Muž přezdívaný Maxl se provinil, už když sloužil u 2. hulánského pluku knížete Schwarzenberga. Celkem pětkrát byl trestán za krádeže, vždy si odseděl trest v délce 40 až 75 dní.
Jenže to nejhorší mělo teprve přijít, 15. března 1863 se vysloužilý voják vydal do konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie v sousední obci Zámek Žďár, kde ukradl stříbrné předměty.
A pár dní nato, snad v rozrušení a opilosti ze svého předchozího činu, jak se následně hájil, podpálil několik stodol ve Městě Žďáře.
C. k. krajský soud v Jihlavě byl nekompromisní, 21. září 1863 byl Maxmilián Novotný, tehdy třiatřicetiletý, za žhářství, krádež a překročení zákona o nošení zbraní odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Žalobce dokonce požadoval ještě přísnější trest - doživotí.
Po odpykání trestu to byl dobrý člověk, psal ředitel měšťanky
Škody způsobené žhářem byly vyčísleny na bezmála 4 600 zlatých. Obviněnému zřejmě přitížilo i to, že dvakrát utekl z vězení, nejdřív z vyšetřovací vazby v Novém Městě, posléze i z věznice Krajského soudu v Jihlavě. Byl však dopaden.
„Moji rodiče o Maxlovi hovořívali, jaký to byl postrach celého města. Ale když se vrátil po odpykání trestu, že byl dobrý člověk, pracovitý, pobožný, šikovný řemeslník, soustružník, dovedl spravovat všechno, zvláště pak hodiny a hodinky,“ vzpomínal někdejší ředitel žďárské měšťanky a polyhistor František Mokrý (1891 - 1992) ve svých zápiscích, které vyšly knižně.
Z Mokrého záznamů, v nichž pečlivě přeložil německy psané soudní spisy, vycházela při psaní i autorka románu Anna Strnadová. Její kniha Maxl žhář vyjde koncem srpna.
„Dokumenty jsem získala od Zdeňka Vyhlídala (žďárský spisovatel a publicista, pozn. red.) , který mě učil na vysoké škole a kterému dokumenty předal přímo pan Mokrý,“ vysvětluje autorka, jak se k tématu dostala.
Pochází totiž ze Šumperska, žije v Petrově nad Desnou, kde před odchodem do důchodu jedenáct let ředitelovala základní škole. Maxl žhář je její šestou knihou.
Díky zatčení unikl veřejnému lynči, lidé ho vinili z dalších požárů
Strnadová hlavní postavu svého románu obhajuje. „Byl horká hlava. Po vojně ho zatáhli do tajného spolku žhářů, který se ve Žďáře snažil zajistit práci pro řemeslníky. Měli i takové heslo: Pšenička pokvete. Maxl dostal za tři stodoly šíleně vysoký trest osmnáct let těžkého žaláře,“ zdůrazňuje autorka.
Snad jen díky zatčení unikl veřejnému lynči, svědčilo proti němu hodně lidí. „Chtěli mu přišít ještě dva další požáry, které však nezaložil,“ vyčetla ze spisů Strnadová. Sám se přiznal k založení tři požárů, pomohl si italským cigárem a koudelí.
Pokud šlo opravdu o organizovanou bandu žhářů, jak zmiňuje například pamětní list, uložený v makovici kostelní věže, z roku 1872 od žďárského radního a obchodníka Josefa Pluhaře, byl ze skupiny potrestán jediný člen. A s největší pravděpodobností nebyl Maxl ani vůdcem této bandy, jak se traduje. V rozsudku nic o žhářské partě není, tato linka zazněla jen při některých výsleších.
Bachaři popsali Maxla jako podsaditého muže s kulatým obličejem, blond vlasy a hnědýma očima. Snažil se dosáhnout zkrácení trestu o dva roky, se svou žádostí však neuspěl. Naopak, z vězení se dostal až po 18,5 letech, protože i za mřížemi se dopustil krádeže.
Na konci života oslepl, město se mu rozhodlo vyplácet podporu
Po propuštění z Kartouz, jak se dříve říkalo nechvalně proslulé valdické věznici, kam se dnes zavírají pachatelé nejtěžších zločinů, se Novotný vrátil do Žďáru. Bydlel ve Veselské ulici, hned za městskou bránou. Stavení už dnes neexistuje.
O co horší byla Maxlova pověst, o to šikovnější měl ruce. Živil se pak i jako hodinář.
Strnadová se také pozastavuje nad osudy Maxlovy družky, se kterou měl už před vězněním nemanželské dítě. Oženil se až v 52 letech po propuštění, není však jasné, zda si vzal právě ženu, se kterou zplodil potomka.
Na konci života podle vzpomínek Františka Mokrého (ten Novotného ještě zažil coby mladík) Maxl oslepl a obecní zastupitelstvo odhlasovalo, že mu bude vyplácena podpora.
Stal se prvním nebožtíkem pochovaným na novém hřbitově
Maxl se prý společnosti nevyhýbal. Mokrý dokonce přidává i historku, jak ji zaznamenali štamgasti z hostince, kam chodíval. „Kdo z té paličské party zapaloval domy?“ ptali se Novotného. „Byli jsme tři: já - Maxl - Novotný,“ odvětil prý bývalý trestanec.
Maxl Novotný do dějin města vešel jako nenapravitelný zloděj a palič. Zatímco v povědomí pamětníků jeho příběh stále přežívá, mladším Žďárákům jeho jméno dosud mnoho neřeklo.
A případ Novotného dosud nemají přesně probádaný ani soudobí historici. „Nejpřesnější informace měl zatím František Mokrý,“ uznává pracovník muzea Miloslav Lopaur.
Maxmilián Novotný zemřel 23. září 1910. Zajímavé je, že se stal prvním nebožtíkem pochovaným na novém hřbitově mezi silnicemi na Nové Město a Jámy. Patřil mu první hrob u brány, kde je dnes prázdné místo.
