„Sportovní auto má jen málokdo, ale běžných uživatelů jsou tisíce. Se zbraněmi...

„Sportovní auto má jen málokdo, ale běžných uživatelů jsou tisíce. Se zbraněmi je to stejné,“ říká puškařka Vladislava Leišová. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Zkušených puškařů ubývá. Navíc se obávají možných regulací palných zbraní

  • 54
Drobné nástroje a pilník, soustruhy či frézy. Jemná práce s mechanikou, ale občas hrubá síla. Taková je práce puškařů. Vladislavě Leišové nosí zákazníci všechno od optik přes spouště, které potřebují zjemnit, až po zbraně, které je třeba úplně renovovat. „Nejčastěji jsou to muži středního věku,“ uvádí. „Je to logické – jsou produktivní, mají peníze, ale zároveň čas na své záliby,“ dodává.

Svou práci přirovnává k práci automechanika. „Sportovní auto má jen málokdo, ale běžných uživatelů jsou tisíce,“ říká. Puškařům tak práce neubývá. Zastavovat by se za nimi střelci měli i s drobnými úpravami, jako je třeba výměna optiky. Nemalá část jich však návštěvu u puškaře považuje až za poslední možnost.

Seriál vymírající řemesla

Téměř každá třetí zbraň, která se Leišové dostane do dílny, je nekvalitně podomácku upravená. Právě takové úpravy jsou přitom často důvodem, proč zbraň nefunguje. „Někdo jim v hospodě poradí, že to někde mají kousek upilovat, a tím ve výsledku znehodnotí celý díl,“ tvrdí. Ten přitom může stát od několika stovek po více než tisíc korun.

Když je pak nutná oprava, často se dušují, že se zbraní vůbec nemanipulovali. „Přinesl pán vzduchovku, že má ucpanou hlaveň, že mu tam zůstala diabolka,“ vypráví Leišová. „No, kromě zalomeného vrtáku tam těch diabolek mohlo být tak dvacet. Ten člověk pak byl smutný z toho, že ta oprava něco stála,“ dodává.

Pušková detektivka

„Otec vždycky chtěl, abych střílela,“ říká Leišová. Vladislav Leiš v devadesátých letech v Příbrami založil první soukromou tunelovou střelnici v republice, kromě toho měl puškařskou dílnu. Právě od něj se řemeslu a lásce ke zbraním naučila.

Naopak v komunikaci se zákazníky pomoc nepotřebuje. „Paradoxně tím, že jsem žena, se mi ti chlapi snáz přiznají, že jim něco nevyhovuje, dojdeme k tomu intuitivněji,“ říká. „Dneska je velký trend dělat všechno unifikovaně. Ale začíná se zapomínat na toho nejdůležitějšího, na zákazníka,“ kritizuje.„Když jsem k Vánocům poprvé dostala vzduchovku, vůbec jsem nechápala proč,“ uvádí.

Nakonec jí však palné zbraně a puškařina přirostly k srdci. „Ač jsem si svůj život primárně nepředstavovala v tomto odvětví, tak se tak stalo. Nelituji toho,“ říká. Na život mezi střelci si už zvykla, někdy je však přece jen při úpravách zbraní potřeba použití hrubší síly. „Na to mám kolegu,“ doplňuje s úsměvem.

„Nejvíc mě baví přicházet na problémy jako Sherlock Holmes. Najít tu závadu,“ uvádí Leišová. „Je to taková pušková detektivka,“ dodává.

Kromě klasických servisních prací puškaři často pracují na vlastních projektech. „Jsou dva typy puškařů. Ti, co dělají úpravy, a pak ti, kteří dělají úplně nové zbraně. Já vyrábím historické zbraně, předovky,“ říká Miloš Skrbek, puškař z Vysoké nad Labem v Královéhradeckém kraji.

Puškařina je především o technice a mechanice. „Puškař je takový lepší zámečník,“ tvrdí Skrbek. „Je potřeba klást důraz na detail a mít cit, protože je to jemná mechanika,“ doplňuje Leišová.

Ani podle jednoho to však není nebezpečná práce, jak by se mohlo zdát. „Na to, aby mi to utrhlo prsty, už není prostor. To bylo třeba v 19. století, ale dnes už ne,“ tvrdí Skrbek. „Vyrobil jsem těch věcí spoustu, ale pořád se k tomu člověk musí chovat s respektem,“ upřesňuje.

Učňů je dost, ale nevydrží

Učňů mají v současné době puškařské obory dost. „Zájem je výrazně vyšší než o ostatní strojírenské obory,“ tvrdí Ladislav Kryštof, ředitel SŠ-COPT z Uherského Brodu. V novém školním roce pro puškaře kvůli velkému zájmu otevře o třídu víc než v předchozích letech.

Puškařinu navíc každý rok zhruba 40 žáků vystuduje dálkově. Přesto je řemeslo podle puškařů v ohrožení. Učni totiž po dostudování v řemesle většinou nepokračují.

Často nemají na založení vlastní živnosti dost financí, a tak jdou do větších strojírenských firem. Ani banky se na lidi, kteří si chtějí půjčit na založení puškařské dílny, nedívají příliš vlídně. Část absolventů pak končí v armádě, která o ně má kvůli jejich technickým znalostem zájem.

Hrozí tak, že zanedlouho již nebude, kdo by učně některé věci naučil. Generace starších puškařů, kteří mají desítky let zkušeností a od nichž by se mladí puškaři mohli učit, totiž stárne a pomalu vymírá. „Lidí, kteří by té problematice opravdu rozuměli, je už strašně málo,“ dodává.

Skrbek navíc pro puškaře vidí nebezpečí ve vnější regulaci, ať už ze strany státu, nebo Evropské unie. „Je to takové, že nevíme, co s námi bude,“ říká. Obzvlášť zákony zavádějící zbrojní pasy i pro historické pušky by pro něj totiž znamenaly velký úbytek zákazníků. „Pokud by to prošlo, mně konkrétně to odčerpá tak padesát procent zákazníků minimálně. To by pro mě bylo likvidační,“ uvádí. Podle něj je puškařina řemeslo, které má v očích veřejnosti jeden velký škraloup – pracuje se zbraněmi.