Frederika Brionová v září 1779 překvapeně kouká, kdo zaklepal na dveře jejich fary v alsaském Sessenheimu. Muž, který ji před osmi lety opustil bez jediného slova vysvětlení.
Dívka se tváří na nečekanou návštěvu přátelsky, nikdo ale netuší, kolik přemáhání ji setkání stojí…
„Ne, nemá smysl mu něco vyčítat,“ rozhodne se Frederika a sevře ruce v pěst. Zamáčkne slzy a přátelsky uvítá svoji lásku, německého básníka Johanna Wolfganga Goetha (1749 – 1832), který stojí na zápraží jejich domu.
Pozdraví ho a všechno, co se mezi nimi kdysi odehrálo, přejde bez jediného slova výčitek. Když ale básníka příští ráno s východem slunce vyprovodí na cestu, oddychne si. „Už ho nechci vidět. Nač zbytečně jitřit staré rány?“ uzavře s hořkostí jejich vztah. Básník je ale přesvědčený, že dívka už je ze všeho venku…
Goethovy vztahy skutečně probíhají jako podle předem připraveného scénáře. Vášnivě se zamiluje, oslaví svoji múzu básněmi a pak před ní ve strachu uteče a za sebou nechává spoušť. Sám už tenkrát přiznává, že ve vztahu k ženám není žádný hrdina:
„Prokletí ať spočine na tom, kdo se zaopatří dříve, než je zaopatřeno děvče, které učinil nešťastným.
Nikdy nemá pocítit bolest vidět ho v náručí jiné, dokud já nepocítím bolest vidět ji v náručí jiného, a snad ji chci i pak tohoto strašlivého pocitu ušetřit,“ píše v březnu 1768 osmnáctiletý Goethe svému příteli a tehdejšímu důvěrníkovi Wolfgangu Ernstu Behrischovi (1738–1809).
Hospodyně a milenka zároveň
12. července 1788 se Goethe prochází parkem na břehu řeky Ilm ve Výmaru. Najednou k němu přistoupí mladá slečna s hnědými kudrnatými vlasy.
„Vážený pane tajný rado (Goethe zastával od roku 1776 funkci tajného rady a ministra pro oblast financí, školství, kultury a částečně i průmyslu výmarského vévodství – pozn. red.), dovolte mi poníženě poprosit za mého bratra Christiana Vilpiuse,“ promluví k němu odvážně.
Třiadvacetiletá Christiane Vulpiusová (1765–1816) se přimlouvá, aby poskytl podporu jejímu bratrovi Christianovi Augustovi Vulpiusovi (1762–1827), začínajícímu německému spisovateli, který je zatím bez místa.
Básník nejenom neodmítne, ale Christianu hned pozve k sobě. „Je pravděpodobné, že Goethe ještě téže noci učinil Christianu svou milenkou,“ tvrdí Seelová.
Christiana se krátce na to nastěhuje do jeho domu, vede básníkovi domácnost a žije s ním ve svazku podobném manželství. Výmarské drbny teď mají o čem mluvit.
Manželka stojí v pozadí
Ve městě sice nejsou podobné aférky ničím výjimečným, jenže tady se nejedná o krátkodobou záležitost, a právě to nejde zdejším klepnám na rozum. Básník žije se svou hospodyní na hromádce celých osmnáct let, než si ji konečně roku 1806 odvede k oltáři.
Christiane se tak dočká i trochy uznání ve výmarské společnosti.
„Myslím, že když jí Goethe dal své jméno, můžeme jí snad dát šálek čaje,“ poznamená na Christianinu adresu jedovatě německá spisovatelka Johana Schopenhauerová (1766–1838) a matka filosofa Arthura Schopenhauera (1788–1860) a pozve ji do svého domu.
Ačkoli výmarské dámy Christianou většinou pohrdají, básník ji miluje a rád se k ní vrací. Samotné Christianě jsou názory výmarské smetánky fuk. Drží se skromně v pozadí a důležité je pro ni hlavně její soukromé štěstí s básníkem. Narodí se jim pět dětí.
Dědečkova nabídka k sňatku
V roce 1821 starý básník pobývá v Čechách v Mariánských lázních. Potkává tu svoji známou hraběnku Amalii von Levetzowovou (1788–1868) s její dcerou Ulrikou von Levetzowovou (1804 – 1899). Ulriku zve na společné procházky.
„Podívejte, tohle je křemen,“ poučuje dívku a snaží se ji nalákat na sbírku nerostů. Jenže Ulrika lhostejně otočí hlavu. Vdovec proto přijde na malou fintu. Aby dívku přiměl se na kameny alespoň podívat, vkládá mezi ně čokoládu. Nikdo je z ničeho nepodezírá.
„Ani mamince nenapadlo shledávat v tom častém společném pobývání něco jiného než zalíbení starého muže, který by podle let mohl být mým dědečkem, v dítěti, kterým jsem přece ještě byla,“ vzpomíná později Ulrika.
Jenže po dalších dvou letních lázeňských pobytech nabídne roku 1823 čtyřiasedmdesátiletý stařec děvčeti sňatek.
Dlužná odpověď
„Jestli si to vy, matko přejete, pak to udělám,“ odpoví poslušně Ulrika na otázku své matky, zda si je ochotna si Goetha vzít.
„Ne mé dítě, jsi ještě příliš mladá, než abych tě už chtěla vidět vdanou, avšak ta nabídka je natolik poctivou, že ji také nemohu odmítnout, aniž bych se tě zeptala, ty si to musíš rozmyslet,“ odpoví Amalie.
„Nepotřebuji čas na rozmyšlenou, měla bych Goetha ráda jenom jako otce…,“ říká Ulrika, která prý ještě vůbec nemá chuť se vdávat.
Uvědomuje si, že je mezi ní a básníkem věkový rozdíl 55 let a správně předpokládá, že Goethův syn August a jeho žena Ottilie by určitě nejásali z devatenáctileté macechy. O nabídce Ulrika s Goethem sice nikdy nemluví, ovšem on vycítí, že nemá naději. Ulrika zůstává až do konce života svobodná.
