k ní, že mi je asi tak 300 let a dělal jsem Hitlerovi školníka a čekám na komentáře, jak strašně dobře vlastně vypadám, na to, že už mi někde leštěj urnu. Je to sice zvláštní, že v zemi, kde 2/3 lidí trpí nadváhou potřebujete přidávat tyhle obezličky, ale my jsme v tý fitness komunitě holt kapánek máklý na hlavu, co si budem povídat. Každopádně ego je spokojeno, deprese na chvíli zažehnána. A přestože si z toho stáří často dělám legraci, faktem je, že na to, až budu skutečně starší, se teda moc netěším.

Možná se tomu stáří i vyhnu. Pokud totiž ty informace o genofondu nelžou, je dost pravděpodobné, že právě odehrávám své první minuty poslední třetiny svého života. Můj otec i děd totiž zemřeli krátce po šedesátce, a tak si občas zažertuji v tom smyslu, že procházek v domově důchodců se naštěstí nedožiju. Chození a turistické výlety jsem nesnášel už jako kluk, kulturistika to jenom zhoršila a pochybuji, že v tom najdu zálibu ve věku, kdy se moje klouby budou vyznačovat ohebností žulového kvádru. Baťůžek, pohorky, podkolenky a řízek s chlebem v alobalu jsou pro mě zhmotněním pekla. Měl jsem v životě štěstí, že mě potkala kulturistika, páč na všechny ostatní sporty jsem úplně levej a neschopnej. A proto říkám naštěstí, neboť představa, že bych v pokročilém věku necvičil, resp. necvičil tak, aby to bylo taky vidět, je pro mě celkem zničující. Ještě nedávno jsem si totiž myslel, že po 60tce cvičit jednoduše nelze…Možná na mě dolehly všechny ty kecy o tom, jak mi klouby ve stáří poděkují...

…Žvásty. A hned vám řeknu proč. Před časem jsem se facebookově spřátelil s Vláďou Semerádem a ten mě naprosto vyvedl z omylu. Aby bylo jasno, s Vláďou se znám už dlouho, tykáme si přes rok. Kdysi dávno jsem na něj čučel coby začínající cvičenec v ročence kulturistiky. Nyní se ale pro jednou projevila i ta lepší stránka facebooku a já mohl nakouknout do jeho současnosti. Do doby, kdy cvičí teď, téměř po půl století tréninků a ve svých 66 letech. A nestačil jsem se divit.

Možná znáte ty videa, kde jsou ti staří lidé, co dělají běh a skok do dálky a tak.. Většinou zíráte půl minuty na obrazovku, než se někdo došourá k odrazišti, aby udělal o něco delší krok než ty předešlé a vy si říkáte, no.. ehmm, jasně, dobrá fajn, tak aspoň se ta mumie nějak hýbe. Nebo ty silvestrovský derby? Proč někdo kouká na pěší fotbal, který provozují bývalí štíhlí lidé, kteří mezitím přibrali 35 kilo? To je prostě klasický problém skoro všech sportů, kde to po 40 letech jde vážně do kopru. Pokud se tedy zrovna nejmenujete Jarda Jágr. Jenže když jsem viděl Vláďu Semeráda dřepovat, musel jsem si vážně položit otázku, kdo z nás dvou je starší? Legpress? Kurva, dyť ten chlapík tam mává s metrákama! V posilovnách jede bomby jak třicetiletej. Chystá si žrádlo, krabičkuje, jede dvoufázově a vůbec se nešetří. Možná si řeknete, že v důchodu má na to času dost, ale prdlajs. Český důchod není německý důchod, takže aby si dopřál čas a prachy na tuhle zábavu, točí ještě volantem autobusu a jezdí 12ti hodinové směny. Už jen jak to popisuju, tak jsem z toho unavený a on přitom jde a po točení volantu jde točit kladkama do T&M Olympia. Kulturistiku jede zkrátka naplno, užívá si jí… A já si najednou uvědomil, že v tom není zdaleka sám.

Vloni na podzim reprezentoval na MS Masters Miloš Pavlů. Jeho věk přesně neznám, ale kolem té šedesátky se to bude motat taky. Vidíte ty nohy? To nejsou nohy skorodůchodce. Šest dvacetiletých závodníků physique by je dohromady nedaly. Trénink, to taky není žádná šolichačka, ale pěkně poctivá rubárna ze starý školy. No a koneckonců sám Miloš vypadá minimálně o dekádu mladší a taky by pár závodníků o dekádu mladších sfouknul jak svíčku…