Franco je po Sergiu Olivovi a Larrym Scottovi již třetím držitelem titulu Mr. Olympia, který nás opustil a překročil brány nebeské posilovny. Pro všechny fanoušky kulturistiky jistě velmi smutná událost, ale zároveň vhodná příležitost nejenom zavzpomínat na tohoto fenomenálního kulturistu, ale připomenout si jeho tréninkovou filozofii a postupy, které používal. Rád bych přidal i některé možná méně známé skutečnosti z jeho života, které dokazují, jak všestranným sportovcem byl, vždyť z dnešního pohledu rané specializace na kulturistiku (ale platí to v podstatě pro všechny sporty) je to něco nevídaného. Ovšem i jeho další uplatnění po konci sportovní kariéry stojí za pozornost, byť ne ve všem byl alespoň přibližně tak úspěšný jako v kulturistice.
Jeho životopisem se nechci příliš podrobně zabývat, to již udělali jiní, ale přesto bych shrnul některé podstatné okamžiky jeho života, které rozhodly o jeho definitivním nasměrování ke kulturistice. Franco Columbu (ročník 1941) pocházel ze skromných venkovských poměrů italského ostrova Sardinie. Celá rodina (Franco měl ještě tři sestry) musela usilovně pracovat, vždyť žila na hospodářství se 150 ovcemi, 3 koňmi a 200 kusy drůbeže, a jemu připadla v dětství především úloha pasáčka ovcí. To zní téměř romanticky a jeho neuvěřitelný vzestup prakticky od nuly až k jednomu z nejlepších kulturistů všech dob silně připomíná životní příběh jeho nejlepšího přítele Arnolda. Koneckonců velkou část života prožívali doslova bok po boku. Ale to ještě hodně předbíhám v čase, protože mladík Franco teprve v sobě musel objevit výjimečný talent pro silové sporty. Nejprve zvedal vše, co mu přišlo pod ruce, a to byly především různě těžké kameny. Je třeba si uvědomit, že to mu bylo teprve šest sedm let! V jeho případě se opět potvrdilo staré známé pořekadlo, že je třeba být ve správnou dobu na správném místě. A to se v případě Franca potvrdilo v míře vrchovaté. V jedné náborové dorostenecké soutěži poblíž jeho bydliště hledali nadějné talenty do vzpěračského týmu a Franco zde vycítil svoji příležitost, vždyť již léta toužil uplatnit svoji sílu. Jak tato soutěž dopadla? To je asi každému jasné, deklasoval svoje soupeře, a třebaže byl nejmenší a nejlehčí, tak zvedl nad hlavu 90 kg! Stal se z něho vynikající juniorský vzpěrač - reprezentant a závodil i v Rakousku, Polsku a v ČSSR! Bylo by jistě zajímavé, zdali by se našli soupeři či svědkové jeho vystoupení zde. Vzpěračská kariéra ovšem pro něho nebyla zdaleka rozhodující, mnohem více ho zajímal tehdy box. K nelibosti rodičů dojížděl na tréninky po práci do 25 km vzdáleného městečka, kde ještě dvě hodiny trénoval, a výsledky se brzy dostavily. V roce 1958 se po čtyřměsíčním tréninku stal mistrem Sardinie, ale jeho slibně se rozvíjející kariéru zbrzdila práce zedníka v Německu. Jak pokračovala jeho anabáze mezi čtyřmi provazy, tak v tom se pro mě dostupné prameny poněkud rozcházejí, ale jedno je jisté, byl vynikající boxer se šancí na místo v olympijském týmu pro OH v Tokiu v roce 1964. Sám uvádí, že se boxem na vrcholové úrovni zabýval v letech 1963 až 1965 a z posledních dvaceti vítězných soubojů skončilo předčasně 19 knokautem, a to v průběhu prvních dvou kol! Stal se profesionálním mistrem Itálie ve střední váze a tím ukončil svoji skvělou boxerskou kariéru (zdroj: časopis Trenér 11/1971). Jiné prameny totiž uvádějí, že byl pouze amatérem (Svět kulturistiky 7-8-9/1996 nebo Sport Revue 11/2013). Sílu ovšem prezentoval i jako skvělý powerlifter a jeho nejlepší výkony v kategorii do 200 liber (cca 91 kg) jsou 240 kg v bench-pressu, 300 kg v dřepu a 340 kg v mrtvém tahu. Dá se říci, že vyhrával, co se dalo.
Vynikající boxer, vzpěrač, trojbojař. A to jsem se ještě nedostal k činnosti, která ho proslavila nejvíce - ke kulturistice. Ovšem 31. říjen 1965 vše změnil, protože na juniorském mistrovství Evropy v kulturistice potkal Arnolda. Franco zde soutěžil na powerlifterském šampionátu. Kdyby se jednalo o osoby opačného pohlaví, tak bych napsal, že to byla láska na první pohled. Prostě si oba "padli do oka". Arnold ihned rozpoznal Francovy kvality, zvláště jeho síla ho uchvátila, a přemlouval ho, aby odjel za ním do Mnichova, kde byl zaměstnán jako trenér v posilovně významné osobnosti kulturistiky Alberta Buseka (mimo jiné svého času prezident německé kulturistické federace). Slovo dalo slovo a v roce 1966 se z nich stala nerozlučná dvojice - přátelé na život a na smrt. Mnichov byl pro něho vysvobozením, protože na Sardinii by ho nečekala žádná závratná kariéra. Možnosti, jak se zde realizovat, byly velmi omezené. Zůstat na rodinné farmě, stát se dělníkem, nanejvýš mohl pomýšlet o místě u policie. Společný trénink ovšem brzy začal přinášet ovoce, protože oba se dokázali navzájem motivovat. První Francův významný úspěch na sebe nenechal dlouho čekat - Mr. Italy 1968 a ještě v tomto roce se v Mnichově ucházel o evropský titul. Toto mistrovství je zajímavé i pro nás, protože se zde poprvé objevili i naši reprezentanti Luděk Nosek, Juraj Pipasík a vedoucí výpravy Ladislav Filip. Nosek skončil devátý ve vyšší kategorii a Pipasík šestý. Columbu vyhrál nižší kategorii, porazil Alberta Becklese, a i když se na pódiu s našimi reprezentanty nesetkal, tak ho Luděk Nosek pozval do Mariánských Lázní na soutěž, která stále více získávala na popularitě - Grand Prix Sandow. Bohužel do toho přišla okupace Československa, soutěž se nekonala a Columbu tedy nepřijel.
Arnold dostal pozvání od Joea Weidera do Kalifornie a ihned ho začal přesvědčovat, aby jeho sparingpartner a nejlepší kamarád Franco rovněž rozvíjel svoji kariéru za "velkou louží". Přesto, že Franco váhal, tak se v roce 1970 přestěhoval do USA a zpočátku bydleli spolu. V této době již získal téměř všechna myslitelná vítězství ve své kategorii, jen v roce 1969 IFBB Mr. Europe a Mr. Universe a NABBA Mr. Universe. O rok později již začal sbírat absolutní vítězství. Na IFBB Mr. Europe v Essenu porazil před zraky 14 000 diváků (!) a před kamerami německé televize Serge Nubreta a na Mr. Universe v Bělehradě deklasoval vítěze ostatních dvou kategorií. Tímto úspěchem se dle pravidel IFBB kvalifikoval mezi profesionály, přičemž nejprve zvítězil na profesionálním Mr. Universe 1972 a poprvé stanul na prknech nejrenomovanější soutěže vůbec, na Mr. Olympia. 5. místo nováčka této soutěže bylo jistě maximum možného a velký příslib pro budoucnost. To prokázal hned příští rok druhým místem a v letech 1974 a 1975 zvítězil v kategorii do 200 liber (cca 90 kg). Jak je dobře známo, tak v těchto letech kraloval na Olympii Arnold, a tak se vždy v boji o absolutní prvenství musel sklonit před ním. Jeho chvíle nadešla v roce 1976, kdy Arnold trůn uvolnil, a zjevně pro svého nejlepšího kamaráda. A tak se stal Franco poprvé Mr. Olympia. Tento výsledek dokázal zopakovat ještě v roce 1981, i když podobně jako vítězství Arnolda rok předtím budil značné kontroverze.
Přesto sám Columbu považoval formu z roku 1981 za nejlepší. Disponoval na pódiu o 5 kg větší váhou než na Mr. Olympia 1976 při srovnatelné kvalitě, o čemž svědčí i jeho objemy naměřené na soutěži. Při výšce 165 cm vážil 89 kg a ostatní míry: paže téměř 51 cm, obvod hrudníku 142 cm, pas 74 cm, krk 40 cm, stehna 66 cm a lýtka 48 cm. Je nutno dodat, že tento titul získal po těžkém zranění kolene v roce 1977, kdy se účastnil jakési show "O nejsilnějšího muže světa", a přesto se dokázal dostat do své životní formy. Jak sám říkal, nebýt tohoto zranění, tak by i nadále soutěžil, a věřil, že by ještě nějaký ten titul Mr. Olympia získal. Tak nebo tak, jeho sportovní kariéra byla skvělá a dosáhl všeho, co si předsevzal.
Ovšem ve čtyřiceti letech život zdaleka neskončil, ba právě naopak. K další účasti na soutěžích mu z pochopitelných důvodů chyběla motivace, ale co mohl skvěle využít, to bylo jeho jméno, a protože v kulturistice se vyskytuje celá řada zranění a problémů s pohybovým aparátem, tak se Franco pustil do studia chiropraxe a promoval v roce 1977. Na to navázal studiem sportovní výživy a získal titul Ph.D. v roce 1983. I v tomto směru závratná kariéra člověka, který byl původně "pouze" vyučeným zedníkem. À propos, i řemeslnou zručnost využil v počátcích svého pobytu v USA, kdy společně s Arnoldem provozovali stavební firmu. Svoje zkušenosti z kulturistiky využil i coby publicista, kdy napsal nejenom svoji autobiografii Coming on Strong, ale i celou řadu odborných knih.
A co teprve jeho filmová kariéra? Ta se díky přátelství s Arnoldem přímo nabízí. Poprvé spolu vystupovali v proslaveném dokumentu Pumping Iron (z neznámého důvodu u nás uváděn jako Železný Schwarzenegger) a poté již v hraných filmových trhácích - od Stay Hungry přes Barbara Conana po Terminátora. Dá se říci, že malé roličky (někdy sotva postřehnutelné) hrál v celé řadě dalších Arnoldových filmů. Co by Arnold pro svého starého kamaráda neudělal... Ovšem Franco toužil i po hlavních rolích, a tak si založil svoji produkční společnost. U nás je k vidění kriminálka Berettův ostrov z roku 1994, kde i Arnold účinkoval v cameo roli, kde trénuje společně s Francem v posilovně. Věřím tomu, že nebýt Franca, tak by Arnold vůbec o účasti v takovém, slušně řečeno, velmi slabém filmu vůbec neúčinkoval. Herectví, to je snad jediná oblast, kde Franco přecenil svoje schopnosti a nebyl ani vzdáleně schopen kráčet v Arnoldových šlépějích…
Než se dostaneme k samotnému tréninku, tak nesmíme opomenout ani jeho soukromý život. Byl dvakrát ženatý a s druhou manželkou Debbie měl již dospělou třiadvacetiletou dceru.
Pokud budeme analyzovat jeho postavu, tak nás asi na první pohled zaujme kvalita jeho svalů, jejich tvrdost, hustota a separace jednotlivých svalových partií, což bylo v té době něco výjimečného. Rozhodně doplácel na svoji výšku - jako celá řada jiných malých kulturistů. Jeho vzhled byl výslednicí tréninku vzpěrače, powerliftera a samozřejmě kulturisty. Bylo na něm jasně vidět, že byl milovník těžkých vah, protože byl mimořádně silný a sám těžké zátěže s oblibou používal. Na silový trénink nedal dopustit, protože dle jeho názoru svaly získané lehkými váhami, tedy pomocí jejich napumpování, se při ukončení tréninku či jeho přerušení velmi rychle ztrácejí, tak jako vzduch z propíchnutého míče.
Ovšem nebylo tomu tak vždy, v začátcích jeho kariéry v Mnichově dělal zásadní chyby - cvičil velmi rychle s pocitem nutnosti odcvičit co největší počet sérií za trénink. Většinou se jednalo o čtyřicet sérií, a tak doslova běhal od jednoho nářadí k druhému. Takto trénoval v letech 1965 až 1966 a výsledky nestály za řeč. Naštěstí po setkání s Arnoldem, který jeho trénink podrobil kritice, trénink změnil a trénoval obdobně jako on (koneckonců cvičili společně). Uvědomil si, že Arnold sice trénuje také rychle, ale s těžkými váhami. Rychlost nespočívá v co nejrychlejším provedení každé série, ale v krátkých pauzách mezi nimi, které nebyly delší než 30 až 60 vteřin. S Arnoldem byli oba typickými představiteli vysoce objemového tréninku, tedy velký počet cviků, a hlavně sérií. Ale dokázali i takovéto tréninky odcvičit s maximální intenzitou. Na každou svalovou partii zařazoval 5 až 6 cviků, přičemž minimálně 5 sérií od každého z nich.
Sám Franco považoval za svoje nejlepší svalové partie prsní svaly, jejichž vzhled byl zcela charakteristický díky hlubokému oddělení horní oblasti prsních svalů od středu a jejich spodku, a záda, které těžko snesou srovnání i v současnosti. Byla jakýmsi samostatným uměleckým dílem.
Při tréninku prsních svalů vždy zařadil jako první cvik bench-press, 5 až 6 sérií s opravdu těžkými váhami, přičemž každé opakování z celkového počtu 5 až 6 prováděl pomalu a procítěně. Při druhém cviku přešel na šikmou lavičku s úhlem sklonu cca 45 stupňů a zde již opět v 5 až 6 sériích zařazoval o něco vyšší počet opakování (8 až 10), které prováděl o něco rychleji a s maximální izolací horní oblasti prsních svalů. Obecně v jeho tréninku platilo, že po jednotlivých základních cvicích spojoval další cviky do supersérií. V tréninku prsních svalů byla jeho oblíbená supersérie kliky na bradlech + pullovery. Pomocí kliků maximálně prokrvil oblast ramen, tricepsů a samozřejmě prsní svaly a okamžitě bez přestávky přešel na pullovery. Oba cviky střídal a nevkládal mezi ně žádné přestávky, dokud od každého z nich neodcvičil 5 sérií po 10 opakováních, tedy celkem 10 sérií.
A jak procvičoval svoji výstavní partii, tedy záda? Franco hned od počátku nedal dopustit na shyby, dělal kolikrát jenom shyby v 10 sériích po 10 až 20 opakováních, přičemž zažíval pocit jejich napumpování až k prasknutí. I v jeho typickém tréninku pochopitelně zařazoval shyby, a to na prvním místě. Za nejlepší cvik na šíři zad považoval právě shyby širokým úchopem ke krku až po dotyk šíje, a to v 5 sériích po 10 opakováních. Poté přešel na shyby k hrudníku a prováděl je co nejvýše - až po dotek klíčních kostí. Zde používal dodatečnou zátěž, protože se při tomto cviku cítil silnější, a provedl tak dalších 5 sérií po 8 až 10 opakováních. Po zaměření na šířku zad přešel na procvičování jejich středu a dosažení jejich hustoty a prováděl přítahy v předklonu s "T" osou v 5 sériích po 8 až 10 opakováních, přičemž si nakládal 6 až 8 dvacetikilových kotoučů. Závěr tréninku zad tvořily buď přítahy spodní kladky vsedě (veslování na kladce), nebo přítahy jednoruční činky v předklonu. Opěr 5 sérií po 10 opakováních.
Franco Columbu svou sportovní i životní kariérou ideálně zosobňoval antické ideály kalokagathie, na jejichž základech kulturistika vznikla a které se její průkopníci, ale i jejich pokračovatelé snažili naplňovat. Kdo z dnešních kulturistů je taková komplexní osobnost, která by se s ním mohla srovnávat? Nikdo mne nenapadá… O to více bychom si měli připomínat jeho odkaz!
Víte, že...
Trenér/ka
