Bývalého německého vojáka v Anglii se zastal rabín. Snímek Brankář chytá v českých kinech

LN Německý titul snímku zní Trautmann. Znamená to, že je fotbalista, který skončil kariéru v roce 1964, doma stále slavný?
Já sám jsem o něm nevěděl. Ale starší generace ho zná. Mně o něm řekl producent Robert Marciniak, když jsme před třinácti lety spolu dělali na jiném filmu. Tehdy se v Německu konalo mistrovství světa a český brankář Petr Čech se svou ochrannou přilbou Robertovi připomněl, jak mu jako klukovi vyprávěl otec o jiném gólmanovi, který se na hřišti zranil, Bertu Trautmannovi. Jsem velký fotbalový fanoušek, tak jsem si hned začal o něm zjišťovat další informace. A došlo mi, že jeho příběh není jen o fotbale.

LN Jak na nápad natočit o něm film reagoval sám Trautmann?
Byl mu otevřený, jen trval na tom, abychom se nesoustředili pouze na legendární finále poháru anglické fotbalové asociace z roku 1956, ve kterém si zlomil krk. I on chtěl, abychom vyprávěli o smíření, o tom, jak ho v Manchesteru na přelomu 40. a 50. let přijali, i když ve válce bojoval za nacistické Německo. Velká část scénáře vyšla z rozhovorů, které jsem s ním udělal během týdne ve Valencii, kde na konci života bydlel. Dále jsme využili rešerše, knihy, sešel jsem se i s dalším někdejším německým válečným zajatcem, navštívili jsme muzeum na místě bývalého zajateckého tábora u Scarborough, které ukazuje, jak vypadal denní program zajatců. Dozvěděl jsem se například, že větší problémy než mezi Němci a Angličany panovaly mezi Němci samými. Někteří stále věřili v Třetí říši, zatímco jiní v Anglii poprvé zažili demokracii a zapůsobil na ně tamní reedukační program.

LN Trautmann zemřel v červenci 2013 ve věku 89 let. O své účasti ve válce s vámi mluvil otevřeně?
Ano, celý náš rozhovor byl upřímný. V první verzi scénáře zabírala doba války o 40 stran víc. Scény, které jsme nakonec dali do filmu, zachycují hlavně esenci jeho zkušeností. Třeba scéna s ukrajinským chlapcem vychází ze zážitku, kdy byl svědkem zabíjení Židů a ze strachu neintervenoval. S dnešním odstupem si často říkáme, že němečtí vojáci přece museli mít tehdy na výběr. Došlo mi ale, že vůbec nevím, jaké to pro ně bylo. Můžu jen prohlásit, že se nikdy nechci ocitnout ve společnosti, kde žádnou volbu mít nebudeme.

Když jsme před deseti lety začali na Brankáři pracovat, netušili jsme, že vlivem vzestupu krajní pravice v Evropě to přání bude čím dál křehčí. Fakt, že máme volbu nestát se součástí barbarských skutků, je jedna z našich nejdůležitějších svobod. I proto ve filmu připomínáme rabína Alexandera Altmanna, rodáka z Košic, jenž do Anglie utekl před nacisty. Ti mu zabili rodiče, přesto po válce do novin napsal dopis, v němž odsoudil protesty proti angažmá Trautmanna v Manchester City, s tím, že bychom se měli dívat na činy jednotlivce a nesoudit plošně.

LN K tomu nabádá také váš film. Byl podobně angažovaný i sám Trautmann?
Bert v Anglii začal nový život. Věděl, že nemůže změnit minulost, ale může být součástí lepší budoucnosti. Nemyslím si, že svou fotbalovou kariéru bral jako cestu ke smíru. Po válce se v Anglii zamiloval, dostal místo v Manchester City, tak tam zůstal. Ale později mu došlo, že jeho osud může posloužit i jako příklad toho, že obecné předsudky ustoupí, pokud lidi poznáte osobně. A založil nadaci podporující setkávání Němců a Angličanů.

LN Angličané ve filmu zprvu velký zájem o smíření nemají, ale pak se to změní...
V Anglii se k válečným zajatcům chovali lidsky. Ze začátku Němce sice nenáviděli, protože na ně shazovali bomby, probíhala debata, zda je mají víc potrestat. Ale nakonec se rozhodli pro reedukaci. Během natáčení jsem četl článek o Němci, který všechny své peníze odkázal anglické vesnici, kde ho drželi jako válečného zajatce, protože se tam k němu chovali hezky. Mohl chodit ven a Vánoce dokonce trávil v anglické rodině. Trautmannovi bylo jedenáct, když ho vzali do Hitlerjugend, kde mohl běhat, být součástí party a jen tak mimochodem mu tam i vštěpovali nacistickou ideologii. V sedmnácti narukoval do války, ve dvaadvaceti měl život skoro za sebou, viděl tolik hrůz, přežil v podstatě jen díky náhodě. Došlo mu, že se vydal špatným směrem. Každá generace musí sama zjistit, jak je demokracie důležitá.

LN Téma nového začátku po prožitém traumatu ve filmu znásobuje ještě rodinná tragédie Trautmannových, v roce 1956 přišli o syna. Bertova žena Margaret se z toho prý nikdy úplně nevzpamatovala. Informaci, že se manželé v roce 1972 rozvedli, jste ale do závěrečných titulků nedali. Proč?
Přemýšleli jsme o tom. Ale pak jsem se rozhodl, že chci skončit tak, že je zachytím v momentě tance. Tak jako u fotbalu, i u tance můžete zapomenout na minulost. Navíc, i když se vztah nakonec rozpadne, patří k němu dlouhá doba štěstí. A já chtěl hlavně říct, že se Bert a Margaret milovali.

LN Brankář vznikl v britsko-německé koprodukci. Jaká to byla pro vás zkušenost?
Nikdy jsem v kontaktu s britskými filmaři nebyl a najednou jsme tam sháněli herce, producenta. Setkali jsme se při tom s velkou podporou. Natáčeli jsme v Belfastu, vypadá víc jako tehdejší Manchester. V Británii je Trautmann známější než v Německu, proto se třeba na sociálních sítích o našem filmu mnohem víc píše a diskutuje v Anglii. Reakce jsou ale všude podobné. Diváci mi říkají, že je to aktuální snímek o solidaritě a důležitosti setkávání, smutný, a přesto pozitivní. Často v nich vyvolá emoce, část žen je překvapená, že film není jen o fotbale.

LN Nějaké fotbalové scény přesto obsahuje. Patřily při natáčení k těm nejtěžším?
Ano. Čtrnáct z pětačtyřiceti natáčecích dní padlo jen na fotbal. Protože jsme s producentem Robertem Marciniakem fotbaloví fandové, chtěli jsme, aby ty záběry vypadaly dobře a nenudily. S kameramanem jsme dlouho analyzovali fotbalové scény z jiných filmů, jaké tam použili objektivy, kam umístili kameru apod. Zdálo by se, že nejlepší je být s kamerou stále na hřišti a ukazovat akci z nezvyklých úhlů. Jenže kdepak, ze 70 % musíte fotbal ukázat tak, jak jsme zvyklí ho vidět na obrazovce, tj. z povzdálí. Jen na určité emociální scény jsme se přiblížili.

To byla jedna výzva. Druhou představovalo vytvoření starých stadionů – jako třeba Old Trafford v Manchesteru. Zvládli jsme to díky kombinaci dobrého architekta a digitálních efektů. Museli jsme hodně přemýšlet, co všechno pro každou scénu potřebujeme. Pomohl nám i můj bývalý fotbalový trenér z našeho vesnického týmu, několik týdnů učil herce, jak mají střílet, aby góly vypadaly přesně jako tehdy. Představitel Trautmanna David Kross trénoval s profesionálním brankářem z FC Union Berlin dva a půl měsíce. Trautmann byl známý dlouhým výhozem přímo ke svým hráčům a tím, že skákal s hlavou dopředu soupeřům pod nohy, to taky vedlo k jeho zlomenému krku. Na tyhle skoky jsem nemohl použít dubla, kamera byla moc blízko. David byl ale odvážný a naštěstí se mu nic nestalo. Jen si zranil trochu nohu, k tomu ovšem došlo při normální hře.