napsal Leo K

Julia Reda, europoslankyně za Pirátskou stranu Německa, vystoupila v září 2016 v europarlamentu s varováním, že směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu, kterou tehdy právě představil komisař Günther Oettinger, je  podřízena korporátním zájmům a kašle jak na zájmy umělců, tak i uživatelů.

Dodala mimo jiné: „Chystaný zvláštní kopírovací monopol pro zpravodajské servery omezí svobodu projevu na Internetu a poškodí jak malé vydavatele, tak začínající inovativní firmy. Prospěch z něj nebude mít nikdo: Internetové platformy i uživatelé prostě přestanou zveřejňovat odkazy na evropské zprávy s obrázky a krátkými úryvky, které přitahují pozornost čtenářů, ale jejichž zveřejnění bude nově vyžadovat licenci.

Když se zpoplatní přístupové kanály, přes které dnes uživatelé vyhledávají evropské zprávy, tak to nevynahradí klesající příjmy vydavatelů, ale jen to poškodí jejich online publikace.

Kopírovací monopol problémy novinových vydavatelů nedokáže vyřešit…“

Uplynuly dva roky tahanic zvláště o dva články této směrnice, první o odkazech a druhý o původu zobrazovaného díla. Jejich uplatněním se Evropský parlament přihlásil k zastaralé copyrightové politice, která chrání zisky vydavatelů – distributorů (ač se zaštiťuje autory) a stanovil ještě větší bariéry pro získávání znalostí online.

Nestačilo, že se ozvali právníci, nestačilo, že se ozvali s protestem významné osobnosti internetu v čele se sirem Timothy John Berners-Lee, který svým www hypertextem vlastně udělal z internetu to, co je dnes a byl za to odměněn řádem Order of Merit. Lidovecká frakce, která si konzervativnost plete se zaostalostí a kompromis se zpátečnictvím, tuto hloupou směrnici protlačila europarlamentem a dokonce doufá za to získat politické body.

Stav jsem téměř přesně před rokem popsal v článku Autorská práva versus peníze. Co se za ten rok na směrnici změnilo? Po dvojím hlasování v europarlamentu (po druhém návrh prošel) prošla formálními diskusemi v trialogu a 26. března 2019 byla definitivně schválena. Nyní ji do dvou let musí implementovat členské země EU.

Kontroverzní články 11 a 13 prošly samostatným hlasováním a byly přečíslovány na články 15 a 17. Cílem článku 11 je poskytnout vydavatelům tisku peněžní kompenzaci za poskytnutí náhledu článků uživatelům vyhledávačů, sociálních sítí nebo agregátorů zpráv. Přesto, že se proti nově zavedenému právu pro vydavatele se kriticky postavilo také 169 akademiků zabývajících se oblastmi práva duševního vlastnictví, internetového práva a žurnalistických studií. Podle nich by aplikace tohoto článku mohla mj. zvýšit koncentraci vlastnictví médií u zavedených vydavatelů. Podle organizace Electronic Frontier Foundation by článek zničil otevřený přístup (Open Access) ve zpravodajství vydávaném pod licencemi Creative Commons vytvořením zvláštního práva pro komerční využití zpravodajství, jehož by se autoři a vydavatelé nemohli sami vzdát.

Ani Česku se nevyhnuli kritické hlasy Svazu průmyslu a dopravy ČR, Hospodářské komory České republiky, ICT Unie a  nepřekvapivě také Seznamu.cz. Naopak článek 11– nyní 15 – ocenily Unie vydavatelů ČR a Evropský svaz vydavatelů tisku ENPA a bývalý europoslanec Pavel Svoboda.

Podle něj nezavedení odměn poškodí kvalitu tisku a odmítá, že by toto právo bylo cenzurou internetu.

Článek 13 – nyní 17 – nahrazuje výjimku „prostého přenosu“ od porušení autorských práv pro poskytovatele služeb pro online sdílení obsahu s novou podmíněnou výjimkou odpovědnosti. Tyto podmínky představují zavedení „účinných a přiměřených opatření“ na „zabránění dostupnosti konkrétních (nelicencovaných) děl identifikovaných držiteli práv“, který „urychleně“ jedná za účelem jejich odstranění a prokazuje, že „bylo vynaloženo co největší úsilí“ k zabránění „budoucí dostupnosti.“ Přeloženo do srozumitelné češtiny – zavádí odpovědnost za obsah serverům, na které může uživatel svůj obsah nahrát.

To jsou v praxi všechny sociální sítě, YouTube, Instagram a podobné. Fakticky se tak přenáší odpovědnost za porušení autorských práv od uživatelů směrem ke službám pro sdílení obsahu a vyžaduje se, aby hostitelé obsahu sdíleli s vlastníky informace o využívání obsahu. Článek se potýká s rozsáhlou kritikou nad možností, že by mohlo dojít k negativnímu účinku na svobodu slova na internetu.

Ačkoli článek požaduje od poskytovatelů pouze „nejlepší úsilí,“ je kritiky i zastánci široce akceptováno, že k tomu, aby byly splněny požadavky na zabránění budoucí dostupnosti, budou muset větší společnosti implementovat technologii pro shromažďování obsahu. Problém je v tom, že všichni poskytovatelé obsahu budou nuceni používat drahé filtry obsahu, a pouze velké firmy z oblasti technologií mají dostatečné zdroje pro vývoj takových systémů, a že outsourcing takového úkolu má důsledky pro soukromí – vzpomeňte na megaprůšvih Facebooku s firmou  Cambridge Analytica.

Ve variantě návrhu z prosince 2018 je obsažena povinnost provozovatelů spolupracovat s držiteli práv na tom, aby se autorsky chráněný obsah, o kterém dostal informace, na jeho službě vůbec nevyskytoval, k čemuž musí použít veškeré možné prostředky odpovídají profesním standardům. Tohoto cíle lze jenom velmi obtížně dosáhnout bez preventivního filtrování, skenování a prověřování veškerého uživateli vkládaného obsahu.

Směrnice ale definuje, že její uplatňování k obecnému monitorování obsahu vést nesmí, takže návrh toto filtrování současně přikazuje i zakazuje.

Navrhovaný článek v červnu 2018 kritizovali v otevřeném dopisu akademici mezi nimiž byli i internetoví pionýři Vint Cerf a Tim Berners-Lee. Proti se postavili také britský spisovatel Neil Gaiman a komik Stephen Fry, Nadace Wikimedia, Creative Commons, Electronic Frontier Foundation nebo svaz evropských provozovatelů komerčních televizí.

Přesto se česká vláda odmítla připojit k polské žalobě k ES na protiústavnost článku 17. K odmítnutí premiér pouze uvedl, že výsledný text je výsledkem složitého kompromisu a nepoškozuje spotřebitele.

Slovo kompromis, kterým se zaštiťují všichni příznivci této směrnice, je klíčové. Kompromis čeho s čím? Nejprve srovnejme co bylo zadání a jak se s tím vyrovnal výsledek. Když se probereme záplavou slov – například:

Digitální technologie mění způsob produkce a distribuce hudby, filmů, televizních a rozhlasových pořadů, knih a tisku a mění i způsob, jakým si k nim opatřujeme přístup. Velkou oblibu si získaly nové on-line služby, např. streamování hudby, platformy s nabídkou videí na vyžádání a agregátory informací. Spotřebitelé zase stále častěji očekávají, že se k obsahům kulturní povahy dostanou i na cestách či z jiného členského státu. Nové digitální prostředí vytvoří příležitosti pro evropské tvůrce, pokud budou jeho pravidla všem aktérům zajišťovat právní jistotu a srozumitelnost. Klíčovou součástí strategie pro jednotný digitální trh jsou návrhy, jež Komise dnes přijala a jež mají zajistit:

Andrus Ansip, místopředseda Komise pro jednotný digitální trh, uvedl: „Evropané si přejí mít ke své bohaté a rozmanité kultuře přístup neomezovaný hranicemi. Díky našemu návrhu bude k dispozici více obsahu a evropské předpisy o autorských právech budou přizpůsobeny nové digitální realitě. Obsah evropských tvůrčích děl by neměl být blokován, ale zároveň by měl být silně chráněn, hlavně s cílem zlepšit výdělečné možnosti tvůrců. Řekli jsme, že všechny iniciativy, které jsme navrhli ke vzniku jednotného digitálního trhu, naplníme do konce roku, a svoje sliby plníme. Bez pořádně fungujícího trhu se připravíme o tvořivost, ekonomický růst i pracovní místa.“

Tak zjistíme, že cílem směrnice při jejím zadání bylo zajistit:

větší výběr a lepší přístup k obsahu on-line a z jiných členských států,

spravedlivější a udržitelný trh pro tvůrce, kreativní odvětví a tisk a

lepší úpravu autorských práv pro potřeby vzdělávání, výzkumu, zachování kulturního dědictví a začleňování osob se zdravotním postižením.

Zaměnil jsem pořadí cílů, protože prvořadá jsou autorská práva a druhořadá jsou výjimky z nich.

Jenže větší výběr a lepší online i přeshraniční přístup je angažmá ve prospěch konzumních vztahů a komerčních subjektů. Tady by spíše EU slušela represe, proč tomu tak není.

Spravedlivější a udržitelný trh pro tvůrce, kreativní odvětví a tisk – jak se do směrnice o ochraně autorských práv dostal tak komerční produkt, kterým je tisk? Jestliže Křetínský od bankéře Matthieu Pigasseho odkoupil 49procentní podíl ve firmě, která ovládá tradiční francouzský deník Le Monde, odkoupil i intelektuální kapacitu jeho zaměstnanců – novinářů.

Trochu off topic – pro Daniela Křetínského se ve Francii nejedná o první mediální nákup. Nejprve letos od francouzské skupiny Lagardère odkoupil několik rádií včetně Evropy 2 a Frekvence 1 a brzy měl se stejnou skupinou uzavřít také nákup magazínu Elle a několika dalších časopisů, přičemž mu od letoška patří také francouzský týdeník Marianne.

Nově do portfolia Czech Media Invest spadne také renomovaný francouzský deník Le Monde. Jak prozradil sám list na svém webu, Daniel Křetínský získá 49procentní podíl v holdingu Le Nouveau Monde, který spoluvlastní Matthieu Pigasse a Xavier Niel a společně list Le Monde ovládají. Samotný obchod se podle Pigasse, který Křetínskému přenechává téměř polovinu firmy, uskutečnil již před několika dny, ale výši transakce ani jedna strana neprozradila.

Právě ta snaha představit tisk jako internetem ohrožené medium prozrazuje neobyčejně účinný lobbing mediálních domů.

Komerční produkt je úspěšný tehdy, když jej lidé kupují. Když jej z nějakého důvodu přestanou kupovat, ztrácí na trhu své oprávnění. Kdysi slavný časopis Life, který byl cílem generací fotografů (vzpomeňte na film Madisonské mosty), dvakrát přerušil své vydávání, dvakrát se opět vrátil, ale definitivně ukončil své vydávání 20. dubna 2007.

Současná společnost ho nepotřebuje tak, jako Paříž už nepotřebuje Moulin Rouge a Praha svojí koňku. Proč myslíte proč se ke Směrnici vstřícně vyjádřily Unie vydavatelů ČR a Evropský svaz vydavatelů tisku ENPA?

Protože to jsou ti skuteční držitelé autorských práv, kteří se nedovedou vyrovnat se skutečností, že v éře internetu je jejich úloha značně užší.

Skuteční autoři jim svá práva prodávají za smlouvu o odměně a podílu ze zisku.

A internet je pro vydavatele nemilou konkurencí, která dokáže zajistit distribuci efektivněji. Místo toho, aby hledali způsob jak se za daných podmínek udržet na trhu, snaží se o přizpůsobení internetu, To je ten „pracně vyjednaný kompromis,“ o kterém všichni mluví.

Směrnice měla přizpůsobit vše co souvisí s autorským právem podmínkám 21. století.

Stal se opak.

Směrnice se snaží přizpůsobit internet požadavkům vydavatelů a mediálních domů.

Nejsem spokojen ani se současným autorským zákonem, který chrání duševní vlastnictví doživotně a ještě sedmdesát let po smrti. V březnu to bylo 66 let, co oznámil americký virolog Jonas Salk objev vakcíny proti dětské obrně. Nenechal si ji patentovat a poskytl ji k volnému šíření. Podle odhadů se tak připravil až o sedm miliard dolarů, zároveň ale zachránil miliony životů.

A už slyším námitky typu: „Co nám sem cpeš patentové právo? To je přece úplně něco jiného.“ Nejsem o tom zase nějak zvlášť přesvědčený. I u patentového práva se jedná v počáteční fázi o duševní vlastnictví. Lepší sestavení, lepší postup jsou produktem duševní činnosti.

I s patentovým právem jsou těžkosti. Známými jsou například příliš vágně popsané principy, které umožňují, podpořené „vhodným“ výkladem pod ně zahrnout kde co. Takové patenty skupují některé „firmy,“ které potom žalují, kde koho, doufajíce, že to s někým vyjde. Nebo patenty látek, které už prošly a firmy, zvláště farmaceutické, se je snaží znovu patentovat jako novou látku, když provedou ve vzorci nějakou nepodstatnou změnu.

Přesto patentové právo funguje a dvacet let výhrady se osvědčuje už téměř dvěstě let. Podstatné je, že o zákonnou výhradu musí osoba požádat a přesně popsat, který princip chce chránit. Když analogicky posoudíme třeba takový soudní spor Svěráka s Bauhausem kvůli reklamnímu sloganu Bauhausu „Upeč … třeba zeď,“ tak vidíme k čemu by to bylo dobré.

Přílišná utilitárnost a stavění peněz jako pána všehomíra je neetická a není přitom ojedinělá.

Vzpomínáte ještě na návrh, někdy v roce 2014, platit za snímky, na kterých jsou význačné stavby, umělecké předměty a další? Tak zvaný boj za omezení svobody panoramatu? Kdy výbor pro právní záležitosti Unie vedený Jean-Marie Cavadou (jde o muže) žádal, aby komerční použití fotografií, videozáznamů nebo jiných obrazů děl, která jsou trvale umístěna na  veřejných místech, mělo vždy podléhat předchozí licenci autorů nebo jejich zástupců? Kdy poslanci ve Výboru pro právní záležitosti, když schválili tuto myšlenku, věřili si, že jsou ochránci umělců a brání tvůrce před vykořisťováním…

Prvním státem, který implementoval Směrnici do svých zákonů je Francie. Bomba vybuchla když se objevila zpráva, že internetový vyhledávač Google přestane ve Francii v duchu unijní reformy autorských práv zobrazovat úryvky a náhledy zpráv evropských vydavatelů.

Informovala o tom agentura Reuters s odvoláním na příspěvek na blogu internetové společnosti Google. Google totiž odmítl uzavírat s evropskými vydavateli zvláštní smlouvy o tom, kolik jejich obsahu bude smět francouzským uživatelům ukazovat. To znamená, že francouzští uživatelé napříště uvidí pouze titulky, a nikoliv prvních pár řádek zprávy či náhled fotografie, pokud si to evropský vydavatel dané zprávy nebude výslovně přát.

Změna se bude týkat tisíců evropských vydavatelů, nejvíce ale ovlivní ty francouzské. Tento krok může neblaze ovlivnit jejich příjmy, protože viditelnost na Googlu zvyšuje návštěvnost daných webových stránek a potenciálně též příjmy z reklamy a předplatného, napsala Reuters. Zdá se, že lidovci a u nás Pavel Svoboda (přihrávala Šojdrová) si nepřečetli co napsal Ivo Lukačovič (napsal bych většinový vlastník Seznamu, ale on zamlžil otázku vlastnictví tím, že převedl majoritní podíl ve firmě na společnost Helifreak Limited se sídlem na Kypru) a ten k problematice twítnul:

Nebylo absolutně nutné, aby toto Evropská komise regulovala. Výsledkem bude, že my (provozovatelé vyhledávačů) přestaneme jejich stránky indexovat. Klidně se s někým vsadím, že vyhledávače vydavatelům nezaplatí ani jediné euro. Vydavatelé se raději vzdají svého práva na zpoplatnění odkazů, protože jinak nebudou jejich články vidět ve výsledcích hledání.

Tak tedy vymysleli zase něco podle svých nejlepších tradic. Trochu prospívat, trochu škodit – a tentokrát to moc nevyvážili. Je proto docela dobře, že EUIPO (Úřad EU pro duševní vlastnictví) zamítl stížnost italského výrobce ikonických skútrů Vespa proti čínské firmě Če-ťiang Čung-cheng, protože čínská verze se tou italskou pouze inspiruje a má své jedinečné neodvozené linie.

Teď ještě, aby samostatně začal uvažovat také Andrej Babiš.