Pane můj, pomoc, co si jenom obleču!? Určitě černou – ta mi sluší. A ty nové lodičky … oblíbenou kabelku … pestré pareo přes ramena … nalíčit se musím bezvadně ... vlasy dobarvit – mám to pod kontrolou! Jenomže, znáte to: Člověk míní … a já jsem tolik chtěla vypadat dobře! Ne že by to snad onen muž měl nějak zvlášť ocenit, ale pro mě samotnou šlo o chvíli bezmála osudovou: Když jsem ho viděla poprvé – na mýtině v lese s kytarou v klíně, dlouhými provázky prstýnků hluboko pod ramena lemovanou  tváří, napůl krytou lenonkami, napůl dlouhým plnovousem, ozářenou jen sem tam kmitajícími plamínky ohně – tak jsem toho vlastně ani moc neviděla. Jenom ten kousek černé oblohy mezi vzrostlými stromy a hvězdy. Dodnes je vidím. O to více byly tehdy ostatní smysly nuceny se zapojit: Melodické čtyřverší, co mi na celých třicet let uvízlo v mysli, jsem všem svým synům nad kolébkou pro zpestření zpívala. A teď mi otevírá domovní dveře v jedné z historicky nejkrásnějších částí Prahy, podává mi ruku – pevný stisk, a cestou po starobylých schodech /můj bože – do třetí etáže!/ povídá cosi o fyzické kondici a směje se svým nezaměnitelným klučičím smíchem. Udýchaná a zpocená, šaty zelené, boty staré, prošedivělou „hřívu“ prakticky staženou do levného skřipce, usedám proti muži, kterému těch uplynulých třicet let neuvěřitelně přidalo mužnosti a vnitřní krásy. Je jím Jaroslav Hutka.

■  Bylo to buď v Žatci nebo v Lounech – za to už dnes nedám ruku do ohně – v třiasedmdesátém,  to se tenkrát jezdilo na chmel. Byla jsem právě v prváku na gymplu. Vzpomenete si?
Myslím si, že v Žatci to bylo v sedmdesátém čtvrtém. Byl jsem tam tehdy čtrnáct dní a odtud jsem vyjížděl po večerech na různé chmelové brigády.

 

■  Máte pravdu, vzpomínám si: My novopečení studenti jsme se moc těšili, ale nějakou výjimkou se stalo, že jsme jeli až o prázdninách po druháku. Máte úžasnou paměť.

Ono mi totiž tenkrát jedno manželství končilo a druhé začínalo, takže si tu dobu docela dobře pamatuji. /smích/

 

■  Kolika manželstvími jste tedy prošel, jestli se mohu zeptat?

Teď jsem ženatý potřetí.

 

■  Obecně se říká: To první se mi nepovedlo, druhé také ne, teď konečně to byla šťastná volba … ano, anebo to vnímáte tak, že to prostě život přináší?

Mně přinesl: Máme dvě holčičky a to je na tom bezvadné.

 

■  Vím, jsou ještě hodně malé, že? Ale to nejsou jediné vaše děti, nemýlím-li se.

Synovi z prvního manželství /ve druhém děti nebyly/ je třicet šest, už je velký kluk, že? Žije teď v Praze, ale studuje v Paříži práva, takže pendluje tam a sem. Docela ho obdivuji, že se v tomto věku znovu rozhodl něco takového dělat.

 

■  Je ženatý?

Ano, je.

 

■  To už jste dědeček, nebo ještě ne?

No, jak to říct? Syn si vybral tak, že přišel k hotovému. /smích/

 

■  Vzpomínám, že jsem vlastnila vaše CD, ale pak jsem o ně rozvodem přišla a od té doby už jsem žádné další neměla. Vyšlo vám jich mnoho?

Ne, ne, kdepak. Komerčně mi vyšlo jediné CD u Supraphonu v devadesátém roce na klasické dvojdesce. Pak se CD chvíli lisovala, ale stejně to zkrachovalo, tak jsem začal sám. Díky technice, která to tehdy už umožňovala, jsem si řekl, že budu dělat mastery. Zprvu jsem doufal, že najdu vydavatele, ale neměli zájem – už proto, že já bych se nikdy neupsal jen tak nějakou smlouvou. Já jsem byl vždycky takový svobodný. Takže jsem byl zpočátku trochu zklamaný, ale dnes už bych to nedal z ruky. Je to někdy dost pracné, ale člověku neškodí něco dělat chvíli manuálně. Fakt je, že co si udělám, to mám. Tak mám vlastně k dnešku ve svém vlastním  SAMOPALU už třicet cédéček, a to by ani žádný vydavatel nezvládl.

 

■  Víte, já jsem spíše taková pocitová, nejsem sběrač informací, ale vím, že vy sám jste sběratelem balad. Píšete si také vlastní texty?

Moje tvorba je to podstatné. K lidovkám jsem přišel vlastně náhodou v šedesátém osmém, kdy jsem narazil na sbírku Františka Sušila a nevěřil jsem, že je pravá. Já jsem z Moravy, z Olomouce, a tam jsem skoro nenáviděl ten moravský folklór, ty kýčovité cajdáky. Takže jsem byl rád, že jsem vypadl v patnácti do Prahy a najednou dlouhé inteligentní texty! Říkal jsem si: Tohle není lidová písnička, to jsou nějaké obrozenecké falsifikáty. A potkal jsem tehdy kamaráda Mojmíra Horynu /dnešní slavný profesor kunsthistorik, největší odborník přes baroko/, a říkám mu: „Člověče, podívej, na co jsem narazil! Ti obrozenci si teda dali práci. Takovej podvrh, prý nějakej Sušil!“ A on mi říká: „Neblbni, možná je to všechno podvrh, ale Sušil je pravej!“ Já mu na to: „No nekecej, to je pak ale úplně jinej svět!“ Takže tehdy jsem odjel na tři měsíce k dědovi na severní Moravu, do téměř zapadlé vesničky, jenom se sbírkou – a dva tisíce písní už není zase jen tak. Tři měsíce jsem si všechno opravdu zpíval, celé, abych to pochopil, uprostřed přírody na konci světa, a našel jsem ji – Atlantidu. Jenomže je opravdu rozbitá a obrozenecký mýtus, ta předělaná lidovka, co se šíří jako pravá, včetně cimbálů, které k nám přišly přes cikány z Turecka, už s tím původním nemá moc společného.

 

■  Co já se od vás ještě všechno nedozvím?

Obrozenci v podstatě chtěli vitalistické písně, takové radostné. Melancholii a existencionalismus, který v nich byl, nikdo nemilovali, protože v tom nebyla národní vzpruha. Vitalismus, o který tak stáli, jak se i oficiálně začal ten sloh jmenovat – pak ho kunsthistorici jako umělecký směr zrušili, protože z něho vyrostlo komunistické a nacistické umění – nakonec ale zavrhli. V podstatě takzvanou záchranou folklóru ho totálně zlikvidovali – udělali z toho něco jiného a tam už nebyla šance, že by se vesničané ubránili. Je to zajímavé a nikdy jsem netušil, že bych do toho mohl tak vlítnout.

 

■  A jakou jste tedy měl představu, když jste v patnácti odcházel z domova, čím byste chtěl v životě být?

Já jsem chtěl být malířem.

 

■  A malujete?

Teď už minimálně. Dělám si obaly na svoje cédéčka, Za sebou na zdi vidíte nějaké staré grafiky, původně kresby k lidovkám, k desce STŮJ BŘÍZO ZELENÁ, ale to mi zakázali, že jsou negroidní, že se k moravským baladám nehodí. Tehdy jsem si  odskočil k písničkám a kdyby nepřišli Rusové, tak jsem se asi k malování vrátil, ale to už by pak byla zrada, od toho nešlo odejít. Situace byla najednou jiná. K malování člověk potřebuje někde být, mít nějakou pracovnu, a mít ji bylo v podstatě nemožné.

 

■  A ty vaše vlastní texty, abychom se vrátili k muzice, ty se odvíjely odkud a z čeho?

Začal jsem vlastně v šedesátém šestém něco psát, byl jsem tak trochu ovlivněn beatniky, ale v šedesátém sedmém už začínám psát vlastní texty. Podstatná píseň, která přetrvává do dneška, se jmenovala PRAVDĚPODOBNÝ VZDÁLENOSTI, a tam jsem si nějak uvědomil, že to, co jsem chtěl vyjádřit v tom malířství, mohu i v textech. Já technice teda až zas tak moc nedám - dnes už je to skoro jedno, ale tenkrát, vzpomínám, po mně chtěli, abych dodržoval předepsaný počet slabik a tak. /smích/

 

■  Důležité je získat si srdce posluchačů.

To tenkrát šlo docela snadno, v tom šedesátém sedmém. U omladiny byla obrovskává chuť do něčeho jít, my jsme se s Veitem stali přes noc ve svojí generaci známými. Člověk jí věřil: Dlouhé vlasy, nedůvěra ke starším – těm už nepatřilo nic, budoucnost byla naše. /smích/

 

■  Jak se jmenuje vaše poslední cédéčko?

Já jsem zhruba posledních patnáct let téměř nic nenapsal, ale letos jsem začal znovu psát. Poslední písničky jsem napsal v emigraci. To poslední nese stejný název: EMIGRACE.

 

■  Žil jste v emigraci i jinde, než v Holandsku?

Jezdil jsem hodně. A nakonec jsem se vracel z Německa – to už jsem byl odstěhovaný do Kolína nad Rýnem.

 

■  Kde jste na té cestě potkal Francii?

Ách! Syn vyrůstal ve Francii, protože první žena tam odešla a my jsme byli v kontaktu. Takže kvůli němu. V Paříži není moc příjemné být emigrantem, přestože bílým, a Holandsko, tam zase je dost špatné počasí o prázdninách, tak jsem hledal něco hezčího. No a pokud on by měl zůstat ve Francii a být Francouzem, říkal jsem si, že je pro něho strašně důležité znát hlavně jih Francie – tam je bohatství země. Takže jsme tam začali jezdit na prázdniny a mě to chytlo a jsem tam rád.

 

■  Ve Francii máte svoje bydliště, nebo tady v Praze, a do Francie jezdíte na chalupu?

Ne, ne, já bydlím tady a chalupu máme na Domažlicku. Ve Francii máme bezvadné kamarády, takže když přijedeme, jsme tam téměř jako doma. 

 

■  Viděla jsem jeden úžasný dokument před pár lety, právě o Francii – pohyboval jste se tam v nějakém gotickém klášteře nebo kostele, zdá se mi.

Ano, tam byl koncert. My máme takový obytný náklaďák a s tím jezdíme po světě. Má to výhodu, že tam, kde zastavíme, tam také bydlíme a děti v tom vyrostly.
 

■  Jak se jmenuje váš syn?

Vavřinec. Jméno dostal kvůli lidovce. Tehdy, když jsem u Sušila zjistil, že to funguje, první píseň, kterou jsem si vytáhl byla balada o svatém Vavřincovi. Nevím, jestli jste ji někdy slyšela, v jejím refrénu je: „… peče se děťátko jak ryba …“ – a mě natolik okouzlila, že jsem si řekl, pokud se narodí syn, bude se jmenovat Vavřinec. A on se narodil ještě ke všemu na Vavřince!

 

■  To jste si to asi vážně  hodně přál, když vám to pánbů tak potuploval. To je úžasné!  A jak jmenují vaše holčičky?

Eliška a Klárka. Bude jim jedenáct a patnáct let. Eliška je právě teď někde se Skauty  a moje žena Kateřina s Klárkou a pejskem odjely na chalupu. Já jsem musel zůstat v Praze, protože se dnes ještě dotáčely záběry na Slavíně na hřbitově k seriálu Příběhy železné opony. Tentokrát to bylo o útěku Ferdinanda Peroutky. Mluvil jsem u jeho hrobu.

 

■  Přiznám se, že v éře internetu a při svojí publikační práci už doma moc televizi nezapínám.  Také ostatní média, dá se říct, jsem vyměnila za internet, především za Pozitivní noviny, pro které teď pracuji. Takže se teď cítím trochu provinile, ale zeptám se vás: Jste relativně často v médiích?

Tento seriál teď běží každý týden, takže se vždycky v té čtvrthodině objevím. A jinak občas od někoho slyším, že mě někde zahlédli – já se také moc na televizi nedívám, a když, většinou v noci, převážně na satelit. Němci mají naprosto skvělé dokumentární věci, rád sleduji anglicky mluvené dokumenty, i holandské kanály jsou zajímavé – v emigraci jsem se naučil jazyky, což je velká výhoda.

 

■  Včera jsem byla náhodou ve společnosti, kde běžel ze satelitu dokument o Afghánistánu – vůbec jsem netušila, jak úžasná architektura je v té zemi. A oni to zničili. Nad tím zůstává člověku rozum stát.

No opravdu, Talibáni ty obrovské krásné sochy, ty Budhy, rozstříleli – s potěšením do nich pálili těžkými kulomety a zbytek povyhazovali do povětří. Skutečně k uzoufání!!!

 

■  Mě tedy opravdu hodně oslovuje egyptská architektura, to téma se mi ve škole vždycky moc líbilo. Co v architektuře se líbí vám? Nebo je to jenom okraj vašeho zájmu?

Ne, není. Pro mě je v architektuře strašně dramatické období mezi gotikou a barokem. Tam je totiž obrovský předěl. Gotika je vlastně evropská vzpoura proti antickému konzervativismu – sever se zkrátka rozhodl stavět úžasné geniální stavby se střepinovou kontrukcí. Architektonicky to bylo velmi progresivní, ale ideologicky naopak značně zpátečnické. Takže přišla zpět renesance, reforma z jihu, a donesla moderní myšlenky a opět konzervativní, dá se říct jednoduchou architekturu. Gotika je zahleděná mimo svět, renesance se znova světu otevírá: My jsme tu páni, my si pro sebe vytvoříme krásno. A pak se dramaticky renesance proměňuje v baroko, kdy se zase jakoby vrací k mimozemské gotické myšlence. Ten rozdíl kdy se renesance stává barokem se rozeznává problematicky, je to jakási dramatická změna, ale někde v duši v pocitu. Změnila se vnitřní idea a pak, na baroku je cítit ten vnitřní boj. Takže toto období – ono nebylo příliš dlouhé, od někdy 13. do 17.století a konec – to mě moc zajímá. Od toho momentu už šlo spíše o historizování: Klasicismus se nedá brát moc vážně a secese byl úžasný pokus, bohužel jako když „pták, než vyletěl, tak mu uřezali křídla“ – přišla první světová válka, potom už se nenavazuje a začínají krabice … a dál už nevím. Ale vnitřní drama mezi gotikou a barokem se mi zdá úžasné.              

 

■  Hovoříte také francouzsky?

Blbě. K tomu jsem se nedostal, ještě se musím doučit. V emigraci jsem zvládl holandštinu, němčinu, angličtinu, ale na francouzštinu už nějak nedošlo. Zkouším ji na francouzském institutu, ale mám příliš mnoho jiných věcí, takže se mi dost špatně učí.

 

■  Když už jste vy sám procestoval tolik světa, neláká vás, že byste dcerám vytvořil podmínky pro život někde jinde, v  jiné zemi?

Zvolí si samy. Já si myslím, že je dobré, když vědí, že mají svůj kořen tady. Když vědí, kam patří. Ale ony už se dnes učí jazyky snadno a svět cítí jako otevřený – také s námi od malička jezdí po světě a na školy v přírodě jezdí do Španělska nebo do Itálie – takže začínají Evropu cítit jako jednu zemi. Evropská unie skutečně vyhraje a stane se tím, čím se má stát – jedním státem – až pro ně, protože to tak budou cítit. Což  pro tu dnešní starší generaci ještě není akceptovatelné. Důležité je, aby dobře vyrostly, měly charakter a vzdělání, a tím pádem mají pak podmínky pro svobodné rozhodnutí, takže ať se pak rozhodnou samy, kde chtějí žít.

 

■  K čemu inklinují dcerky?

Ještě to není zřetelné. A já na ně netlačím.

 

■  Mám zkušenost, že s čím se dítě rodí, s jakou vlohou, tím se pak obyčejně zabývá také v dospělosti. Nevidíte to třeba u svého syna?

Ne. Problém byl, že začínal v emigraci, a to byla pro něho strašně nevýhodná situace. Dostal se z ní teprve ve svých dvaceti letech, kdy mi zavolal a řekl: „Táto, chci domů.“ Teprve když se vrátil do Prahy, postavil se na své vlastní nohy. Doučil se francouzštinu, udělal si francouzskou maturu a začal studovat ve Francii. Ale doma je v Praze. A to by dříve nebylo možné vidět. A u holek o tom moc nepřemýšlím. Ony mají vlohy úplně na všechny strany, zdá se. A vzdělání vlastně také. Starší Klárka je teď na osmiletém soukromém gymnáziu a je tam spokojená. Je malinké, ale úplně se s tím ztotožnila. Oni tam nemají nároky jenom na učivo, ale také společensko-psychicko-duchovně je tam naprosto skvělá atmosféra. Zažil jsem něco podobného na svojí střední škole: Byla výtvarná a měla svoji speciální duši, která mě ovlivnila kumštýřsky na celý život. Zdá se, že toto gymnázium bude pro ni identitou také na celý život. A Eliška je teď v páté třídě, tak uvidíme, jestli se dostane na nějaké osmileté gymnázium.

 

■  Když jste byl nucen emigrovat, přijal jste to, nebo vám bylo líto, že opouštíte vlast?

Já jsem to napřed nebral vážně. Říkal jsem si, když mě zavřou, tak prostě „za hubu na hubu“. Stejně jsem počítal, že se dostanu do maléru daleko rychleji – v šedesátém osmém, šedesátém devátém. Ale oni byli pomalí a čistili si nejdříve svoje řady, my jsme byli pro ně moc mladí. Na nás začala přicházet řada až kolem pětasedmdesátého –  ale už jsem měl nový repertoár, nové publikum, vlastně novou identitu. Přišli pozdě. Prošvihli to. /smích/ Ale v tom šedesátém osmém, devátém, jsem byl velmi proti emigraci, takže jsem na ni vůbec nemyslel. Nikdy předtím jsem ani nikde v zahraničí nebyl a neuměl jsem žádný jazyk. A když už se pak chystal v roce 1977 proces proti mě – měl jsem paragraf nedovolené podnikání – řekli mi estébáci jasně: „Buď vězení, nebo emigrace, po ulici už vás nenecháme běhat.“ A ve chvíli, kdy už to byl vážně průšvih, moje druhá žena podlehla panice. Prý co bude dělat, když já budu v base. Už měla zkušenost se zahraničím, uměla jazyky. Takže mě po měsících hysterických záchvatů přemluvila, že vypadnem. Zpočátku jsem to pochopil jako pozitivní, že bude možné něco dělat zvenku, ale to byl strašný omyl. Konzervativní hnízda jako Svobodná Evropa to viděla jinak: Buď propaganda, nebo nic – takže jsem s nimi velmi rychle skončil. Tedy i oni se mnou.

 

■  Takže emigrace nebyla vaše volba.

Nebyla. Ale tehdy jsem žil v podivné euforii, pořád jsem čekal, že nakonec skončím v base, takže jsem žil v trochu posunutém vědomí. Jde o takovou napůl hysterii, v níž člověk žije, aby mohl být sám sebou. Jelikož se pak uskutečnil návrat z emigrace, měla celá emigrace smysl: Poznání, které se nedá ničím nahradit, se musí prostě prožít. Ale mě většinu času, asi polovinu té emigrace, mrzelo, že jsem odešel. Já jsem předpokládal, že umřu v emigraci a byla pro mě slepým ramenem, které nikam nevedlo. A když jsem o tom chtěl někam psát, tak se samozřejmě zavřely všechny brány, kanály a vůbec to nešlo. Ale věci, které jsem napsal v emigraci, stejně ještě dodneška nejsou vydané.

 

■  Zmínil jste, že svoje poslední cédéčko jste udělal před patnácti lety. Co v tom dlouhém období tedy děláte?

Koncertuji, píšu … jenom co tady vidíte zabralo spoustu času /rozmlouváme uprostřed vydavatelství SAMOPAL, mezi stovkami cédéček/, než jsem všechno dal do kupy. Kdybych to neudělal já, tak to není. Ale já jsem si myslel, že to bude snazší, jenomže jsem byl tehdy těch deset let hrozně pilný a  teď všechno zpracovat je opravdu obtížné. Napsal jsem bezmála dvě stě písniček a ty patří do svých období. A to co vidíte za sebou je plná skříň cédéček, což jsou vlastně přepsané archívní pásky z koncertů – což už samo o sobě je časově strašně náročné.

 

■  Vzpomenete si na svůj poslední text před těmi patnácti lety?

Ano, pamatuji si, to byla ironická písnička na Havla. Chtěl jsem si s ním vyřídit, že vypadl z písničky HAVLÍČKU, HAVLE a stal se někým jiným, takže jsem napsal jednu takovou – jmenuje se SAMETOVÁ OPERETA. Když mu bylo šedesát, pozval mě, abych mu na oslavě zahrál a neříkal co, ale předpokládal, že HAVLÍČKU, HAVLE.  A já jsem si říkal, že ho zaskočím a zahraji mu tu novou. A on byl opravdu docela zaskočený, ale pak mě požádal, ať přidám ještě HAVLÍČKU, HAVLE. /smích/
 

 

■  Od revoluce se k nám dostává spousta literatury sebepoznávací, ducha osvobozující, ale já si myslím, že vy osobně jste takový prototyp člověka, který se těmi duchovními zákony a hodnotami řídí i bez čtení těchto knih. Mám pravdu?

Já jsem se tím hodně zabýval v šedesátých a sedmdesátých letech, a od té doby to nechávám spíš jakoby plavat. Nechal jsem si z těch dob vztah k astrologii, k tomu se ještě občas vracím, ale jinak to nechávám být. Tehdy jsem se také v šedesátém osmém, devátém, skamarádil tamhle na obrázku s Eduardem Tomášem, hrával jsem mu vždycky na přednáškách. On považoval PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI za podstatnou píseň.

 

■  V tomto okamžiku už nám zbývá zmínit snad jenom něco důležitého, pozitivního: Když už jsme se dotkli astrologie a osobnosti pana Tomáše, tak to asi bude mít souvislost s vírou v boha.

Formuloval bych to asi takto: Jakousi důvěru ve smysl bytí mám. Ale „víra“ zavání dogmatikou a slovo „bůh“ evokuje nějakou tradiční, konkrétnější představu. V Bytí, v Existenci, důvěru mám a předpokládám, že to není nahodilá věc.

 

■  Co všechno máte v nejbližší době ještě v plánu stihnout?

Tak rozhodně musím uzavřít svoji „samopalnickou zkamenělinku“, to znamená udělat přístupnými všechny písně, co jsem kdy zpíval.  A musím také takhle pokračovat se svými novými věcmi, protože je nepravděpodobné, že bych našel vydavatele. Musím dokončit spoustu věcí, které jsem ještě nedokončil – třeba písemnosti z emigrace. Příští rok je mi šedesát, tak by se to docela hodilo. Ale jinak nechávám život se zjevovat, žiju – je to takové překvapení, že stále ještě žiju. /smích/  Takže jsem spíše sám zvědavý, jak život půjde dál. Než se narodily děti, už jsem vůbec nepočítal s tím, že nějaké děti přijdou. A najednou bác! a jsou tady. A v tom pocitu únavy z emigrace a z té složité popřevratové politiky jsem najednou vozil kočárek! Opravdu razantní invaze do skutečnosti – ještě je to malé, ležící na zádech, a už se musí tolik věcí předělat a uzpůsobit novým podmínkám. Když se narodil syn, byla jiná doba. Byl jsem příliš soustředěný na zápas o smysl svojí existence v nesmyslném režimu. Dnes jsem poskytoval interview pro nějaký spolek nezaměstnaných – říkal jsem si, že nezaměstnaný bych někdy chtěl být. /smích/ Oni to vlastně pojali jako otázku peněz – já prostě zaměstnaný jsem a jednou peníze přijdou, jednou ne. Jenomže tito lidé se pasují na úroveň výrobních prostředků a sami na sebe tak nahlížejí, ale to už je pak někde úplně jinde. Z tohoto hlediska já jsem nikdy v životě nepracoval. /smích/

 

■  Ptala jsem se vás, co ještě plánujete, protože já sama jsem se jednou zamýšlela nad tím, že až budu v důchodu, stihnu spoustu věcí, na které mi nezbývá čas. Naštěstí se situace vyvinula dříve, takže konečně mohu dělat, co mě moc baví. Ale to u vás zřejmě nehrozí, vy změnu ani nezaznamenáte, že?

Já jsem si už v pubertě prosadil, že v životě budu dělat to, co chci. Tím pádem je všechno jinak.

 

■  Ruku v ruce s tím jde převzetí zodpovědnosti za sebe. To není legrace.

Neumím si svůj život představit jinak. Že by za mě měl mít odpovědnost někdo jiný? Že bych někoho musel poslouchat?

 

■  Ale devadesát procent lidí tak žije.

Bojí se zodpovědnosti, bojí se svobody.
 

■  Svoboda je stejně krásná věc, že?

Někdy člověka zavleče kdoví kam! /smích/ Ale samozřejmě já mám pocit, že člověk ve chvíli, kdy překročil hranici zvířátka a dostal se do sebereflexe, sebeuvědomění – ono vyhnání z ráje, že si uvědomil, že existuje – nahlédl na sebe a vstoupil do otázky svobody. Tam není cesta zpátky. Ale to je vyhnanství – člověk ví o krátkosti života, o té strašné marnosti, a zároveň zná ten pocit nekonečnosti a věčnosti. Když se podíváme na přírodu kolem, jak pomalým časem byla vytvořena krajina /jak já třeba sbírám ty drobné zkameněliny/, že je člověku až blbě z toho, jak jsme tady krátce. A to člověk do té doby „vyhnání – uvědomění“ nevěděl. Teď to víme a musíme se s tím smířit, nebo ztupnout – což je touha většiny lidí, odvést pozornost jinam a žít vědomě jako pitomci. Ale to už není návrat do toho nevinného nevědomí, ale zaviněné nevědomí – a to je hřích, řekl bych. A musí přijít trest. 

 

■  Pojďte si představit, že je vám nabídnut post ministra kultury. Jak byste se k tomu postavil?

Některé věci bych asi uměl, jiné bych neuměl. Takovému divadelnictví moc nerozumím. Navíc je tam spousta zájmových klik, z nichž některé mají menší právo na přežití, jiné větší. Osobně ministra či ministryni kultury k tomu, co dělám, nepotřebuji. Ale muzea je potřebují, památky, divadla a celkově, v kapitalismu obzvlášť, motivace ke kultuře. Tam bych asi věděl, co dělat: Je potřeba konečně a tvrdě se postavit komerci a prezentovat kulturu jako nositele ducha, ne peněz. V tom je její prestiž – v obsahu. To je dle mého největší úkol.

 

■  Cestou k vám jsem se zastavila v Pravoslavném chrámu Cyrila a Metoděje. Stojí  ve vašem těsném sousedství. Mě kostely uchvacují – a vás?

Už jsem se zmínil o době mezi gotikou a barokem – tehdy u nás vznikaly. Já je také navštěvuji hrozně rád. Bohužel v baroku vyhodila církev umění z kostela a od toho momentu přestaly být „živé“ všemi těmi otázkami, které kumšt s sebou nese. Jejich obsah, vnitřek, přestává být zajímavý. Neosloví duchovně .

 

■  Pokud si všímáme samotných staveb, je patrné, že už tam se lidský duch rozhodně „vyřádil“. Co myslíte, je v současnosti stavba, která by se vyrovnala svým řemeslným uměním kupříkladu některé ze známých gotických katedrál?

Dnešní architektura je chaotická. Hlavně proto, že už ji dělají bezvěrci.

 

■  A v rámci celého světa – je vůbec někde taková stavba? Nebo je ten úpadek celosvětový?

Chybí sloh. V rámci jednotného slohu měli lidé jakoby jeden jazyk, a v něm pak zachycovali velké příběhy. Dnes si každý staví svůj vlastní jazyk, kterým si sice něco namluví, ale já ten jazyk neznám. Takže komunikace je pak jenom jakýmsi zvláštním šířením prázden. Ovšem vývoj dnešního světa je zajímavý. Vede k individualitě a to je úžasné. Mám pocit, že jsme zatím někde napůl cesty. Ještě přesně nevíme, kam to vede. Kdyby to mělo končit ve stavu, v němž jsme dnes, nemělo to smysl, ale ono to míří někam dál.

 

■  Řekla bych, že dnes už se ten tvůrčí potenciál nevkládá do vnějších, materiálních podob, ale možná že je to víc v lidech.

Osvobození jedince je úžasná věc. Společnost najednou během krátké doby rozbíjí uniformitu a stabilita společnosti je závislá na její různosti – téměř jako v přírodě, kde stabilita je zajištěna rozmanitostí – k tomu se vracíme: Chceme zachovat individualitu, ale aby byla zajištěna a našla svoje hluboké místo a souvislosti, musí nějakou dobu v tomto stavu trvat. No a teď je to všechno ještě strašně krátké, vývoj je překotný. Když se narodil můj děda, ještě nelétalo letadlo, a umřel v dobu, kdy už byli lidé na Měsíci – to všechno se stihlo za jeden život. A co teprve umělé inteligence?!

 

■  Teď jsem si vzpomněla, že náš vydavatel, pan Pavel Loužecký, nedávno hovořil v České televizi v pořadu BARVY ŽIVOTA o možnostech seniorů realizovat se v důchodovém věku skrze internet. To je dnes velká výhoda, že?

Výhodou je také to, že jsou počítače „chytřejší“ a přitom snazší na ovládání, takže i člověk s nulovým vzděláním v tomto směru je schopen se v prostředí internetu velmi dobře a rychle orientovat.

 

■  Jak se podle vás jako společnost staráme o naše seniory, o svoje rodiče a prarodiče?

Etika společnosti dneška je na té úrovni, že stáří je odpad, kterého se musíme rychle zbavit, protože nás zatěžuje a nevíme si s tím rady – rychle to odbýt, raději ani nevědět. Ale to není dobré. My si tím podtrháváme koberec pod vlastníma nohama.

 

■  Jak z toho ven?

Tady si myslím pomůže jedině čas. Vědomě tyto věci nelze reformovat, zasáhnout do nich. To je pouze zpráva od člověka ke člověku, ale celek to nemůže ovlivnit. Společnost je natolik industrializovaná, nastavená na chamtivost mít co nejvíc, že nemá chuť ani čas problém řešit. Totiž: Mít dobrý vztah ke stáří a ke smrti znamená zrelativizovat veškeré bohatství, které máme. Moje máma říká, když jí něco dávám: „To mi nedávej, já nemám v rubáši kapsu, ve které bych si to odnesla do hrobu.“ Jsou prostě hodnoty, o něž dnešní společnost nestojí. Jestli to jde z podvědomí jako pozitivní tlak, nebo negativní, netroufám si vůbec určit. Mnoho věcí vypadá negativně, mnoho naopak pozitivně. Ale jak už jsem řekl – všechno je to příliš krátký čas a v tom ohledu se nedá odhadnout do budoucna nic. Lze mít jen důvěru.

 

■  Jak se díváte na mládež?

Mám ji rád. Je krásná svým mládím. Podle mě jsou lepší, než jsme byli my. Jsou tady samozřejmě různé případy, ale média vždycky vytahují především ty negativní věci. Obecně se mi zdá, že ta omladina je fajn. /smích/ 

 

Odcházím. V ruce klíč od domovních dveří. Odemknu a házím do poštovní schránky – inu, tři patra jsou tři patra.

Nesejde příliš na tom, co jsme si spolu povídali, a čeho jste právě byli zprostředkovaně svědky. Odnáším si s sebou jedinečný dojem: Hodina v přítomnosti člověka, který má srdce i rozum na těch správných místech, je pro mě dar od boha. A také jistota, že přání, která se zrodí v našich srdcích, se skutečně zhmotňují. Na cestu mi v uších zní známý, nezaměnitelný smích. Stále stejný navenek, ale v každé situaci odrážející zvuk přesně té struny, které se právě dotýká.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Helena Štáchová
	Zdeněk Pošíval
	Milan Markovič
	Vladimír Just
	Jiří Suchý
	Jitka Molavcová
	Jan Krůta
	PhDr. Jiří Grygar

Další autoři »