Komentář Tomáše Petráčka: Kníže Václav - patron křesťanské odvahy

Kníže Václav, patron křesťanské odvahy

Kult svatého knížete Václava, této fascinující postavy našich dějin, jako věčného panovníka české země je už od počátku spojen s rozvíjením české státnosti. Každá doba v něm objevuje rysy a prvky, které odpovídají jejím zápasům a problémům, momenty, v nichž je pro ně postava svatého knížete inspirující. Problémem ovšem je, když je kníže Václav instrumentalizován a zneužíván, jak se to stalo například ze strany českých fašistů a německé okupační moci v době druhé světové války. Tehdy měl být symbolem české podřízenosti Německu a pak byl odvozeně, historicky ovšem zcela mylně, označován jako vzor kolaborace a servility. Tak třeba knížete Václava osočil dnešní prezident Miloš Zeman při obnově státního svátku v roce 2000.

Posuny poznání historické vědy a objevy archeologie, například datování hromadného hrobu bojovníků na Budči, při vší kritičnosti nejen že potvrzují překvapivou spolehlivost legend, ale vrhají nové světlo i na přemýšlení o příčinách boleslavské vraždy. V jádru budoucího českého státu, ve středočeské přemyslovské doméně, se za vlády Václavova strýce Spytihněva vytvořila společnost, která už byla rozdělená na několik kategorií obyvatel se sítí hradů a hospodářských dvorů. Přechod na nový model feudální společnosti byl symbolicky zaštítěn přijetím křesťanské víry. Václav byl velmi pravděpodobně původně určen k duchovní dráze, nepočítalo se tedy, že by měl být knížetem. Proto se mu dostalo na svou dobu mimořádného vzdělání, zcela neobvyklého pro vládce, jímž se ale po časné smrti svého strýce a později i otce stal.

Vytvoření státu na samém počátku 10. století byl tvrdý proces provázený násilím ze strany nových elit, knížecí družiny a velmožů. Přitom ale legendy mluví o tom, že kníže Václav boural žaláře a šibenice. Co nám tím chtějí sdělit? Václav byl nepochybně vladař své doby, se vším, co s tím souviselo, byl obávaný bojovník, o čemž svědčí jeho výzva k souboji se sousedním knížetem Radslavem. Ale díky svému vzdělání a výchově byl, na rozdíl od svého okolí, už i vnitřně přesvědčeným křesťanem a jako takový toužil své čerstvě a jen formálně ke křesťanství obrácené zemi vtisknout opravdu křesťanské normy života. Chtěl ji podle představ své doby začít skutečně christianizovat, pokřesťanštit a tím humanizovat, polidštit. Zval do země duchovní ze zahraničí a snažil se mírnit výkon moci a správy země. To u části velmožů vyvolalo strach o křehkou stabilitu nově vzniklých poměrů. Našli proto svého vůdce ve Václavově bratru a vztáhli na knížete ruku, přestože tím riskantně atakovali posvátný charakter panovnické moci.

Pojďme se zamyslet, čím může být v tomto světle příběh svatého knížete nosný a inspirující pro naši situaci. Kdo se dnes může k odkazu svatého knížete právem hlásit?

Jen stěží ti, kdo v národoveckém duchu uzavřenosti, pěstování nacionalismu, xenofobie a nenávisti vůči Západu a Evropské unii zneužívají Václava na logech, sloganech, praporech a názvech, jak to vidíme u některých rádoby konzervativních a katolických spolků. Naši předci se na přelomu 9./10. století rozhodli pro křesťanství, protože toužili být součástí evropského společenství na jih a západ od našich hranic. Považovali to totiž za nejlepší a nejperspektivnější volbu pro sebe a své potomky. A skutečně, toto společenství přes všechny barbarské prvky, například akceptování otroctví v případě pohanů, bylo pořád o notný kus lidštější a civilizovanější než kmenová společnost s krevní mstou a dalšími prvky nelidské krutosti. Václav umírá, protože měl odvahu a vůli měnit staré i čerstvě zavedené poměry, kmenové „tradiční hodnoty“ a rovněž nelítostná pravidla nově vytvořené státní moci, měnit je ve smyslu hodnot evangelia. Toužil být skutečně křesťanským panovníkem, prosazujícím proměnu společnosti ve smyslu hodnot Božího království. Absurditu některých dnešních katolických identitárních debat skvěle vystihuje kreslený vtip, na kterém svatí Cyril a Metoděj říkají Slovanům pod jejich obětním stromem: „Přinášíme vám vaši tradiční kulturu.“ Když Ježíš říká, Já jsem cesta, pravda a život (Jan 14,6), jsou to všechno dynamické kategorie související s pohybem, růstem, procesem. Křesťanství je ze své podstaty dynamická víra, síla radikálně měnící životy jednotlivých lidí a celých společenství. Proto ani církev opravdu není v pravém slova smyslu „strážkyně hodnot“, ani křesťané nejsou a nemohou být „přirozeně konzervativní“ společenská síla. Kultura a tradice jsou dynamické hodnoty v neustálém pohybu, které se vždy znovu vytváří, mění a žijí.

V logice velikonočního mystéria sice sám Václav v této snaze „neuspěl“, byl zavražděn a moci se chopili jeho protivníci. Ale už jeho bratr a pak synovec uskutečňují – s odstupem a možná váhavě –, přesto nakonec jednoznačně jeho „politiku“: zakládají klášter, biskupství, christianizují svěřenou zemi a integrují ji pevně do rodiny západních států. Pokračují v politice, jíž je sám svatý kníže symbolem a garantem. Jeho život nás vybízí, abychom se nebáli změny a podíleli se na proměně lidské společnosti, a především naší země, v lepší a lidštější místo.

P. Tomáš Petráček pro Radio Proglas

září 2019