RECENZE: Snímek Ad Astra zdobí Brad Pitt. Jinak jen stíhá Gravitaci

Režisér James Gray měl štěstí, že po dvou společných plánech, kdy z přepisu knihy Gray Man sešlo a na Ztraceném městě Z se podílela jen Pittova produkce, dostal herce nakonec před kameru. Nejen kvůli jménu, Pittův zralý, zkázněný, v nejlepším slova smyslu tichý výkon tvoří jednu z opor novinky kin. Druhou představuje obrazové ztvárnění vesmíru, očividně pošilhávající po oscarové kameře a vizuálních efektech Gravitace.

13 fotografií

Cuarónova Gravitace ovšem dávala magické poezii nekonečného prostoru přednost před slovy, zatímco film Ad Astra, jenž svůj název odvozuje od latinského výrazu per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám, se bohužel přiklání k modelu typicky americké psychohygieny. A to včetně vypravěčského monologu Pittova astronauta, jenž střídá řečnické otázky „Má vůbec smysl pokračovat?“ se sebevýprodejem „Jenom hraju divadlo“. Vůbec nejotravnější šablonu představují vzpomínkové výjevy s hrdinovou bývalou přítelkyní v podání Liv Tylerové, která se mimochodem v podobné roli ocitla již v Armageddonu.

Naštěstí na rozdíl od něj Ad Astra nepracuje s laciným akčním heroismem záchranné mise, třebaže i Pittův elitní důstojník má odvrátit zánik Země ohrožené elektrickými výboji z kosmu. Cestu vedoucí přes Měsíc a Mars až k vnějšímu okraji sluneční soustavy však absolvuje ve stopách svého otce, velitele výzkumné expedice, která před lety beze stopy zmizela. A byť zprvu vše nasvědčuje vousatému tajnému spiknutí „shora“, tvůrci dokážou přehodit výhybku k nejednoznačnějším a zásadnějším motivům, počínaje vztahy rodičů a dětí a konče obětí za objevitelskou posedlost.

Jistě, vyznění v podstatě komorního příběhu by Gray nemusel nastavovat doslovnými vysvětlivkami ve stylu „proč hledat ve hvězdách, co máš pod nosem“, navíc jeho dějovou i stylovou čistotu pokaňhá mezihrou na opuštěné kosmické lodi, od níž lze předem čekat pouze obehrané krvavé vybafnutí.

Vypravěč stíhá básníka

Naopak jiný ústupek spotřebnímu žánru, honička s novodobými piráty po povrchu Měsíce završená pádem do kráteru, bez ohledu na svištící střely přesně zapadá do působivého výtvarného pojetí snímku. Podobně jako úvodní sekvence pádu z obrovité vesmírné antény, průlet mezi prstenci Neptunu nebo finální potyčka a improvizované surfování ve volném prostoru.

Dýchá z nich fascinace mlčenlivou nekonečností vesmíru, ovšem bez oné pokorné, skoro posvátné bázně a současně klukovského okouzlení dobrodružstvím poznání, jimiž si podmaňuje Gravitace. V tomto ohledu vypravěč Gray básníka Alfonsa Cuaróna zkrátka pronásleduje, ale nedohoní.

Silnější je tam, kde se drží praktických detailů futurologických vizí mimozemské turistiky, včetně elektronického příplatku za deku s polštářem, vtipného „minibaru“ nebo reklamních prvků, i když by si mohl odpustit kazatelskou poznámku „jsme požírači světů“.

Nicméně v éře, kdy se pod pláštík sci-fi schovává kdejaká béčková vybíjená komparzu ve skafandrech digitálními vetřelci, patří snímek Ad Astra do vyšší ligy. I proto, jak podotýká týdeník Variety, že zdánlivě zve na výpravu do jiných světů i časů, ale přitom jeho podstata zůstává pevně svázána se současným pozemským životem.