Ani překonání rekordu nestačilo. Jak měl v Melbourne Hořínek stříbro

Byl čtvrtý prosinec 1956 a na olympijské střelnici v Melbourne se závod v malorážce na třikrát čtyřicet ran změnil v nelítostný souboj o každý milimetr. Na jedné straně Anatolij Bogdanov ze Sovětského svazu, na druhé Čech Otokar Hořínek. Zatímco Rus už slavil zlato o čtyři roky dříve na olympiádě v Helsinkách, rodák z Prostějova v té době ještě ani netušil, že se bude chtít stát střelcem. A přesto teď v Melbourne spolu urputně bojovali o zlato.

Čtyřicet střel vestoje, čtyřicet vkleče a čtyřicet vleže. Jedna za druhou padaly do terčů, a když vypálili i poslední, lidé užasli. Hořínek 1 172 bodů, Bogdanov 1 172 bodů, nový olympijský rekord. Ale kdo vyhrál? Nikdo neví.

„Odstříleli jsme, ale výsledky nám neřekli. Mělo se rozhodovat podle nejtěžší polohy, to je vestoje. Ale tu jsme měli oba stejně. Pak by tedy měla být poloha vkleče (v ní Hořínek vyhrál 395:392 – pozn. red.), ale druhý den ráno jsem se dozvěděl, že mám stříbro, protože rozhodovali podle polohy vleže. Tím jsem o zlato přišel a dostal ho Rus,“ líčil před lety Otokar Hořínek na besedě v prostějovském muzeu.

Byla to nespravedlnost, omyl nebo jen odlišná pravidla? To už se dnes nikdo nedozví a oba aktéři si to vyříkat nemohou. Bogdanov zemřel v roce 2001, Hořínek, který by v těchto dnech slavil kulaté devadesátiny, ho přežil o čtrnáct let.

Trénink na kredenc

Ke střílení přivedla mladíka z Prostějova-Drozdovic velká náhoda. V roce 1953, to mu bylo čtyřiadvacet let, šli s manželkou Naďou procházkou místním lesoparkem Hloučela. Nedaleko občerstvení u Abrahámka se zrovna slavnostně otevírala nová střelnice Okresního mysliveckého svazu a myslivci lákali kolemjdoucí na soutěž ve střelbě z malorážky.

„Za deset korun si mohl zastřílet kdokoliv. Zkusil jsem to a na první položce dosáhl 34 bodů ze 100 možných a na druhé 43 bodů, což byl nevalný výkon. Manželka však potkala na Hloučele své kolegy z Agrostroje, kde tehdy pracovala, a ti zrovna zakládali střelecký kroužek. Bylo jich šest a přemluvili mě, ať do toho jdu s nimi,“ vyprávěl před lety Deníku.

Rychle v sobě objevil střeleckou vášeň, i když s oblibou říkával, že kdyby tenkrát u Hloučely hráli tenis, šel by mu nejspíš stejně. Pro sport měl vlohy a v klukovských letech se nevyhýbal žádnému.

Střelba mu šla už na vojně, kde byl nejlepším z divize, a pustil se do tréninku. Kde jinde než na myslivecké střelnici u Hloučely. Střelecký oddíl fungoval pod hlavičkou Svazarmu, který jim dodal zbraně, náboje i terče, a Hořínek začal brzo s úspěchy objíždět okresní soutěže. Chybělo jen víc času na trénink. „Ze začátku jsem mohl na střelnici jenom v neděli, protože jsem pracoval jako elektromechanik a údržbář v Oděvním podniku Prostějov a tehdy se chodilo do práce i v sobotu. Tak jsem střílel doma. Dali jsme kolečko na kredenc, osvětlili jsme ho a zkoušel jsem ho zaměřovat. To byl můj trénink,“ prozradil, v jakých podmínkách se rodil budoucí olympionik.

Kondici si udržoval běháním a zacvičil si i s lopatou. „Když jsem potřeboval zesílit, šel jsem třeba na místní nádraží skládat uhlí. Také jsem běhal. Manželka s dětmi jela autobusem někam na nádraží nebo do města, tak jsem dal ruce na prsa a klusal jsem za nimi,“ líčil.

K dobru dával také historku, jak v Austrálii jednou předběhl i Emila Zátopka. „Bydleli jsme v jednom domečku v Melbourne. Viděl jsem, že si dal tílko a šel trénovat. Tak jsem si ho taky nasadil a běžel jsem za ním. Jak běžel kolem mě, tak jsem se přidal a udělal jsem za ním dvě kolečka. Jakmile jsme se blížili do cíle druhého, zaspurtoval jsem a volám na něj: Vyhrál jsem! A šel jsem odpočívat. A Emil běhal dál celé odpoledne.“

S rekordem do Austrálie

Po dvou letech tréninku už Hořínek patřil mezi nejlepší střelce v republice. Na začátku roku 1956 navíc dostal novou malorážku, s kterou šly jeho výkony ještě výš. „Byla těžší, vážila sedm a půl kila a ještě jsem si ji vyvážil olovem. Šlo mi to s ní velice dobře. V roce 1956 jsem byl ve třech nebo čtyřech státech a vždycky jsem se vrátil s medailí, stříbrnou, bronzovou nebo zlatou. Na mistrovství republiky v Plzni jsem pak získal titul v československém rekordu a to byla pozvánka do Austrálie,“ vzpomínal.

Vzhledem k hostiteli se 16. letní olympijské hry konaly na přelomu listopadu a prosince, kdy na severní polokouli vládne zima. A tak v době, kdy Prostějovem poletovaly sněhové vločky, balil se Hořínek na dlouhou cestu do tepla. „Nejhorší bylo to, že mohli jet z každého odvětví jen dva sportovci. Říkali tedy, že pojede Hořínek a s ním? Máme někoho? Ne. Tak pojede sám. Ale kdyby se mu stalo něco s puškou, dáme mu ještě jednu rezervní na součástky. Tak jsem nesl jako soumar dvě pušky, stativ, dalekohled, oblečení a měl jsem hrozně bagáží. Tou rezervní puškou mi tedy nic neulehčili,“ smál se.

Na střelnici však potom předvedl strhující stříbrné představení s Bogdanovem a nemusel skončit jen u jedné medaile. Startoval i v disciplíně 60 ran vleže, nastřílel 598 bodů z 600 možných, což nakonec stačilo na čtvrté místo. Třetí Kanaďan Gil Boa měl stejné skóre, stejně jako další závodníci až do sedmého místa.

Domů Hrůzií a Sibiří

Hořínek mohl být smutný, že mu druhá medaile tak těsně unikla, to však ještě netušil, jaká ho čeká cesta domů. Větší dobrodružství naši olympionici při návratu nikdy předtím ani potom nezažili.

Funkcionáři byli během her nervózní z všudypřítomných československých emigrantů a báli se, že v Austrálii budou chtít někteří sportovci zůstat také. Jejich obavám nepomohlo ani milostné vzplanutí jediné zlaté medailistky výpravy diskařky Olgy Fikotové a amerického kladiváře Harolda Connollyho. Když tedy francouzské letadlo Armagnac, kterým se měla výprava Čechoslováků vracet, muselo pro poruchu odložit odlet o pár dní, viděli v tom funkcionáři politický komplot a rozhodli se využít nabídku Sovětů vrátit se s nimi zpět lodí do Vladivostoku a pak pokračovat vlakem. Místo pár dnů se cesta natáhla na měsíc.

Loď Gruzia odrazila od australských břehů 10. prosince a sportovci jí brzy začali říkat Hrůzia. Byl to způsob, jak se vyrovnat se vztekem, hysterií i rezignací. Zatímco doma se jejich bližní pomalu chystali na Vánoce, sami věděli, že je prožijí někde v Pacifiku.

Na rozdíl od Sovětů měli Čechoslováci své kajuty v podpalubí, v nouzových ubikacích určených pro ztroskotané. K jídlu bylo neustále jen přední skopové a na záchodě se použité toaletní papíry házely do koše, aby neucpaly odtok. Po deseti dnech už ale nebylo co házet, papír došel. „Ale našli jsme si kus humoru. Kuchařky a námořníky jsme oblečené házeli do lodního bazénu. Kapitán ho nakonec kvůli nám zašněroval sítí,“ vyprávěla před lety v MF DNES Dana Zátopková. Cestu snášela lépe než jiní, vždyť měli s Emilem jeden druhého.

„Ze začátku mě brala mořská nemoc, ale pak už to bylo dobré,“ vzpomínal Otokar Hořínek i na následující cestu vlakem přes Sibiř po Bajkalsko-Amurské magistrále. „Z Vladivostoku jsme pak jeli osm dní vlakem do Moskvy a pak letadlem domů. Během cesty jsem zažil padesátistupňové mrazy i padesátistupňová horka. Zvlášť mi v hlavě utkvěla jedna vzpomínka z Číny, kdy jsme šli na operu do divadla. Když tam naše delegace přišla, všichni začali tleskat do doby, než jsme si sedli.“

Zklamání z Říma

Po zkušenostech z Melbourne byl Hořínek odhodlaný úspěch zopakovat i na příští olympiádě, kterou v roce 1960 hostil Řím. Mezitím získal bronz na světovém šampionátu v Moskvě a stříbro i bronz na mistrovství Evropy v Miláně. „Byl jsem připravený ještě lépe než v Austrálii. V Římě už jsme byli dva, s Dušanem Houdkem z Uherského Brodu. Trénovali jsme tam spolu tak, abychom na sebe viděli. Já pravák, on levák a dívali jsme se do očí. Položili jsme si talíř s hroznovým vínem a řekli si, že za každou desítku si můžeme vzít tu největší kuličku. Dali jsme asi čtyřicet desítek za sebou a za chvíli bylo za námi tolik lidí, že si neměli kam stoupnout, a kroutili hlavou, jak je to možné,“ uváděl pro příklad.

Jenže při závodě bylo všechno jinak. Dostal vylosované stanoviště číslo jedna úplně na kraji a to ho pravděpodobně stálo úspěch.

„Před terčem stál strom, a když zafoukal vítr, měl jsem terč ve stínu, jakmile přestal, měl jsem ho na slunci a zase se mi zmenšil. Zkoušel jsem to, ale nedalo se na to mířit. Poprvé v životě jsem se naštval a šel jsem za rozhodčím. Provedl mě po stanovištích tam a zpátky, bylo jich osmdesát a všechny obsazené. Já na něj česky, on na mě italsky, tak jsme se moc nedomluvili. Nakonec mě vzal za ruku a přitáhl mě zpátky na jedničku. Už jsem neměl klid, byl jsem vynervovanej a naštvanej, tak jsem si vůbec nedával záležet. Po skončení závodu jsem byl osm bodů za třetím. Kdybych se jen trochu snažil, tak bych tu medaili snad měl. Ale takhle jsem neměl nic,“ mrzelo ho.

Medaile unikla i Dušanu Houdkovi, který skončil čtvrtý. Na další olympiádu už Hořínek nejel a ke svému stříbru z Melbourne tedy další cenný kov z olympiády nepřidal.

Znovunalezená medaile

Melbournská medaile prožila také zajímavý osud. Ta původní se ztratila z výstavy v Brně, kam ji vzal ukázat Hořínkův syn. Nechal si tedy vystavit duplikát, který se od originálu lišil jen malým slůvkem Replica, a postupně se na vše zapomnělo. K velkému překvapení se však originální medaile v roce 2012 po dobrých třiceti letech znovu objevila. „Zničehonic mi volal ředitel jednoho pražského muzea, že se medaile našla. Přinesli ji prý dva mladí lidé. Kde ji našli, to mně ředitel neřekl, ale zřejmě ji měli po rodičích,“ přemítal tehdy Hořínek v týdeníku 5plus2.

Sportu zůstal věrný až do sklonku svého života. I v pětaosmdesáti letech ho bylo stále možné po ránu spatřit, jak cvičí u otevřeného okna. Za svou závodní kariéru získal sedmnáct titulů mistra republiky a vytvořil devět československých rekordů.

Po závodní kariéře se stal trenérem, a velice úspěšným. Vedl jednoho z nejlepších českých střelců a zlatého z Mexika 1968 Jana Kůrku, spolupracoval i s dalšími olympijskými medailisty Miroslavem Vargou a Ladislavem Faltou. Úspěchy a vítězstvími dokázali mnozí z nich Hořínka překonat, medaile z Melbourne 1956 však má v historii českého střeleckého sportu výsadní postavení. Stříbrný střelec od Hloučely, který celý život prožil v Prostějově, totiž éru olympijských úspěchů začal.