Ve tváři ženy je patrné velké soustředění. V ruce drží obrázek Ježíše Krista. Je jí předlohou, podle níž se snaží co nejvěrněji vytvořit vlastní dílo. Pečlivě nanáší tenkým štětcem světlý odstín na Ježíšův obličej. Musí velmi opatrně. Nemaluje totiž obyčejný obraz, ale píše ikonu.
„Při psaní ikony cítím vnitřní klid, proto jsem sem šla. Není to kurz kreslení, jde o vnitřní ztišení,“ je přesvědčena Michaela Červenková, jedna z účastnic kurzu.
Ikony zobrazují Ježíše Krista, Matku Boží s Ježíškem a svaté v pravoslaví, k němuž se hlásí především lidé v Rusku, Řecku, Srbsku, Rumunsku, na Ukrajině, velké komunity žijí v USA i v jiných zemích. K oblíbeným svatým patří třeba Cyril a Metoděj nebo Jan Křtitel.
„Lidé často v našich kurzech hledají něco transcendentního, víru, pokoj i sebe samé,“ přemítá vedoucí kurzu, slovenský jezuita Juraj Dufka.
Zajímavostí je, že ikona se nekreslí ani nemaluje, ale píše. „Jedná se o překlad z řečtiny – ikona znamená obraz a grafein psát. Zavedlo se to tak a už se to používá jako ustálené spojení. Je to spirituální, duchovní záležitost, druh modlitby. Když píšu ikonu, modlím se. Proto mě psaní ikon láká,“ líčí jezuita Václav Dlapka působící na Velehradě.
„Pro mě jako kněze je to obrovský fenomén, který patří k východní církvi. Ikona je takové okénko do nebe, běžně vzniká v klášterech při modlitbě. Její cíl není prvotně estetický, ale duchovní,“ přidává se Dufka.
Psaní ikon podléhá přísným pravidlům, není v něm místo pro žádnou vlastní kreativitu. Umělec pracuje podle vzorů a vznik nových ikon podléhá schválení církevní autoritou. Účastnice velehradského kurzu si vybíraly ze dvou zobrazení Krista a dvou vyobrazení Panny Marie s Ježíškem. Měly k dispozici speciální barvy a štětce, které používají například profesionální výtvarníci nebo restaurátoři.
Po kurzu si účastnice odnesly domů skutečnou ikonu
„Zvládnout techniku je pro mě nejtěžší. Člověk sice může opravit chybu, ale je to komplikované, může přitom setřít jednu ze spodních křídových vrstev,“ ukazuje na obrázek Červenková.
„Je složité se soustředit a vůbec myslet na to, co dělám, třeba na míchání barev, abych dosáhla odstínu, který potřebuji,“ doplnila další z účastnic, Marie Kuncová.
Desky, na něž tvoří, měly připravené předem. „Používáme laťovky, třímilimetrovou bukovou dýhu z obou stran, uvnitř jsou laťky, aby se dřevo nekroutilo. Pak následuje dvanáct křídových vrstev, na závěr se podklad zlatí. Samozřejmě pro naše účely zlato nepoužíváme, to by bylo příliš drahé,“ vysvětluje Dufka.
On sám má výtvarné vzdělání, před vstupem do semináře studoval restaurátorství, tvrdí ale, že na kurzy chodí lidé, kteří běžně nemalují.
Na Velehradě tento seminář pořádal už potřetí. K dispozici bylo patnáct míst, která zájemci všechna obsadili, respektive zájemkyně, protože se v této skupině zcela výjimečně sešly samé ženy.
„Nestalo se nám, že by kurz někdo nedokončil pro ‚nedostatek talentu‘. Několikrát se přihodilo, že jej lidé museli třeba na dva tři dny opustit, takže už nestihli dílo dokončit. Jinak stačí trocha zručnosti, trpělivosti a soustředění. Je samozřejmé, že každý jsme vybaven jinou zručností, takže každý vytvoří svébytné dílo,“ říká diplomaticky Dufka.
Po deseti dnech, po něž kurzy trvají, si tak účastnice odnesly domů skutečnou ikonu.
