Liberecká Sudbury škola funguje už čtvrtým rokem v pronájmu v Chrastavě. Kvůli stále většímu zájmu rodičů o unschooling (svobodná škola, kdy sám vzdělávaný si určí, co a kdy se chce naučit - pozn. red.) se ale už potřebuje rozrůst. Škola proto koupila na Rádle pozemek a žádá o územní rozhodnutí. Ještě letos chce začít stavět.
„Začínali jsme s deseti prvostupňovými dětmi, dnes už jich máme dvacet tři. Od předškoláků až po dvanáctileté děti. I když neděláme velkou propagaci, zájemců o naši školu přibývá a už jsme na hraně kapacity. Samozřejmě, jsou děti, které skončí, protože rodiče zjistí, že to pro ně úplně není. Nebo mají jen nedostatek důvěry ve své děti, že jsou schopné se samy vzdělávat. Ale většina je myslím spokojená,“ přiblížil Pavel Branda, zakladatel a člen správní rady Liberecké Sudbury školy.
Je založena na modelu svobodných demokratických škol typu Sudbury, které ve světě úspěšně fungují od šedesátých let minulého století.
Liberecká Sudbury škola má zatím otevřeno tři dny v týdnu. Od září by děti měly docházet pětkrát týdně. Do školy v Chrastavě dojíždějí děti nejen z Liberce a okolí, ale i z Mimoně či z Českého Dubu.
Ve svobodné škole neexistují osnovy a známky
Sám Pavel Branda má ve škole své děti ve věku 7, 9 a 11 let. Jak říká, do klasické školy by je ani nedal. „Děti nejsou zatížené přemírou látky, kterou by stejně zapomněly. Nikdo je do učení nenutí. Nestresují se. Na školu se vyloženě těší a když není, jsou smutné. To, co tady nepochytí, se dokážou velmi rychle doučit, až to budou potřebovat třeba na přijímačky. Děti se učí převzít za své vzdělávání vlastní zodpovědnost,“ řekl Pavel Branda.
Děti nemají ve svobodné škole určeno, co se bude v konkrétní den dělat. Neexistují osnovy. Je lhostejné, jestli dítě sáhne po číselné hře, písmenkách nebo anglickém puzzle nebo si bude malovat. Ve škole se ani neznámkuje a nikdo se tu tedy s nikým nesrovnává.
Princip svobodné školy totiž motivaci hrozbami a pochvalami považuje za pomíjivou až škodlivou. Škola naopak klade důraz na rozvíjení dovedností dětí a snaží se je vést k samostatnosti a zodpovědnosti. „Děti se opravdu učí z podstaty, protože je to baví. Naše děti se vlastně naučily číst samy, protože cítily tu potřebu,“ říká Branda.
Ve škole nejsou ani učitelé
Sedmiletý syn Ivy Karáskové navštěvuje školu od pěti let. „Vnímám to jako nejkrásnější způsob, jak se může dítě učit. Jsem okouzlená tím, jak na vše přichází sám. I když úplně jinak. Skládá si čísla, pak se ptá a najednou to umí,“ zmínila Iva Karásková. „Nejsem ve stresu, že by se něco nenaučil. Od 5 let vnímám pořád tu touhu a pokrok.“
Ani se nebojí, že by nemohl pokračovat na střední škole.„Kvůli přijímačkám na střední školu přirozeně pochopí, co je k tomu potřeba a půjde za tím,“ věří Karásková.
Ve škole nejsou ani učitelé, jen tři dospělí, kteří jsou spíše jakýmisi průvodci. Pokud chce dítě vědět třeba něco o koních, může požádat průvodce, aby mu pomohl najít více informací. Stejně tak za ním může přijít, když se chce naučit hrát na kytaru, stříhat video, připravit divadelní představení nebo si jen tak zahrát fotbal. Průvodci jsou dětem k dispozici, pokud potřebují s něčím pomoci.
Tím, že jsou děti ve věkově smíšeném prostředí, učí se také mladší od starších a naopak. Děti dokáží často u druhých dětí vzbudit přirozený zájem o věc lépe než dospělí. Škola funguje bez podpory státu, rodiče platí měsíčně 3,5 tisíce korun. Protože stát svobodnou školu neuznává, děti jsou vedeny v rámci domácího vzdělávání. Žáci jsou proto zapsáni v kmenové škole a dvakrát ročně do ní docházejí na přezkoušení. Musejí splnit rámcový vzdělávací program.
