Zvednout se a oklepat, velí Kreuziger po zpackaném jaru. A vzhlíží k Tour

Ardenské klasiky si v kalendáři zvýrazňuje. Do kopců v zemích Beneluxu se každoročně těší, má v nich vždy nejvyšší ambice. „Žiju pro ně 365 dní v roce,“ přiznává Roman Kreuziger. 

Letošní počínání ale českému cyklistovi výsledkově příliš nevyšlo. Nejlépe v Ardenách dojel 15. na Brabantském šípu. O pár dnů později na oblíbeném závodu Amstel Gold Race 18.

Až do nizozemského klání Kreuzigerovi vše vycházelo podle načrtnutého scénáře. Forma před závodem Lutych-Bastogne-Lutych, vrcholem jara, rostla. 

Čtyři dny před startem čtvrtého Monumentu ale 32letý Čech ošklivě upadl. „Najel jsem do silného větru. Zvedlo se mi kolo a spadl jsem jako první,“ vzpomíná na ošklivý pád během Valonského šípu. „Tohle se děje opravdu málokdy.“

A vám velmi sporadicky. Pádům jste se v profesionálním pelotonu vyhýbal.
Tentokrát jsem měl smůlu. Najel jsem do takového víru, který mi nadzvedl kolo. Opravdu po dlouhé době jsem se ocitl na zemi.

Zároveň jste měl ale i dost štěstí. Těsně jste minul sloup, který byl u silnice.
Bylo tam dost prostoru. Věděl jsem, že ho minu. Spíš jsem se bál lidí, co jeli za mnou, aby mě netrefili.

A pak jste se vrátil do sedla a tréninkově vyšlápl Mur de Huy, cílový kopec závodu. Proč?
Po pádu se mě hned ptali, jestli chci odvézt do týmového autobusu. Já jim ale řekl, že pojedu. Těch pět kilometrů mi pomohlo pochopit, že nejde o zlomeninu. Udělal jsem si tím jasno v hlavě.

Tam se tedy rozhodlo, že nastoupíte do nedělní slavné klasiky v Lutychu?
Žiju pro tyhle závody 365 dní v roce. Pevně jsem věřil, že v neděli budu připravený. Nepřipadalo v úvahu se na to vykašlat. Když je člověk ve formě, regenerace je rychlejší. Ale některé věci urychlit bohužel nejdou.

Co vás tedy v neděli na slavné La Doyenne nejvíce sužovalo?
Ležel jsem každý den hodinu u fyzioterapeuta. Udělal skvělou práci. V normálním životě jsem byl nepoužitelný. Lidi z týmu mě skoro oblékali. Na kole ale tělo bylo zafixované a šlo to. Extrémní podmínky mi nakonec nedovolily, abych v závěru stačil těm nejlepším (Kreuziger dojel na 78. místě se ztrátou více než 13 minut).

Hlavní část sezony vám nevyšla. Nedaří se ale ani celému týmu Dimension Data. Co s tím?
Hlavně nepanikařit. Přišel jsem do nového týmu, kde je i většina nového personálu i trenérů. Všichni se snaží najít stejnou notu. I to může být jeden z faktorů, proč jsme jaro úplně nechytli, jak všichni očekávali.

Za očekáváním zůstal i Michael Valgren, druhý z lídrů vašeho týmu pro ardenské klasiky.
Loni měl extrémně dobrou sezonu (Na závodě Kolem Flander dojel čtvrtý, Amstel Gold Race vyhrál právě před Kreuzigerem, na MS poté finišoval sedmý těsně za českým cyklistou). Letos chtěl začít sezonu za každou cenu už v Austrálii, což se mu asi vymstilo. Na podzim po svatbě odjel hned na líbanky, pak na týmové soustředění do Jihoafrické republiky, poté s námi byl na Kanárech a hned odjel závodit do Austrálie. Vůbec si neodpočinul po té úspěšné sezoně. Kvality ale neztratíte za den.

Jaká panuje v týmu po nepovedeném jaru atmosféra? V žebříčku profesionálních stájí jste až dvacátí. Posbírali jste pouze dvě vítězství.
Určitě nás nezavalil pesimismus. Chybí nám pořádný výsledek. Je to o tom, že se vyhraje jeden závod a následně jich může být třeba pět. Z těžkých ran se člověk musí zvednout a otřepat. 

Po zpackaném jaru si Valgren naordinoval v květnu volno. Co vy?
Potřebuju vyléčit pochroumané pravé rameno. Odjíždím teď na pár dnů do tepla, ale v neděli chci už zase sedět na kole. Do závodů se vrátím zhruba v polovině června. 

To je na programu jedna z generálek na Tour de France, závod Kolem Švýcarska. Nadále počítáte se svým startem na nejslavnějším závodě světa?
Až budu trénovat na Gardě, projedeme si s trenérem alpské etapy. Stále samozřejmě platí, že jsem v širším výběru pro Tour.