Demonstrace proti rasismu v Athénách. Foto Otakar Bureš
V návaznosti na masakr desítek lidí represivním aparátem jihoafrického apartheidu v Sharpeville v roce 1960 vyhlásila OSN 21. březen Mezinárodním dnem eliminace rasové diskriminace. Dnes je tento den v Jihoafrické republice státním svátkem připomínajícím boj za demokracii a lidská práva proti rasistickému režimu. Zločiny z nenávisti se však na světě vykořenit nepodařilo a ani současná evropská politická a společenská situace tomu nenasvědčuje.
Evropská síť více než 560 organizací z celé Evropy, United for Intercultural Action, proto při této příležitosti vyzývá mezinárodní komunitu k vymýcení rasismu, netolerance a diskriminace – „ať už organizováním aktivit, jejich podporou nebo šířením poselství, které povzbudí nás i ostatní, abychom se ruku v ruce postavili za společnou rozmanitost“. Dosáhnout tohoto cíle je v globální společnosti potřebné a pro dobrý život každého člověka i nutné. S rasismem se ale pojí další fenomény, ať už jsou to jeho politické plody, jako je fašismus, či související formy ekonomického uspořádání, které zapříčiňují zneuznání lidí, jako je kapitalismus. Ten se totiž rasismu štítí, jen když se mu to hodí.
Bolest přetavená v boj za lepší svět
Zmíněné jevy jsou tematizovány v rámci protirasistických protestů, které se v těchto dnech konají v desítkách měst světa. V sobotu 16. března proběhly demonstrace odporu a solidarity v osmi řeckých městech, třeba na mostě přes řeku Evros na řecko-turecké hranici. Právě tudy se dnes někteří lidé prchající ze své vlasti zkoušejí dostat do EU a mnozí uprchlíci jsou tudy naopak deportováni do Turecka. V Athénách se k protestu připojili odboráři, pracovníci nemocnic, školství, kultury, uprchlíci, migranti, muslimské sdružení Řecka, sousedské komunity, organizace LGBT+ a mnozí další. Zdůrazněny byly tři akutní důvody odporu proti rasismu. Jednak to byla reakce na ultrapravicový masakr v Christchurchi na Novém Zélandu. Dále šlo o plánovanou novelizaci řeckého trestního zákoníku, protože fašističtí představitelé Zlatého úsvitu, kteří jsou postaveni před soud v „největším procesu s fašisty od dob norimberských procesů“ by mohli dostat omezené tresty či být osvobozeni. Tato neonacistická strana dnes drží šestnáct křesel v řeckém parlamentu a dvě v europarlamentu. Obliba této strany, daná vedle štvaní proti jiným třeba i strategií obdobnou rozdávání koblih, v tomto případě „jídla pouze Řekům“, je setrvalá. Její stoupenci ohrožují podstatu demokracie i životy jiných lidí, především však migrantů a uprchlíků.
Orbán, Salvini nebo Zeman a další poskoci malosti a kapitálu jsou v politickém smyslu spoluviníky zločinů z nenávisti. Aktivně vytvářejí atmosféru i podmínky, které umožňují agresorům svoje činy obhájit.
Právě jejich situace byla vzpomenuta jako třetí významný důvod athénské demonstrace. Útoky na migranty a uprchlíky a další zločiny z nenávisti jsou v dnešním světě už jakousi zvrácenou samozřejmostí. Represivní aparát jim často přihlíží nebo se na nich dokonce podílí. Před časem byla Evropa na okamžik udivena silou podpory Zlatého úsvitu v řadách řeckých represivních složek. Minulý měsíc byl v Athénách zadržen policií člověk a o tři hodiny později byl mrtvý – protože byl z Nigérie. Po čtyřech dnech to policie oznámila jeho manželce.
Na začátku roku 2013 zavraždili dva neonacisté v athénské čtvrti, kde bydlím, mladého muže Shehzada Luqmana, když jel ráno na kole do práce, protože pocházel z Pákistánu. Následovala velká vlna solidarity s pákistánskou komunitou z mnoha stran. Před šesti lety byl v Athénách zavražděn také hudebník a antifašista Pavlos Fyssas. Zmiňuji tyto dva muže proto, že jejich otcové, smutní a odvážní lidé, kteří ztratili svoje syny kvůli nesmyslné blbosti a nenávisti, vystoupili na pódiu protirasistické demonstrace s plamennými projevy. Svoji bolest přetvářejí v boj za lepší, spravedlivější a rozumnější svět.
Sekuritizace Evropy
Migranti a uprchlíci nejsou odpovědní za nezaměstnanost ani chudobu, nejsou to imperialisté, kteří někomu zničili domovy. Jenže tyhle skutečnosti mnohým nedocházejí. V „lepším“ případě to nechává lidi chladnými, v horším se na tom tak či onak podílejí, což o dnešní Evropě nevypovídá nic dobrého. Nespočet dalších obětí rasového, národnostního či náboženského násilí, netolerance a strachu přitom zůstává nepovšimnuto. Skutečné důvody těchto činů jsou zakrývány. Političtí představitelé je někdy dokonce podněcují. Orbán, Salvini nebo Zeman a další poskoci malosti a kapitálu jsou v politickém smyslu spoluviníky tohoto násilí, aktivně vytvářejí atmosféru i podmínky, které umožňují agresorům svoje činy obhájit. To není demokracie, ale selhání exekutivních složek i celé kultury.
Řecký premiér Alexis Tsipras řekl nedávno důležitá slova: Krajní pravice sdílí s neoliberalismem stejnou sociální filosofii. To si bohužel neuvědomuje většina liberálních komentátorů, zabedněných ve svém metropolitním kapitalistickém světě. O jejich vyprázdněnosti svědčí technicistní jazyk, jímž převádějí komplexní problémy na otázky typu „Jak to, že útočníka neznala policie?“ a „Jak to, že úřady reagují pomalu?“ Najednou se ze vzájemnosti, sdílení, solidarity a kultury, nemluvě o třídních a ekonomických otázkách, které samozřejmě zůstávají zamlčeny, znovu stává potřeba posílit dohled a represi neboli „sekuritizaci“.
Tahle neoliberální písnička by měla utichnout. Nejenže v zajištění bezpečí naprosto selhává. Především jí o lepší život lidí přes veškerou rétoriku nejde. Součástí tohoto neoliberálního ptydepe je mluvit do umdlení o terorismu. Má to svoje důvody – dá se tak zakrýt, že člověk, který ubližuje jiným lidem, je jedním z nás a ovlivnil ho život, jaký tu vedeme. Terorista je někdo druhý, tak jako pro středoevropské xenofoby migrant. Technický popis terorismu umožňuje odsoudit cokoli absolutní měrou a mávnout rukou nad tím, jakou roli v tom hraje naše společnost. Jedno ale zůstává stejné – ptáme se jen na individuální poměry viníků. Jejich motivace prý je jasná – podlehli něčemu, čemu my jsme rezistentní, co je hloupé. Ale proč tomu podlehli, když je to tak hloupé?
Dlužíme to planetě i našim dětem
Část odpovědi spočívá v tom, že středoevropská média dál informují o nepodstatných věcech. Normalizují asociálno a zjednodušují informace až k úplnému zhloupnutí (USA je Trump, Rusko jen Putin a nic víc) a přímo vytvářejí frustraci (politiku přece tvoří strany a jejich předsedové, a to jen v rámci národních států, oponovat smí jen parlamentní opozice, případně tzv. experti). Nevidí, jak se proměňuje imperiální charakter Evropy a nevnímají úsilí o jeho pozitivní překonání ve společném, odpovědném a hodnotově sdíleném světě.
Mnozí pravičáci a konzervativci však mají v něčem pravdu – k vlastní záhubě se Evropa řítí v sedmimílových botách. To proto, že naše chování a instituce nestojí dostatečně na hodnotách a tradici humanistické všelidské solidarity, hodnotách nedělitelné spravedlnosti, respektu, tolerance, otevřenosti a vstřícnosti. Je totiž morální a politickou povinností nás, českých občanů, pomáhat lidem v nouzi – všem, a v tomto směru táhnout s Řeky a dalšími za jeden provaz.
Autentický život se neodehrává ve strachu a podezření ze všeho neznámého – jakkoli strach a podezření jsou součástí života. Nesmí ale plnit roli ideologie, sdíleného mýtu či předsudků. V opačném případě je to ten nejlepší ukazatel porážky vlastní kultury a nás samých. Globální situace volá po otevření se a vzájemném obohacování – při zachování pravidel, která jsou však předmětem vyjednávání a historického vývoje. Rozšiřování vědomí je třeba konat na mnoha rovinách. Poznávání neznámého a cizího a snaha mu porozumět je rozkoší už jen proto, že nás kultivuje.
Důstojnost a spravedlnost je třeba zajistit každému principiálně: sociální, kulturní i klimatickou. Jsou to spojené nádoby. V tomto kontextu získávají širší význam i slavná slova protestantského faráře Martina Niemöllera, který přežil zatčení i koncentráky: „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ Poselství je jasné: hranice nás nesmí rozdělovat. Abychom jako lidstvo přežili, musíme tomuto století vdechnout spravedlnost a otevřenost bez toho, abychom se museli bát. Dlužíme to planetě a světu, svým předkům i dětem.
Autor je filosof, momentálně žije v Athénách.