„Dříve nebyl trénink osobních dovedností nutný. Naše generace přišla ze školy, hodila tašku do rohu a hrála venku pět hodin s hokejkou a míčkem, takže měla extra práci s holí. Těm současným dětem ji musíme nahradit,“ říká 38letý rodák z Ostravy, jehož do Olomouce přivedla láska.
Proč se dospělí hráči, kteří bruslí celý život, nyní potřebují zdokonalovat?
Myslíte, že Michael Schumacher nemusel ve třiceti letech trénovat? Každoroční začátek přípravy na ledě je specifický. Dlouhá pauza sloužící nejprve k regeneraci a poté k nabrání kondice a síly způsobí, že si nejsme na bruslích tak jistí. Osvěžujeme staré návyky, pilujeme techniky již zažité a je zde také prostor pro věci nové, které hráče mohou posunout dále. Vždy se můžete zlepšit. Každý cílevědomý člověk, nejen sportovec, se snaží dostat ještě dále a na vyšší stupeň dokonalosti.
Jsou tedy u extraligových hokejistů zanedbané detaily při bruslení, třeba už jen tím, že se tomu dříve nepřikládal význam?
Když se podíváte na internetu na videa Sidneyho Crosbyho, tak také uvidíte, že mu jde jedna noha lépe než druhá, i když dělá stejný cvik na druhou stranu. Má tam v tomto období sezony svého osobního trenéra, který ho na to upozorňuje. Nedá se říct, kdo co potřebuje, protože záleží, jak je hráč individuálně vyspělý. Každý se máme hodně co učit a je jedno, jestli je nám pět, patnáct, nebo pětadvacet. Ideál by byl, v dospělosti se už nic neučit a jen opakovat nabyté dovednosti a znalosti z žákovských a dorosteneckých kategorií.
V Olomouci není zvykem, že by se hráči s takovými cvičeními potkávali. Jaká byla jejich reakce?
Já vás opravím, v České republice to není úplně zvykem. Nechci, aby si někdo myslel, že Olomouc zaostává. Naopak, byl jsem před třemi lety po špatné zkušenosti v jiném klubu nadšený z komunikace a kolegiality zdejších pracovníků. Na reakci mužů na trénink se musíte zeptat jich. Je pravda, že dva hráči za mnou přišli a ptali se, jestli tato cvičení budeme dělat častěji, že by měli zájem zdokonalit věci, které jim nešly. To byla super zpětná vazba. Ta byla u mužů pozitivnější než od juniorů. Uvědomují si, jak je těžké udržet se v konkurenci, a proto přijímají jednodušeji i věci, které nejsou zábavné, ale prospěšné.
V Německu pořádáte kempy zaměřené na zdokonalování bruslení. Jak jste se k tomu dostal?
V Německu jsem posledních patnáct let trénoval od mládeže až po seniory, udělal jsem si licence od céčka po áčko a myslel jsem si, že už hodně vím. Pak jsem odletěl na kempy společnosti Planet Hockey do Ameriky, kde jsem zjistil, že sice něco vím, ale je toho strašně moc, co nevím a neumím. Strávil jsem tam tři léta, první jako stojánek, tedy pomocný trenér, a další dvě jako vedoucí instruktor určité skupiny. Během těch tří let jsem se tolik naučil, že jsem schopný pomáhat. A ne jen těm malinkým, ale i větším, a to proto, že jsem se učil od vynikajících mentorů.
Nejdřív se my trenéři musíme naučit, jak hráče učit. Tam je zakopaný pes v našem hokeji. |
V čem vám Amerika otevřela oči?
Největší ostuda pro mě byla, když jsem viděl instruktora, který vysvětloval bruslení a přišlo mi, že je dokonalý, jak vysekaný do kamene. Po tréninku jsem za ním šel a ptal se ho: „Prosím tě, kde jsi hrál?“ Čekal jsem, že z něj vypadne NHL nebo AHL, ale paradoxně se ukázalo, že to byl gólman. Takže špičkově vzdělaného trenéra z Evropy s několikaletou zkušeností ve všech kategoriích učí v Americe gólman, jak učit hráče v poli bruslit. A to je možná odpověď na otázky, jestli se má hráč co učit. Nejdřív se totiž musíme my trenéři naučit, jak můžeme učit samotné hráče. Tam je zakopaný pes v našem hokeji.
Je tedy bruslení velký nedostatek českého hokeje?
To bych se neodvážil sám říct. Velká mezera je, že někteří trenéři neumí učit. Řvát „Brusli!“ není žádný problém, to zvládne každý. Ale říct, jak bruslit, jak a kam vytočit hlavu, jak a kam vytočit rameno, kam jde špička brusle, vysvětlit, proč se nedokáže daný hráč vnější hranou při přešlapování odrazit, a navést ho, jak to udělat. To je to, co nám chybí, ale není to jen bruslení. Celkově musíme naučit klučíky správné základy už odmalička. Smutné je, když se dostanu k dorosteneckým či juniorským hráčům a vidím, že když bruslí, tak nehýbou správně rukama. To neznamená, že oni jsou špatní. Ale my trenéři jsme špatní, protože jsme je to nenaučili.
Jste s Olomoucí domluvení na dlouhodobější spolupráci?
Nyní tu spolu začínáme čtvrtou sezonu, tři roky jsem spolupracoval s panem Fialou u juniorů a dorostu, kdy jsem dělal ranní tréninky osobních dovedností. Když bude čas, dál budu pomáhat a předávat to, co vím. Není to má hlavní pracovní činnost, tou jsou hokejové kempy konané v období všech prázdnin v Německu a také studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého, sám se mám totiž stále co učit. S HC Olomouc budeme spolupracovat dále. Kdyby se podařilo přivést dva trenéry, kteří budou trénink osobních dovedností ovládat, okamžitě vyklidím pole a budu rád, že to klukům bude někdo dávat pravidelněji, než můžu já.
To by byl ideální stav?
Ideál z mého pohledu je zničený, zpocený a pozitivně unavený trenér dovedností, který předá po třiceti minutách trénink kolegovi, a ten bude hráče rozvíjet v dalších směrech, které jsou od určitého věku pro náš krásný sport ještě důležitější než základní hockey skills. Týmovost, předvídání, schopnost rychlé reakce na změnu ve hře a další.
O tréninky u áčka vás požádal trenér Moták, se kterým se znáte z dřívějška?
Ano, měl jsem tu čest už dříve. Když mi bylo šestnáct, začal jsem hrát druhou národní ve Frýdku-Místku a Zdeněk Moták tam zrovna končil kariéru. Vykal jsem mu a pořádně nevěděl, jak se v kabině dospělých chovat. Byla velká výhoda, že tam byl on i Lumír Kotala, kteří uměli a chtěli mladému hráči pomoct. K tréninku s áčkem jsem se dostal přes práci u mládeže HC Olomouc. V květnu a červnu jsem pomáhal u šesté až deváté třídy a myslím, že i na základě pestrobarevnosti tréninků jsme se domluvili, že obohatíme začátek přípravy na ledě také našim matadorům. Domluvili jsme se, že u mužů uděláme zatím jeden dva dny, pak už odjíždím na tři týdny na své kempy PM Coaches do Füssenu.
