„Vážení přátelé – ano, vážení soudruzi – ne!“ nebo „Jak budeme zítra stávkovat, tak budeme pozítří žít,“ ale i „Dnes stávky, zítra chaos.“ To jsou jen některá z hesel, která se objevila na letácích, plakátech a transparentech při stávce studentů na podzim roku 1989.
Dodnes si je lidé mohou prohlédnout v Archivu Masarykovy univerzity (MU). Tomu, co se z roku 1989 v Brně dochovalo, a že archiválií není vůbec málo, se věnuje další díl seriálu 30 let svobody, který připomíná výročí sametové revoluce.
Hned ve 42 krabicích se v budově Krajského úřadu na Žerotínově náměstí, kde archiv sídlí, uchovávají pomalované plachty, potištěné papíry i nespočet fotografií, které zachycují náladu revoluční doby.
„Největší sílu měl plakát po emotivní stránce, nebylo až tak důležité, jak dokonale promyšlené heslo na něm bylo. Co všichni tehdy prožívali, jak to na ně zapůsobilo, to bylo důležitější. Všichni viděli, co se děje, plakáty na ně emotivně působily, a proto je mohly oslovit,“ soudí ředitel archivu Luděk Navrátil.
A právě váhu a důležitost svědků všedního dění si mezi prvními uvědomovali studenti archivnictví na Filozofické fakultě MU. Čtyři z nich začali jako první shromažďovat plakáty z ulic, fotky i výzvy a dobové zprávy. Se sběrem a ustanovením archivu začali hned po vyhlášení stávky.
„Tehdy nám, studentům, okamžitě předal k dispozici celou fakultu děkan Jan Chloupek. Měli jsme vodu, elektřinu i místnosti. Profesor Miloš Štědroň nám přenechal svou pracovnu, v ní jsme měli sídlo. A ve čtyřech – já, můj kamarád z ročníku Pavel Kocman a dvě starší spolužačky – jsme začali ukládat všechno, co nám přišlo pod ruku. Studovali jsme archivnictví a už tehdy jsme si uvědomovali výjimečnost doby a všeho, co se děje,“ vzpomíná Ivo Durec, který dnes šéfuje Státnímu okresnímu archivu pro Brno-venkov v Rajhradě.
Archiváři měli nonstop službu bez alkoholu
Studenti vybíhali přímo do ulic, brali plakáty, ale ve většině jim je do štábu nosili další lidé. „Shromažďovali jsme tiskové zprávy, studenti z jazykových oborů odposlouchávali zahraniční rozhlas a zapisovali na strojích a následně překládali jejich zprávy. To bylo něco neskutečného,“ líčí Durec.
Velmi rychle začali zakládat katalogy toho, co se jim na fakultě sešlo. A právě z pečlivých seznamů vycházejí archiváři dodnes.
„Pomoc těchto studentů byla pro nás neocenitelná, jak jsme se záhy přesvědčili na jiných fakultách. Tam jsme se v listopadových dnech potýkali s nedůvěrou a dokumentace bez institucionálních zabezpečení nakonec podlehla zkáze,“ uznává i bývalý ředitel archivu Jiří Pulec.
U sběrného místa se dokonce vytvořily improvizované hlídky, které hlídaly pohyb tajné policie a dohlížely na to, aby se nikomu nic nestalo.
„My archiváři jsme měli nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou službu, střídali jsme se. Na fakultě jsme i spali. Striktně jsme dodržovali bezalkoholový režim, aby nás nikdo nemohl napadnout. To bylo hodně těžké, o to víc jsme vykouřili cigaret. Lidé nám sami nosili plakáty, oznámení, ale i staré fotky a novinové články z roku 1968,“ pokračuje Durec s tím, že i tyto klenoty uložili do sbírek.
Ve sbírkách se dochovaly oba názorové proudy
Po třiceti letech jsou na letácích stále viditelná lepítka nebo stopy plakátového lepidla. Některé kusy jsou pomačkané, potrhané nebo i rozpité, prostě v takovém stavu, v jakém se v zimním počasí dostaly do rukou mladých archivářů. I proto k nim jejich nynější opatrovatelé přistupují s nesmírně pozornou péčí.
„Plakáty mají speciální režim uchovávání, stejně jako jiné archiválie. Vyžadují určitou teplotu, vlhkost. Ale nahlédnout do nich může kdokoli, stačí se do archivu objednat,“ poznamenává Navrátil.
Sám si cení toho, že v jedenácti kartonech, v nichž jsou pouze plakáty, se nacházejí výtvory obou názorových skupin – studentů a lidí bojujících za demokracii a zároveň oficiálních složek a skupin, které podporovaly režim.
„Byly to takové plakátové přestřelky. Studenti třeba v noci strhávali plakáty druhé strany, oficiálních složek. Rozdíl mezi plakáty je vidět v tom, že studenti je dělali lidovou tvořivostí, působili na emoce. Druhá strana – oficiální složky nebo zastánci režimu – psala na plakáty jednodušší formou. Jejich plakáty jsou většinou rudé a strohé,“ porovnává Navrátil.
Shodně s Pulcem navíc tvrdí, že větší sbírku novinových zpráv, plakátů, fotek a dalších svědectví z revolučního období nemají nikde v republice.
Také se jí hned v raných devadesátých letech chopil dnes už zesnulý etnograf Bohuslav Beneš, jehož studenti do sbírek přispěli asi největším dílem. Plakáty probádal a v univerzitním periodiku Universitas ještě v roce 1990 vydal článek, z nějž o tři roky později vzešla kniha Nápisy v ulicích. Beneš v ní přirovnával plakáty k folklóru.
„Právě profesor Beneš byl tím, kdo od stávkového výboru sbírky převzal a věnoval je univerzitnímu archivu. Další střípky nám pak lidé nosili v nepravidelných intervalech ještě několik let,“ dodává Navrátil.
Podle Beneše se plakáty vylepovaly hlavně v ulicích Česká a Masarykova ve výlohách knihkupectví, v podchodu u nádraží, v bývalém Prioru, na náměstí Svobody, ale také v tramvajích a na zastávkách.
Interně se našel podrobný popis práce: „Zde je lepidlo, lepte i do tramvají, na konečné je klid a málo lidí, řidiči bývají ochotni spolupracovat. V kabinách výtahů na sídlištích je také klid pro práci a málo svědků. Přečtěte si, jak se chovat v případě zadržení!“
„Začátkem ledna uváděli studenti s nožíky a čisticími prostředky všechno do pořádku, do dubna 1990 bylo ve městě relativně čisto a pak opět začala letáková a plakátová složka předvolebního boje, během níž se rozšířil zvyk přikreslovat a připisovat glosy k volebním textům a kresbám,“ uvádí Beneš v knize.
