Myšlenku uchovávat významné dokumenty českého národa na jednom místě prosazovali František Palacký a politik František Augustin Brauner v druhé polovině 19. století.
V roce 1862 vznikl Český zemský archiv jmenováním prvního zemského archiváře a navázal na Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě od Františka Palackého. Instrukce z roku 1869 o funkci archivu platí dodnes: „Měl se státi jak ústředním archivem zemským, tak také, a to zejména, badatelským ústavem historickým, který by shromažďoval, pořádal, vydával a zpracovával prameny pro novější dějiny české,“ psal Josef Matoušek k 75. výročí archivu v Národních listech v březnu 1938.
Archiv země České tehdy sídlil v nově postavené funkcionalistické budově na dnešní třídě Milady Horákové. V budově s číslem popisným 133 zůstalo dodnes první oddělení archivu, zabývající se především nejstaršími dokumenty (do roku 1848).
Po změně režimu Státní ústřední archiv převzal do své správy i archivy ÚV KSČ a Ústavu marxismu a kapacita pracovišť a depozitářů rozesetých do devatenácti objektů v hlavním městě i mimo něj přestávala stačit. Stavbu nové budovy urychlila i skutečnost, že mnoho budov se muselo v důsledku restitucí vrátit původním majitelům a vyklidit.
Nová budova tak měla sdružit všechna stávající detašovaná pracoviště a nabídnout jim komfortní moderní prostory pro archiválie, jejich restaurování a výzkum i pro badatelskou činnost, odborníků i laické veřejnosti.
Z předpokladu nárůstu množství archivních materiálů i v budoucnu byla jedním z požadavků dostatečná kapacita v příštích letech. Z uvedených podmínek projektu vyplývá, že ideální budovou je vícepodlažní stavba s konstantními klimatickými podmínkami.
Možností, kde moderní věžák postavit, bylo více, ale nakonec se jako nejvhodnější ukázala volná plocha na Chodovci. Severní okraj Jižního Města obkružovala magistrála a dálnice D1, za kterou se tyčily paneláky z 80. let. Některé panelové domy největšího pražského sídliště (žije tu zhruba 80 tisíc lidí) byly dokončeny až v roce 1990. Barevná tlumenost a stejnost stávající zástavby tvoří nerušivé kulisy výrazné budově Národního archivu.
Základní kámen byl položen 20. října 1992, první části budovy byly dokončeny o dva roky později, kdy se začaly stěhovat archiválie. Pro veřejnost se stavba otevřela v roce 2001. Navrhla ji Ing. Arch. Iva Knappová, která se specializuje na rodinné domy a veřejné stavby techničtějšího charakteru.
Na první pohled budova zaujme neobvyklou barevnou fasádou z keramických obkladů, ostrými liniemi a nekonvenčním půdorysem. Na hlavní kancelářskou část s prostory pro veřejnost navazuje ta s depozitáři. Monolit rozbíjejí organické linie na fasádě a lomené ozdoby na střeše připomínající polovinu hradních věží.
Sál s pevnými regály má kapacitu 1 150 m3 dokumentů.
Do veřejné části se vchází proskleným průčelím. Skleněné zádveří odděluje vchod a vstupní chodbu od foyer. Díky prosklenému stropu je chodba světlá a působí vzdušně i navzdory robustním kovovým lampám a dřevěnému ostění, umně skrývajícímu radiátory a zároveň umožňujícímu proudění teplého vzduchu.
Lampy uprostřed také přirozeně oddělují příchozí od odcházejících návštěvníků a vedou je do foyer. Vpravo se nachází velký konferenční sál pro 200 lidí, který slouží i jako kinosál nebo při slavnostních příležitostech. Dlouhá stěna na vzdáleném konci foyer skýtá dostatek prostoru pro výstavy, které se konají také v menším výstavním sále.
Vlevo se vchází do badatelny a knihovny. Národní archiv spadá pod ministerstvo vnitra a stará se o všechny státní dokumenty, případně osobní fondy, které nejen archivuje, ale především katalogizuje a umožňuje tak jejich další výzkum či vystavování. Orientaci v archivních fondech poskytuje online katalog, podrobnější informace sdělí i pracovníci badatelny nebo jednotlivých oddělení.
Při zápisu dostane každý badatel bílé rukavice, aby listiny nepoškodil. Důvody k návštěvě jsou různé, někdo se věnuje určitému tématu, jiný pátrá po vlastních předcích.
Archiválie jsou uloženy v depotních sálech v pevných nebo pohyblivých regálech, které se posunují otáčením černého madla.
„Chodili sem například modeláři, kteří podle fotek tanků lepili věrné modely,“ vzpomíná Naďa Slezáková z 8. oddělení archivu (to má na starosti foto-, fono-, kinodokumenty a služby veřejnosti). Součástí archivu je i veřejná knihovna s více než 500 tisíci svazky z oblasti historie, historiografie a archivnictví, knihy lze však půjčovat pouze na místě.
Podlaží ve veřejné části a v depozitní budově na sebe nenavazují, a tak orientaci usnadňuje barevné odlišení v jednotlivých patrech. To, že jste v depozitní části, poznáte i podle charakteristického zápachu čpavku.
„Nic se jím nekonzervuje, nepoužíváme ho při archivaci, je to pozůstatek z doby výstavby. Budova se stavěla v zimě a do betonu lili dělníci čpavek, aby jim nezamrzal, bohužel někdo spletl desetinnou čárku při dávkování,“ vypráví Naďa Slezáková.
Dobře střežený poklad
Každý typ dokumentu vyžaduje jiné podmínky uložení, v depozitářích jsou skladovány při různých teplotách (zpravidla 15 °C) a vlhkosti (obvykle 55 %) papírové dokumenty, nosiče s na světlo citlivými vrstvami jako fotografie či daguerrotypie. Pergameny chrání speciální trezor. Depozitáře jsou rozděleny do 182 sálů ve třech blocích s jedním podzemním a dvanácti nadzemními patry.
Čas, nevhodné uložení nebo třeba povodně stav archiválií výrazně mění a zkušení restaurátoři se jim snaží vrátit původní vzhled. Například noviny staré sto let je třeba nejprve zbavit prachu a nečistot gumováním, archiválie napadané plísněmi procházejí nejprve dezinfekční linkou.
Tzv. bublina slouží k zvlhčení velkoformátových archiválií a jejich vyrovnání.
Restaurováním procházejí noviny, listiny, pergameny, plány, pečetě, fotografie i třeba desky z původní knižní vazby. „Každý materiál má své vlastnosti a vyžaduje jiné zacházení, při restaurování dbáme na to, aby si byl materiál co nejpodobnější svému původnímu stavu,“ provází nás Naďa Slezáková restaurátorskou dílnou, kde u stolu sedí restaurátoři v bílých pláštích nebo kuchařských zástěrách.
Restaurátorství vyžaduje zkušenost, důvtip, preciznost při práci i fyzickou odolnost, znalosti chemické, fyzikální i historické a umělecký cit. Jedním ze způsobů ochrany archivních materiálů je i zhotovení bezpečnostních reprodukcí.
V Národním archivu se pořizují od roku 1954, především pro případ zničení originálu nebo jeho sníženou čitelností v průběhu času. U hojně půjčovaných materiálů se zřizují tzv. studijní reprodukce pro badatelské účely, zpravidla v podobě mikrofilmu nebo zdigitalizovaně.
Soudě podle obsazenosti badatelny je o studium starých dokumentů a pramenů zájem. Již středověký perský učenec a filozof Avicenna říkal: „Moudrost je cesta, kterou lidská duše jde za svou dokonalostí. A to je možné dvěma způsoby: věděním a činností.“ Národní archiv v sobě dokonale spojuje obojí.
