To ale spíše jen tak pro zajímavost, protože Hell Fest: Park hrůzy neobsahuje žádný sci-fi element, ani se neodehrává ve vodě, nýbrž v zábavním parku, jakých jsou jenom v USA stovky, možná tisíce. Do tohoto se návštěvníci chodí nechat postrašit. Ideální prostředí pro sériového zabijáka, protože na první, ba ani na druhý pohled nikdo netuší, že tohle opravdu není součástí show. Proto se dočkáme svým způsobem naprosto skvělého momentu, kdy hlavní hrdinka nejprve maskovanému zabijákovi ukáže, kam se schovala jeho oběť – další mladá holka, a následně ho vyzve, aby ji konečně rozkuchal, neboť se domnívá, že to prostě patří k programu.

Slasher představuje hororový subžánr, jaký má jasně daná pravidla, definovaná ani ne počiny Thirteen Women či Peeping Tom, jako především Halloweenem v režii Johna Carpentera. Málokterý žánrový snímek si je dovolí poupravit nebo dokonce úplně převrátit (možná kromě Poslední nás zachrání), čili de facto pořád tu samou šablonu jako hollywoodské romantické komedie. Ohledně té potencionální jinakosti se v Hell Festu: Parku hrůzy nachází několik slibných okamžiků. V první řadě situovat děj právě do hororového parku byl výborný nápad. Je to jako když nebylo nikomu v Andělovi Páně 2 divné, že se kolem prochází čert Uriáš s andělem Petronelem, protože bylo zrovna 5. prosince. Ale to jen tak mimochodem.

Dále se jedná o skutečnost, že stejnou masku jako zabiják tady nosí dalších čtrnáct lidí – zaměstnanců parku. Ačkoliv tenhle nápad se dal využít strašidelněji i fatálněji. A na druhou stranu to vysvětluje, proč se maskovaný maniak zachová občas tak nečekaně. Vzhledem k závěrečné scéně by bývalo bylo hodně skvělé, kdyby byla vysvětlena příčina jeho vražedného počínání a jeho motivace. V tomhle film selhává ještě více, než v těch předvídatelných a zcela nefungujících lekačkách nebo v těch občas lehce odfláknutých maskách. Přeci není možné, když zabiják někoho vykuchá jako John Rambo bosse barmských záporáků, aby se objevil pouze nesmělý krvavý flek!

 










 

Sledujeme šestici vysokoškolských studentů a studentek, z nichž dvě nejdříve vzbuzují pocit, že jsou lesbičky. Ale nejsou. Vlastně bohužel, jelikož ty jsme ve slasheru snad ještě neměli. Kamarád Gavin obstará lístky do Parku hrůzy, čímž se automaticky pro mě stává hlavním podezřelým. Jenže se brzy ukáže, že jde o nemehlo. Takže můžu klidně prozradit, že nejenže není schopný hodit kroužek na místo určení, aby získal pro Nat alespoň jednoho šeredného plyšáčka (v rámci romantické linky), ale později, když jde opravdu do tuhého, rezignuje na jakýkoliv odpor (v rámci konfrontace s týpkem s palicí, kterou předtím ani nedokázal zvednout).

Pár násilnějších a dobře namaskovaných momentů se tady najde (za všechny bych jmenoval injekci v oku), nicméně kolem se přece nachází hromada potencionálních obětí a nedůvěřivých sekuriťáků. Celkový počet se však dá spočítat na prstech ruky. To platí i pro ironické hlášky jako „Chce bejt zaměstnancem roku“ nebo „Vrátím se později“ nebo „Zkus neztratit hlavu.“ Těm se ovšem zasmějeme. Vlastně to platí také pro dotýkací část, kde se musí podepsat prohlášení, aby případně nebylo možné provozovatele parku žalovat. Taková je doba. V 80. letech by se to zřejmě neřešilo. Ale to jen tak mimochodem.

Hell Fest: Park hrůzy navzdory uvedeným nedostatkům není špatný biják a příznivce žánru potěší. Díky tomu prostředí vzniká prostor na hru s diváky, ačkoliv není úplně jisté, jestli si toho byl režisér se scenáristy vědom ve všechy případech. Nabízí se taky teorie, že psychotik je do hlavní hrdinky zamilovaný (do Amy Forsyth to asi není až tak složité), tak jako byl Netvor z Černé laguny zamilovaný do Julie Adams, tedy se jedná o člověka z jejího blízkého okolí. Třeba se to dozvíme v sequelu, protože film docela vydělal. Nutno dodat, že pokračování u slasherů nejsou ničím neobvyklým (viz franšízy Halloween, Pátek třináctého či Dětská hra), a nutno taky dodat, že eventuální dvojka by u Hell Fest: Parku hrůzy mohla být jaksi vícevrstevná.

FOTO: Bontonfilm