V povídce Ireny Moravcové řeší tatínek malé holčičky vcelku běžný problém – dcera má problém s výslovností. Dá se ovšem předpokládat, že to bude daleko zamotanější.

Mobil zazvonil v poměrně nevhodnou chvíli, Pavel ho přesto s povzdechem zvedl. Pro jistotu raději vypnul sporák, aby se omáčka nepřipálila.

„Ty vole, Pavlíku,“ ozvalo se z telefonu bodře, v pozadí bylo slyšet nezaměnitelné zvuky přeplněné hospody, „tys na mne zapomněl, co?“

Krátce zavřel oči. Do prdele! Zapomněl. „Omlouvám se. Já…“

„Neva, přiď. Mára zatim taky nedorazil. Vod toho kamarádi sou, přece, aby se připomněli, ne?“

„Dane,“ zarazil bývalého spolužáka Pavel. „Já nemůžu. Promiň, měl jsem říct dřív, ať se mnou nepočítáte. Žena je na služebce, vrací se až zítra. Hlídám Terezku. A…“

„Ty vole! Sem zklamanej jak pingl po vejplatě! To si se mnou ani nepřipiješ na můj svátek? Se nemůžeš trhnout ani na chvilku? Holka už je přece velká!“

Daniel si to představoval jak Hurvínek válku. Nejspíš proto, že děti zatím neměl. „Je jí šest,“ konstatoval Pavel, volnou rukou sáhl po vařečce a zamíchal omáčku, aby se na ní neudělal škraloup. Byl naštvaný sám na sebe. Kdyby nebyl trouba, zajistil by si včas hlídání!

„Hele, Tomíka právě napadlo, co dybysme se pak jako stavili u tebe? Si aspoň ťuknem! Je páteček, vole, to se zvládne, ne? Dáme pár panáčků…“

„Ne, to se fakt nezvládne, Dane. Sorry.“

„Tatí!“ ozvalo se z hloubi bytu. „Táááátííí!“

„Musím končit,“ oznámil stroze, nečekal na odpověď a hovor ukončil.

Záhy se vrátil k rozdělané večeři, dcerka pouze nemohla najít nějaký obleček na bárbínku – s čímž jí ovšem stejně nepomohl.

„Teri, běž si umýt ruce,“ zavolal, zatímco nandával na talíře.

Holčička byla v kuchyni, než by řekl švec. „To je dobdota!“ olízla se, jakmile ochutnala.

Usmál se. Vařil dobře a byl na to náležitě hrdý. Ani obstarávání domácnosti mu problémy nedělalo, i když k některým aspektům jeho úklidu mívala Helena občas výhrady. Ale jen malé. I v její nepřítomnosti všechno dokonale a zcela hladce zvládal: odvést Terezku do školky (v čistém oblečení a s perfektně zapletenými copy), odpoledne ji vyzvednout, nakoupit, uvařit, uklidit, kromě toho samozřejmě normálně chodil do práce. Dokonce byl s Terinkou bruslit a taky si zašli do cukrárny. Nebýt té zasrané logopedie, necelý týden bez maminky by si skvěle užili.

Logopedie… čekalo je to i dnes po večeři. Terezka se naučila mluvit hodně brzy a slovní zásobu měla vcelku nadstandardní. S výslovností to bylo výrazně horší. Dlouho žili v naivní představě, že to časem „naskočí samo.“ Bohužel nenaskočilo. Zřetelně si vybavoval den, kdy byla Helena s Terezkou poprvé u logopedky. PaeDr. Švábová, které začala jeho manželka záhy nenávistně přezdívat Švábka, jí odměřeným tónem sdělila, že měly přijít přinejmenším před půl rokem, spíš vloni. Dodala, že na předškoláka má jejich dcera zcela zásadní logopedické vady, dokonce prý pochybuje, že ji bez problémů zapíší do první třídy. Zvlášť ve škole, kterou si vybrali, prý zcela určitě doporučí odklad. Helena mu večer plakala na rameni, že nechce, aby měla Terinka odklad – byla by ve třídě nejstarší, bez kamarádek a určitě by se nudila, vždyť už skoro umí číst. A pak se rozhodla, že tohle prostě nedopustí! Od toho dne cvičila s Terezkou každý večer říkanky na s, z, c, l, r a ř. Neúnavně a stále dokola. Pokroky byly pomalé, skoro neznatelné. Obdivoval svou ženu, její odhodlání a trpělivost – ale hezky zpovzdálí, aby ji náhodou nenapadlo, že by ho mohla taky zapojit. I když samozřejmě chápal, že se jménem Tereza Ražnerová jsou logopedické problémy opravdu Problémy…

Zapojení do logopedických cvičení se nakonec stejně nevyhnul. Před odjezdem mu Helča několikrát zdůraznila, že musí s Terinkou cvičit denně aspoň dvacet minut. Slíbil jí to a nevynechali ani jednou. Už se těšil, že zítra se toho opět ujme manželka.

„Jdeme na to, Teri. Ať to máme za sebou,“ vyzval dcerku, jakmile dojedli, a položil na stůl sešit, do něhož jim logopedka zapisovala texty říkanek. Některé mu připadaly děsně pitomé.

„Koupil sedlák soudek soli,“ začal předříkávat.

„Koupiu feduák foudek foui,“ opakovala Terezka. Zjevně se snažila, věta však zněla docela žalostně. „A teď doma fáduo fouí,“ pokračovala, neboť po třech měsících si text říkanky pamatovala naprosto bravurně.

Opravil ji s důrazem na správnou artikulaci, přesně jak ho instruovala Helena. Připojil ještě větu: „Sedlák Standa svačí posolenou housku se sádlem.“

Terezka se smála, ale k lepší výslovnosti jí to nepomohlo.

Přeříkali básničku o vosách, co si nosí do domku květy, o autobuse, který přejel ve vsi sedm hus, o bábě, co leze do bezu, o zavalitém jezevcovi a zvědavém zajícovi, o Cilce, co cinká na cimbál, a pak rovnou přešli k procvičování toho prokletého „r“. Pavla při tom už po několikáté napadlo, proč nedali dceři nějaké jednodušší jméno, třeba Jana.

„Richard chroptí, nehraje, červ pronik do trubky. Červ je lotr, kamaráde, krůta nemá drůbky,“ předříkával zřetelně. Vzpomněl si při tom na kamarády, kteří právě zapíjejí Danův svátek v jejich oblíbené hospůdce. A taky si pomyslel (nikoli poprvé), že tuhle říkanku musel dát dohromady úplný idiot.

„Tdichavd chdoptí, nehdaje,“ začala svědomitě opakovat Terezka, ale pak se zarazila: „Tatí? Čo je to lotd?“

„Lotr? To je špatný člověk, který dělá nepěkné věci.“

„Tčeba někdo, kdo fi něčo jen tak veme, i když to není jeho?“

Pavel se neubránil hlubokému povzdechu. „Terinko,“ řekl měkce, „já jsem ti to přece vysvětlil. Omluvil jsem se ti. Nevěděl jsem, že je ta sklenice tvoje. Víš co, budeme ještě chvíli trénovat a pak se koukneš na pohádku, jo?“

Dcera milostivě souhlasila.

Pavel zapnul Terezce televizi a šel uklidit kuchyň. Když procházel kolem stolu, očima zavadil o rozevřený sešit. Vztekle ho zaklapl. Zasraná logopedie!

Každodenní cvičení výslovnosti nebylo to jediné, co byl tento týden nucen přetrpět. V pondělí musel s dcerkou navštívit PaeDr. Švábovou. Pravidelná kontrola totiž připadla zrovna na dobu manželčiny nepřítomnosti a změna termínu údajně nepřicházela v úvahu. PaeDr. Švábová byla asi padesátiletá, hubená, platinová blondýna ve strohém hnědém kostýmku, na nose kovové brýle, na hlavě pevně utažený drdol. Měla ledově modré, znepokojující oči a vypadala jako nacistka. Gestapačka. A pořádně ostrá.

„Tereza Ražnerová,“ přečetla na úvod ze svých papírů a znělo to, jako když někdo řeže motorovou pilou.

Pavlovi z toho až přeběhl mráz po zádech.

Mučila jeho holčičku dobrou půlhodinu. Terezka byla naštěstí odolná, když odcházeli, dokonce se usmívala. Anebo se usmívala právě proto, že mohli konečně vypadnout z toho doupěte hrůzy. Na závěr ovšem dostala od gestapačky bonbon – a Terka rozhodně byla na sladké. O to víc Pavla překvapilo, když cukrátko okamžitě nerozbalila a nestrčila do pusy, ale pečlivě si je schovala do kapsičky.

Důvod se dozvěděl o tři dny později – v hysterickém řevu plném obviňování. Bohužel oprávněného.

Celé to vzniklo tak, že chtěl udělat radost Heleně. Blížily se Vánoce a jeho manželka milovala karamelový likér. Rozhodl se, že jí ho vyrobí jako dárek pod stromeček. Alkohol koupil, smetanu taky, ale zjistil, že místo slazeného kondenzovaného mléka na svaření karamelu vzal omylem to obyčejné. Slídil tedy po spíži, zda tam Helča nemá nějaké Salko schované – a narazil na karamelky. Napadlo ho, že prostě jen trochu upraví recept. Likér se mu povedl, jenže ty bonbony… byly Terezčiny! Dostávala je od logopedky a prý se domluvila s maminkou, že je bude sbírat do zavařovačky a až bude plná, jistě už bude umět všechny hlásky bez chybičky.

Pavel si vztekle pomyslel, jestli je Helena úplně pitomá, když dceři slibuje něco, co nemůže splnit. Když však viděl, jak Terezka brečí, vzpomněl si na přísloví „mlčeti zlato“… Holčička byla zoufalá a nepomohlo ani to, že jí koupil hned dva sáčky zcela totožných karamelových bonbonů, které před jejíma očima nasypal do prázdné sklenice. Prý to takhle neplatí, protože nejsou od paní Švábové!

Když Terezka usnula, udělal si pohodlí v křesle před televizí. Po chvíli přepínání a pár minutách tupého zírání na obrazovku ji raději zase vypnul. Znovu si vzpomněl na kamarády, kteří měli v hospůdce určitě dobrou zábavu. Byl vážně kus vola, že tu oslavu tak zapinkal! Napadlo ho, že si aspoň soukromě připije na Danovo zdraví. I když o samotě prý pijí jenom alkoholici. Ale to je určitě hnusná pomluva.

Ovšem zřejmě byl opravdu totální ignorant a idiot k tomu. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že byla jejich domácnost na suchu? Poslední pivo vypil k večeři, zkrátka nebylo tu vůbec nic: pivo, víno ani tvrdý. V úterý koupený rum spolykal karamelový likér. Karamelový likér! Zarazil se. Karamelový likér pro Helenu… V tu chvíli na něj dostal doslova neodolatelnou chuť. Ale co, vyrobil ho celé dvě lahve! Pokud jednu z nich načne, nic se nestane. Naopak: musí přece ochutnat, co vytvořil. Vždyť během přípravy si jenom líznul ze lžičky. To k řádné degustaci nestačí.

Váhal už jen chvíli. Vydal se do špajzu a vytáhl jeden z likérů z tajné skrýše pod spodní poličkou. Ze zkušenosti věděl, že tady zůstanou lahve pěkně v chládku a navíc dobře ukryté před Heleninýma očima. Odšrouboval uzávěr, přičichnul. Světle hnědá tekutina voněla přímo úžasně. Musel polknout, jak se mu sbíhaly sliny. Už se chtěl napít, pak si však pomyslel, že přece není takový buran, aby chlastal z flašky přímo ve špajzu. Když už pije sám, ať to má aspoň nějakou kulturu! Vytáhl starožitné štamprlátko po babičce a rozvalil se v křesle v obýváku.

Skoro nemohl uvěřit, že on sám vyrobil něco tak úžasného. Likér byl skvělý. Senzační. Naprosto famózní! V každém doušku se skrývala malá symfonie chutí. Pavel byl dočista nadšený. Nalil si druhé štamprle, pak třetí. Natáhl nohy, zavřel oči a blaženě si vychutnával tu skvostnou chuť…

Láhev byla najednou prázdná, ani si neuvědomoval, kolikrát si vlastně nalil. Pocit zklamání, který ho ovládl, byl skoro nesnesitelný. Vzápětí si uvědomil, že je tu ještě druhá láhev, bezpečně ukrytá pod poslední poličkou ve špajzu. Jenže tu chtěl dát pod stromeček Heleně. Olízl si rty, na nichž mu zůstalo pár kapek té úžasné dobroty. Polkl na prázdno. Ale ne, ten likér je přece pro Helenu! Nemůže otevřít i druhou láhev. Nicméně… do Vánoc zbývá celý týden. Zarazil se a rychle uvažoval: pokud v pondělí skončí v práci dřív a cestou domů koupí rum, smetanu a karamelové bonbony, zvládne udělat druhou várku během téhož odpoledne. Helena půjde s malou k té hnusné logopedce. Určitě si zajdou i do cukrárny. Taky by jí mohl říct, že na trzích na náměstí je pán, co nechává děti povozit na ponících. Pokud jí to poví před Terezkou, poníkům se nebude moci vyhnout, ani kdyby chtěla…

Při promýšlení úskoku s poníky už otvíral dveře do špajzu. Zbylý likér raději vytáhl a otevřel dřív, než si to rozmyslí. Heleně udělá nový! Tentokrát se hltavě napil přímo z lahve. V ústech se mu rozlila sladká, karamelová chuť, když polkl, jemně to zahřálo v krku. Blaženě vzdychl. Tenhle chlast, to byla čirá slast!

Do obýváku se vracel ve veselé náladě, jen krok měl trochu nejistý, v lahvi, jíž třímal v ruce, zbývalo toho senzačního likéru posledních pár doušků. Zavřel dveře a vydal se ke svému křeslu. Ovšem – co to…?! Strnul a vyvalil oči. Na nízkém stolku u gauče seděl obkročmo cizí chlap ve vestičce jako ze Strakonického dudáka. Žvýkal housku namazanou jakousi bílou hmotou a něco si na to ještě sypal.

„Skvěle!“ zvolal vesele, jakmile Pavla spatřil. „Já jsem Standa, sedlák samozřejmě! Dáš si housku? Se sádlem, posvícenským, a silně posolenou. Je senzační! Sádlo ti spraví postavu,“ dodal a spokojeně si ukázal na vystupující břicho. „Na, dosol si ji sám. Donesl jsem soli celý soudek.“

Pavel udělal pár kroků, chytil se křesla, aby neztratil rovnováhu, a rychle zamrkal. Pupkatý sedlák však nezmizel.

Naopak: zvedl se, pokročil k němu a široce se usmál. „A tak se nestyď! Sytá svačina svědčí! Sádla mám dost, nestrachuj se. Smlsneš si, sousede.“ Přistrčil mu pod nos nechutně tlustě namazaný kus pečiva a poplácal ho po rameni.

Ten dotyk byl zcela skutečný. Stejně jako zápach sádla, z něhož se Pavlovi málem zvedl žaludek. To nebyla žádná vidina či halucinace, jak si prve myslel! Co tu ten chlap, do prdele, dělá?! Než stačil otázku vyslovit nahlas, nad jejich hlavami cosi zabzučelo.

„Vosy!“ odplivl si Standa. „Snad, že si květy nosí… Sádla se jim zachtělo, sviním! Schovám si svou skvělou housku do kapsy,“ mrkl na Pavla, udělal, jak řekl, a na kalhotách se mu záhy vyrýsoval mastný flek.

Vos byl celý roj. Kroužily kolem lustru, ale jinak se zdály neškodné.

„Jak jste se sem dostal?!“ zeptal se Pavel zamračeně. „A co tu vůbec děláte, chlape?“

„A tak jsem si zaskočil posedět,“ odvětil nezvaný host s úsměvem. Pak zbystřil, jakoby něco zaslechl. „A sákryš!“ zamumlal. „Setsakramentská Sisina! Zase se sjela, siréna jedna silniční…“

„Co to plácáte?!“ mračil se Pavel.

Sedlák vážně pokýval hlavou. „Sokolovská Sisi. Sviští se svým autobusem po silnici jako ďas! Je to stoprocentní smažka. Sype si cosi do sifonu. Často se pak stane, že způsobí solidní masakr. Sisin skvělý autobus, smetl ve vsi sedm hus. Smetl ve vsi sedmu husí, Sisi husy splácet musí.“

V tu chvíli se na jejich zánovním béžovém koberci objevilo sedm zcela očividně mrtvých opeřenců, vzápětí se ovšem začali lopotně zvedat na nohy a vyrážet ze sebe přerývané „ga-ga-ga.“ Husy za sebou zanechávaly krvavé šmouhy a chomáče peří, koberec to těžce odnášel. Pavel jen konsternovaně zíral. Když si uvědomil, že v ruce stále svírá láhev s likérem, přihnul si, co to šlo.

„Zpívá na jazyku, což?“ ozval se za ním zastřený altový hlas.

Prudce se otočil.

Sedlák Standa se přitrouble culil, vedle něj stála s rukama v bok jakási babizna. Ve vrásčitém obličeji doslova zářily rty namalované tím nejčervenějším odstínem rtěnky, jaký se dal sehnat. Její oblečení zjevně pamatovalo lepší časy, na několika místech bylo dokonce potrhané, vlasy měla rozcuchané, propletené bezovými větvičkami. Na rameni jí seděla slepice, která se okamžitě rozhlédla, zda jí tu nehrozí nějaké nebezpečí, hupla na zem a začala vyzobávat drobečky, které tu zbyly od svačiny. Zombie-husy se mátožily po pokoji a vrážely do nábytku, okolo lustru stále bzučel vosí roj.

Pavlovi to všechno připadalo totálně, ale naprosto totálně šílené.

„Zapni si zip, zlato.“ Baba mávla rukou směrem k jeho poklopci, lenivě se rozvalila na gauči a nohy v červených lodičkách si hodila na stolek. „Zabraň, aby ti do kalhot vlezla zlá zubatá zmije. Je nebezpečná! Zamysli se, kdyby se zakousla do tvé ztepilé ozdoby, zaručeně by ti zkazila zábavu.“

„Staví se dnes Cecílie, Zito?“ obrátil se na babici Standa, zatímco se Pavel zapínal.

„Měl bys zájem, zoufalče?“ zaculila se. „Zpozdí se. Nezvládne dorazit tak záhy, zavázala se pomoci Zuzce uklízet. Jo, s Cilkou se teď zbytečně nezapovídáš! Uklízení ji zcela pozřelo, až z toho zblbla. Zametá zkraje i zprostředka, nic ji nezastaví. Všechno zamazané, zlámané i znečištěné znamenitě znovu zprovozní a zkrášlí k nepoznání.“

„Tak podívejte, vy dva!“ snažil se Pavel o rázný tón. „Nevím, co jste zač, a ani mě to nezajímá. Ale tohle je můj dům! Takže laskavě zmizte! A to hned!“

Konec první části. Pokračování příští čtvrtek.

Autor: Irena Moravcová