Před 75 lety zemřela Ilse Weberová, spisovatelka a skladatelka

Narodila se jako Ilse Herlingerová v roce 1903 v Ostravě – Vítkovicích v židovské rodině a měla pět sourozenců. Od dětství milovala pohádky, ráda zpívala a skládala básničky, dopisovala si s kamarádkou ze Švédska. „Ilse se zase modlí před svou svatou knihovnou!“ hubovala ji často matka, když se Ilse začetla do knížky a neslyšela matčino volání. Ilse psala německy básně, pohádky a divadelní scénky pro děti, postupně se naučila hrát na několik hudebních nástrojů. Její velkou vášní byl také svět dětí. Ve dvacátých letech jí vyšly pohádkové knihy na židovská témata Märchen (Moravská Ostrava, 1928), Die Geschichten um Mendel Rosenbusch. Erzählungen für jüdische Kinder (Moravská Ostrava, 1929) a Das Trittrollerwettrennen und andere Erzählungen (vydáno 1927–1930). Rodný kraj si podle vlastních slov Ilse zamilovala a nebýt tragických událostí, které stihly celou její rozvětvenou rodinu, nejspíš by rodné město nikdy neopustila. Ve dvacátých letech se stala také pravidelnou přispěvatelkou německé sekce Československého rozhlasu, kam napsala řadu rozhlasových her pro děti. Zároveň byla činná v sociálním uměleckém životě: založila jakési volné sdružení umělecky orientovaných mladých lidí s názvem G.I.F.T. („Geist, Intelligenz, Freundschaft, Treue“ – „duch, inteligence, přátelství, věrnost“), kde probíhaly vášnivé umělecké a čím dál více také politické debaty.

V roce 1930 se Ilse vdala za Williho Webera. Dál spolupracovala s Československým rozhlasem, umělecké aktivity však ustoupily rodinnému životu. Z manželství vzešli synové Hanuš (nar. 1931) a Tomáš (nar. 1934). Ilse si v té době také dopisovala s Karlem Čapkem a snila o napsání velkého románu. Román bohužel nikdy napsat nestihla, avšak autorčiny životní osudy od nástupu nacismu v Německu až do deportace do Terezína v roce 1942 jsou zdokumentovány v jejích dopisech švédské přítelkyni Lilian von Löwenadler a později i Lilianině matce. Například v dopise Lilian ze dne 3. února 1939 Ilse Weberová napsala: „Chceme odjet do Palestiny. Je velmi obtížné získat povolení. Člověk musí mít tisíc liber, a ani pak to není jisté. Máme přátele, kteří nám těch tisíc liber pošlou. Do 15. března se nedá nic dělat. Později se budou nějaká povolení zase přidělovat – budeme mít štěstí a dostaneme je? S přáteli založíme malou výrobnu nebo obchod. Je dobré žít v Palestině mezi lidmi, kteří mají stejné smýšlení, zkušenosti a stejné zaujetí. A není to tak daleko jako San Domingo. Svět je v současné době tak nelidský, tak nepřirozený.“ A pak působivě vyjmenovává „nejlepší věci na světě“: „Když domov štěstím, klidem rozkvete, se sousedy, co hledí bez závisti, poklidné chvíle v bezpečném útočišti. Příjemná hudba, dětské zpívání, kdy závist se zlobou jsou vyhnány. Srdce mi nezraňuje bolest ani lež, přijdeš však ty a navždy zůstaneš.“

Ilsina korespondence se stala důležitým dokumentem doby. Zaznamenává jednak proměnu šťastného rodinného života v jeho trosky v průběhu jednoho desetiletí, jednak proměnu celé česko-německo-polské společnosti, v níž Weberovi žili – vzrůstající napětí a sílící iracionální antisemitismus Němců i Čechů. Na konci třicátých let museli Weberovi učinit těžké rozhodnutí – poslat staršího syna Hanuše jedním z „Wintonových vlaků“ do Londýna. Hanuš tak zůstal v Británii a potom ve Švédsku, kde žil vychováván Gertrudou Löwenadler, Lilianinou matkou. Korespondence z let 1933–1944 spolu s Ilsinými básněmi u nás vyšla v překladu Zlaty Kufnerové v knize Kdy skončí naše utrpení (Academia, 2012). Tato kniha je unikátním svědectvím o tragickém osudu jedné z mnoha obětí holocaustu, nadané a obdivuhodné ženy, československé občanky a vlastenky, kterou zavraždil německý nacismus. Editorka původního německého vydání Ulrike Migdal ve svém doslovu také zmapovala osudy celé Ilsiny rodiny.

V Protektorátu Čechy a Morava Weberovi dělali, co mohli, aby vycestovali také, nicméně dopadli stejně jako tisíce dalších – všechny snahy vyzněly naprázdno. Koncem roku 1940 se situace na Ostravsku stala životu nebezpečnou a Weberovi byli nuceni přestěhovat se do Prahy, kde žili ve velmi skromných poměrech až do února 1942, kdy byli „evakuováni“ transportem „W“ do ghetta v Terezíně. Ilse Weberová překonávala rány osudu statečně a našla smysl svého života v péči o děti. Už v Praze pracovala dobrovolně v dětském útulku, v Terezíně se pak vrhla vší silou do funkce dětské ošetřovatelky na marodce. S propašovanou kytarou zpívala s dětmi písně a nacvičovala celá divadelní představení. Podle dochovaných svědectví rozdávala radost a sílu, jak mohla. V ghettu však především znovu procitl Ilsin neobyčejný básnický talent – napsala (a někdy i zhudebnila) desítky básní a písní, niterně vystihujících terezínský život vězněných žen, mužů i dětí. Básně a písně sdílela se spoluvězni, mnohé z nich se samovolně rozšířily po ghettu. Terezínské období Ilse Weberové je tak básněmi z let 1942–1944 jedinečně zdokumentováno.

Jako příklad uvádíme báseň Menáž na kasárenském dvoře v překladu Zlaty Kufnerové:

Po stovkách přivlekli se
bahnem a v nepohodě,
před kuchaři a kotli
teď stojí v dlouhé řadě.

Jsou tu i vetší starci,
nemocní, zhasínající,
vzdor, stud a také chtivost
teď mají na líci.

Jak žebráci drží misky,
ruce se chvějí chladem,
jsou souženi neustálým,
neztišitelným hladem.

Nahnilé brambory loví
z kalných, špinavých louží.
Tak staří jsou a slabí
a nikdo jim neposlouží.

Na vyprázdněné hrnce
se vrhnou jak draví ptáci,
pak hladoví jdou zpátky
do bídných ubikací.

Ilse složila na šedesát básní a písní. Její ukolébavka Wiegala a písně Ich wandre durch Theresienstadt (Procházím se Terezínem), Ade, Kamerad! (Sbohem, příteli!) nebo Und der Regen rinnt (A déšť padá) jsou svědectvím o této době. V říjnu 1944 byl Ilsin manžel povolán do transportu En do Auschwitz-Birkenau dne 4. října 1944. Ilse se svým synem Tomášem nastoupili dobrovolně do stejného transportu a zahynuli v den příjezdu 6. října 1944 v plynové komoře spolu s dalšími terezínskými dětmi. Před odjezdem do Osvětimi ukryl Ilsin manžel Willi rukopisy a notové záznamy své ženy v kůlně v Terezíně. Willi válku přežil a po válce se mu podařilo texty znovu najít a zachránit. Vydány byly ve svazku In deinen Mauern wohnt das Leid v roce 1991, později i s korespondencí v roce 2008. U nás kromě výše zmíněného svazku korespondence a básní vyšla též knížka Dobrodinec Báruch: židovské pohádky (Verzone, 2015; vybrala a přeložila Zlata Kufnerová). Písně Ilse Weberové z Terezína jsou dnes známé po celém světě, objevují se ve filmech a čtyři výše uvedené nahrála například světoznámá švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter na své album Terezín / Theresienstadt (Deutsche Grammophon, 2007), které je poctou hudebníkům, kteří prošli během druhé světové války koncentračním táborem Terezín. Jazykovou poradkyní při nahrávání byla Soňa Červená a album obsahuje kromě písní Ilse Weberové i skladby Hanse Krásy, Viktora Ullmanna, Pavla Haase, Erwina Schulhoffa a dalších.

https://www.youtube.com/watch?v=kjIfMmeTqV8