Zbytečná válka mezi rodiči a učiteli. Inspektoři řeší tisíce stížností

Rozčilení rodiče, otrávení učitelé a děti, kterým se nechce chodit do školy. Obrázek, který nikdo nevidí rád, ale někde je bohužel realitou. Zástupkyně ředitele Základní školy Vybíralova na pražském Černém Mostě Iveta Řezníčková to chce změnit a přistupuje k rodičům jako k partnerům. 

„Nesnažím se jim dokazovat, že když jsem učitelka, mám vždycky pravdu. Nechám je mluvit, urovnat si myšlenky, zopakuji a shrnu jejich názor, pak na něj vhodně, to znamená ne direktivně, odpovím a navrhnu řešení,“ říká.

Komunikace je základ Ředitelka Základní školy Ohradní v Praze 4 Eva Smažíková je toho názoru, že by kurz komunikace s rodiči měl absolvovat každý učitel.  „Na naší škole jsme v komunikaci velmi otevření a mnohdy možná až přespříliš ochotní, ale nehodláme to měnit, protože otevřenost je právě to, co na naší škole rodiče oceňují a co si pečlivě budujeme. Vždy se držíme zásady rodiče vyslechnout, i když sdělení může být nepříjemné, afektované nebo útočné.  Ve chvíli, kdy je rodič v afektu, má problém, který potřebuje sdělit a ne každý to umí s grácií. Někdy je to vyčerpávající, ale na druhou stranu je pak velmi povzbuzující, když na schůzku přijde rodič rozlícený a ze schůzky odchází uklidněný a vlídný,“ říká Eva Smažíková.

Současně podotýká, že je u agresivních rodičů prvně potřeba zklidnit emoce, pak může rozhovor proběhnout konstruktivně. Nejhorší je komunikace s rodiči, kteří považují učitele za poskytovatele služeb pro jejich dítě. Učitelé mají totiž v jejich očích až podřadné postavení a jako zákazníci si diktují podmínky. Řezníčková poslední dobou řešila hned několik takových konfliktů.

„Třeba v případě problémového dítěte, které ohrožovalo své spolužáky a vůbec se nepřipravovalo na výuku, jsme opakovaně o těchto problémech rodiče informovali a řešili je s nimi na výchovné komisi. Rodiče vždy slibovali, že se situace zlepší, což se pak nestalo, zároveň ale tvrdili, že syn se doma chová normálně a je vina školy, že ho nevychovala. Když se situace nezlepšila, poslali jsme zprávu orgánu sociálně právní ochrany dětí a během několika dnů rodiče podali na školu trestní oznámení za šikanu jejich syna,“ popisuje jeden z případů zástupkyně ředitelky v pražské základní škole.

Trestní oznámení na školu nejsou výjimkou

„Aktuálně jsme také řešili záležitost s dívkou, která si během tělocviku při přeskoku bedny zlomila ruku. Všechny děti potvrdily, že byly poučeny o bezpečnosti, byly rozcvičené a při přeskoku jim byla poskytována záchrana, ihned po úrazu jsme maminku informovali o tom, co se stalo a že jsme dívce zavolali sanitku, která ji převeze na ošetření do nemocnice. Přesto matka zvažuje podání trestního oznámení pro ublížení na zdraví,“ dodává Iveta Řezníčková, podle které se od rodičů setkávají i s nadávkami a výhrůžkami.

Stížnosti a udání řeší Česká školní inspekce. Podle náměstka ústředního školního inspektora Ondřeje Andryse se konkrétní příklady liší podle toho, jestli stížnost směřuje na mateřské, základní, nebo střední školy. 

„V případě ZŠ a SŠ si rodiče nejčastěji stěžují na to, že nesouhlasí s hodnocením, na komunikaci, na kvalitu a atraktivitu výuky, na přetěžování žáků ve vyučování, na probírání učiva, které není součástí školního vzdělávacího programu, na nerespektování speciálních vzdělávacích potřeb dětí nebo na nedostatečně individuální přístup, který by zohledňoval specifika jednotlivých dětí,“ vyjmenovává Ondřej Andrys. 

V případě mateřinek rodičům nejvíce vadí nucení dětí ke spánku nebo  nedostatečný pobyt dětí venku. Společným jmenovatelem více než čtyřiceti procent veškerých stížností jsou pak nedostatky ve vzájemné komunikaci. 

Třetí třída je zlomová, rodiče chtějí vidět i výsledky

Naprostá většina rodičů chce, aby se dítě ve škole nejen něco naučilo, ale bylo v ní i spokojené. Pokud se zeptáte učitelů, stejné množství z nich chce totéž. Zdánlivě jasná věc se ale s postupem času může ukázat jako nepřekonatelná překážka, když učitelé s rodiči mluví jen z nutnosti, jako třeba v situacích, kdy je nutné „donést padesát korun na výlet“ či „vyfouknuté vajíčko na hodinu výtvarné výchovy“.

Klienti, nebo ne? „Rozhodně doporučuji vnímat rodiče jako partnery, jde nám přece o to samé. Pokud škola s rodiči bojuje, nemůže vyhrát a odnáší to hlavně dítě. Nezdravý je i klientský přístup. Škola není autoopravna, a přestože jsou rodiče největší odborníci na své děti, protože je nejlépe znají, vzdělávání víc rozumí učitelé. Partnerství je proto jednoznačně nejlepší cesta,“ říká Labudová.

„Zúžit komunikaci učitelů s rodiči jen na organizační pokyny je chyba. Jednodušší to mají učitelky ve školce, které jsou s rodiči v každodenním kontaktu, kdy je příležitost s nimi prohodit pár slov. Pak stačí říct, že ‚Honzíkovi to dneska šlo perfektně‘ nebo ‚Když bude Janička trénovat logopedická cvičení, určitě s tím společně pohneme‘. Pak má komunikace hned pozitivní ráz,“ popisuje Zuzana Labudová z obecně prospěšné společnosti Osvětová beseda, která pořádá pro učitele kurzy akreditované ministerstvem školství, a to napříč mateřskými, základními i středními školami.

Nároky se také mohou měnit s tím, jak dítě postupně roste. Rodiče chtějí v první a druhé třídě něco jiného a učitelé by tak měli umět reagovat na takové změny s postupem času. „V první třídě většina rodičů především chce, aby si děti ve škole rychle zvykly a chodily tam rády. Jenže ve třetí třídě přijdou vyjmenovaná slova a násobilka a děti se začínají dělit na úspěšné a méně úspěšné. A každý samozřejmě chce, aby jeho dítě patřilo k těm úspěšným. Najednou tedy místo prima klimatu chtějí výkon,“ dodává Labudová. 

Na pořadu dne je také otázka, jestli rodiče náhodu nemají pravdu, když si na učitele stěžují. „Samozřejmě jsou i špatní učitelé, jako v každém oboru a rodiče mohou být naprosto v právu. I to se ale dá říct slušně,“ uzavírá lektorka.