„Všichni zas jako každej rok vzpomínají, politici, celebrítky, jak tenkrát byli v těch demonstracích. Zlatý voči!“ říká Daniel Jahn, spolupracovník naší redakce a autor knihy Naivní sezóna, která se velmi působivě ohlíží za dobou normalizace. Boj proti komunismu mohl mít opravdu nejrůznější podobu. Jako na všechno, i na toto téma nahlíží Daniel Jahn s ironií sobě vlastní.
V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.
MOJE MINULOST JEŠTĚ ŽIJE, dneska si mě našla v podobě SMS. Píše E., spolužačka z fakulty a souputnice kousku mýho mládí, i mý mládí tedy ještě taky někde žije. Esemesky si vyměňujeme jednou asi za dva roky a už jsem se domníval, že i ta střídmá korespondence odumřela. To je tak, když lidi oddělí prostor, čas, hmota. Prohrabávám se svým archivem z let 1987–90, píše. Je to dojemný a zajímavý. Našla jsem i spoustu dopisů od tebe z vojny. Tvá spolupachatelka E.
Přišel mi ten vzkaz do divný, pěkný nálady, je přesně shodnej teď s mým rozpoložením, díky. Mně je líto, že žádnej takovej archiv nemám, při každým tom stěhování se vždycky kus těch vzpomínek vyhodil. O korespondenci z vojny dneska nevím už nic. Nic nevyhazuj! Snad ještě bude někdy pěkná a milá příležitost nad tím popít.
Narážka na tu vojnu, na tu dobu mě někde zas zasáhla.
Neznám už ty dopisy, myslím, že dneska bych se nad nima červenal. Vůbec nevím, co, jaký pohnutí se tam může skrývat. Já sám, před víc než třiceti lety? Je to vůbec ten samej člověk? Z vojny se psávají ty největší niternosti. Adresoval jsem JÍ ty dopisy, ale mám pocit, že teď vlastnit a číst je by neměl nikdo než právě já. Patří to ještě někomu jinýmu do rukou? Prostě se změnily nějaký životní souřadnice, vzletně, ale pravdivě řečeno.
Teď, když se mi připomněla ta E., vracejí se mi vzpomínky před ten někdejší listopad, či Listopad, a před tu povinnou prezenční službu. Proto mi dovolte trochu odbočit do tý doby. Vzpomínají v těchto dnech všichni, můžu tedy taky. Aspoň se objasní, proč se E. nazvala tou spolupachatelkou. Za pár dní tedy pojedeme na tu vojnu. Už nejsme studenti, vykládající zaníceně u zkoušek o historii dělnickýho hnutí a o jediným správným vědeckým základu všehomíra, ještě ale ani nejsme v žádným ROH a neponižujou nás v této pauze žádný další ideologický úlitby a kompromisy. Je to víc skutečný svobody než poznaný nutnosti, a kdo se někdy mořil s marxismem, ví o čem mluvím. Já k tý příležitosti zvu pár spolužáků k nám do rodnejch S. na poslední velkej společnej mejdan. Nádherná doba! Akce zprvu probíhá důstojně, ba kulturně, koná se návštěva hradu a muzea. E. háže z věže roztaženej deštník, což je záležitost vysoce estetická, všichni pak hážeme deštníky, při první příležitosti to udělejte taky, jestli jste na to dost mladí. Potom se jde do restaurace na oběd. Všechno probíhá takto důstojně do chvíle, kdy začíná pršet, a ten déšť nás uvězní v tý hospodě na celý odpoledne, až přestaneme počasí vnímat. Dlouhý odpoledne zahrnuje pak i večeři, a v jakým stavu se na jeho konci nacházíme snad ani netřeba říkat. K nešťastnýmu dešti se přidává pár stejně nešťastnejch okolností, jak se později ukáže, totiž jeden z obsluhujících číšníků je můj přítel z někdejšího vodáckýho kroužku, kterej, ať vystoupí z anonymity pro ten fór, se jmenuje Voda, seznamuju ho tedy s jedním z účastníků večírku, jehož jméno zase je Ryba, a všichni se smějeme. Další tou okolností je to, že to dlouhý odpoledne se na jednu účtenku nevejde a musí se založit na stůl list novej. Je tedy jasný, že i toho nejčestnějšího člověka na světě, i toho Mirka Dušína by napadlo logicky před placením ten první tučnej lístek stopit. Ale nebyl jsem to já! Aspoň myslím. Není ale na tom všem dost, při cestě domů potkáváme skupinu vojáků, z nichž jeden má zakrvácenej obličej, v tý tmě, která mezitím přišla, to působí děsivě. S těma lidma hovoříme a jednoho toho armádního příslušníka zveme ještě s námi. K završení všeho pak nacházíme před spořitelnou krevní skvrnu pocházející z toho vojska. Zdá se to příliš bizarní? Tenkrát se takový věci děly běžně. Všichni jsme výtvarníci, nejen to, jsme velmi opilí výtvarníci, proto skoro zákonitě přichází nápad vzít křídu a kolem tratoliště, tak se tomu myslím říká, nakreslit siluetu ležícího člověka.
Doma popíjení pokračovalo, až se všechen tu nalezenej myslitelnej alkohol zlikvidoval, a to množství by neustál ani Limonádový Joe. Nikdo už neměl chuť dokončit náš plán, jen právě E. Hledám křídu, ale ten neškodnej nástroj nenacházím. Mám ovšem něco mnohem lepšího, plechovku se zbytkem bílýho Latexu. Odveleli jsme s sebou ještě rovněž opilý vojsko, který ostatně už dávno mělo být navrácený do svých kasáren.
E., ta pochopitelně za všechno může. Já bych skončil určitě dneska po zralý úvaze tou ležící kresbou, která se pro podnapilost podobala lidem jen vzdáleně. Ještě se ale potulujeme po tom centru, to jsem řekl, že se toto všecko odehrávalo přímo na náměstí? Najednou mě E., kterou jsem chvíli nechal bez svýho rozostřenýho dozoru, vede k desce se zasloužilýma pracovníkama, který se tenkrát vždycky nacházejí na našich náměstích, neboť ta doba si poctivý práce váží. Všichni ti horlivci tu mají bílý pásky přes oči. Já protestuju, zbláznila ses? Ale věc je nakažlivá, nakonec rukou společnou a nerozdílnou vyrábíme ještě nápisy, z nichž nejrevolučnější je heslo KSČ GO OUT na pomníku srpu s kladivem. Pak naštěstí dochází barva a jde se konečně spát.
Ráno, přesněji řečeno k polednímu nás budí klepání na dveře, vchází příslušník tehdejší Veřejný bezpečnosti a zdvořile, leč důrazně nás vyzývá, ať si vyčistíme chrup, dáme se trochu do latě a pak se neprodleně hlásíme na místním oddělení VB, k čemuž dostáváme úřední předvolání. My to slibujeme a provádíme, kumpáni postupně mizí, protože si stejně uvědomujeme, neradi, že jsme v tom s E. statečně sami. Ještě si ani nestačím dočistit ty zuby, když se dostavuje přítel Voda, i když tolik jako včera už se kamarádsky netváří, a předkládá účet, o němž vyjadřuje mínění, že ztratit se musel zřejmě jen nedopatřením, a požaduje ho neprodleně uhradit. Tedy to beru velmi nerad na sebe, taková částka mi v těch dobách musela stačit na dva měsíce života. Teď ale už je to zase starej kamarád z oddílu a zas se směje.
Tedy poprvé v životě se s E. ocitáme u výslechů, pochopitelně oddělenejch, který vedou pánové v civilu, poskytujeme svoje otisky. Páchat zločiny tak pro nás od této chvíle bude mnohem obtížnější. Já ještě pochopitelně nejsem vůbec střízlivej a nepamatuju si z toho moc, jen jednu zvláštní okolnost. Líčím na dotaz, kde kdo spal, kde je jakej gauč v těch místnostech, a pán mírně praví, my víme, jak to tam vypadá.
Takto pracuje policie! Ta dnešní by si z toho měla vzít příklad. Než se pachatel vyspí z opice, je zločin zdokumentovanej, vyslechnuti svědci, důkazy už někde na stole, a někde bezpochyby už i připravenej rozsudek. Teď se kauzy táhnou bezzubě léta.
Nicméně pro toto odpoledne jsme všechno zatloukli. A hned za dva dny, jak jsem musel přísahat, se na oddělení dostavuju znovu. Tam už stojí plechovka od barvy s mýma otiskama prstů, který tam ovšem vidí jen vyšetřovatelé, výpověď vojáka, kterej si svědectvím chtěl zřejmě vylepšit hrozící trest, v kterým lítal, výpovědi svědků, kteří ráno první spatřili nápisy při cestě do fabriky a byli spravedlivě pobouření, fotodokumentace, vyčíslený náklady od Technickejch služeb na odstranění nápisů, polovina toho všeho stačila, aby se pod tou tíhou zlomil i Julek Fučík. Prostor před spořitelnou zabírá kamera, napadlo by vás to tou dobou? Policisti hned zkraje se volali do okradený restaurace, kde znal personál moje jméno i bydliště, a odtud vedla první nitka. Pro E. posílají auto až do hor, kde se rekreuje po tom našem dýchánku, dělá se a podepisuje protokol. Za pár dní jedu na tu svou vojnu až na Slovensko. Až tam za mnou přichází spis, z kterýho vyplývá, že údajný důkazy vůbec nebyly důkazný, upatlaný otisky od barvy, rozmazanej kamerovej záznam, atakdál. Je stanovenej termín přelíčení a my začínáme taktizovat. Nebyly ale tenkrát mobily, maily, dneska rozvraceči republiky mají mnohem lepší podmínky. Jednou se na ten soud nedostavím já, jednou ona, má být kulatý výročí Února, zločinci všichni počítají s amnestií. Hrajeme o čas, víme, že soudy jsou tou dobou podobnýma případama už zahlcený, ostražitost režimu je tím množstvím skutečnejch i mimoděčnejch protestů už rozředěná. Bohužel termíny těch předvolání se zkracujou, Únor pořád nikde, Listopad, o kterým tou dobou ještě nic přesnějšího nevíme, se odehraje ještě později. Setkáváme se tedy nakonec před okresním soudem v S.
Proces má světlejší i horší chvíle. S rozčarováním zjišťuju, že nenápadnej pán, kterej se ubíral kolem nás na chodbě, právě když jsem žertovně předváděl, jak vzdává čest pochodující jednotka, je soudruh prokurátor. Potom se mnohem obtížněji odehrává kajícný rozpoložení. Světlo vidím v tom, že inkriminovaný hesla se necitujou, hovoří se vágně o nápisech v cizím jazyce, což budí dojem, že nějak opravdu nás potrestat nechtějí. Horší okamžik ale zas nastává, když je čteno moje hodnocení, který zaslala má bývalá alma mater. Zas to slyším živě, doslova kunderovsky, znáte ten Žert? Studijní aktivita soustavně klesala, společenská činnost byla mizivá. Tuším, že jde do tuhýho. S E. jsme se obávali ne nějakýho vězení, to by bylo snad absurdní, ale že nás nepustí k učení. Neměl jsem nikde záložní plán, co bych mohl já lempl dělat, než právě učit? Nic přece neumím.
Pamatuju si na svoji statečnou závěrečnou řeč, kde apeluju na senát, že poctivou učitelskou prací chci odčinit svůj poklesek a stát se platným členem socialistický společnosti. Co by z toho měla dělnická třída, která mě nechala vystudovat, kdybych to učení teď nemohl dělat?
Vyslechli jsme tedy rozsudek jménem socialistický republiky. Za trestnej čin výtržnictví já dostávám čtyři měsíce s podmínečným odkladem na dva roky, po který musím sekat latinu, a půl roku musím ze žoldu posílat Technickejm službám devadesát korun měsíčně za ředidlo a kartáče. E., protože je výdělečně už činná, bude půl roku nějak strhávaná z platu, a taktéž ty Služby. Takto se tedy se mnou rozloučilo moje rodný město, a s E.
Nevím, jestli mám vyrukovat s ještě jednou zvláštní věcí. Cesty osudu jsou pro nás, lidi, naplněný opravdu nějakým kosmickým tajemstvím. Držím teď v rukou dva rozsudky jménem tý republiky, který taky dělí víc než čtvrtstoletí, a jsou podepsaný stejným podpisem. Stejnej soudce kdysi soudil mýho otce v Naivní sezóně, pokud jste tedy četli.
Ta vojna! Taky by to byl námět na román, kterej ale nechci, to už napsali jiní. Jak si vzpomenu jen třeba na tu službu v kuchyni, to už by lepší byla válka.
Utečou ještě nějaký ty dva roky a přijde tedy ten Listopad. Ve škole se budou rozdávat lidem jejich kádrový materiály, s politickýma škraloupama jejich i jejich rodičů a souhlasama se vstupem vojsk. Soudružka ředitelka udiveně vytahuje desky, hele, on J. tady má taky složku! Stejně jako zasloužilí kantoři, ošlehaní změnama režimů, cyklickýma oblevama a utahováníma šroubů. Zas doklad, jak režim už stál na vratkejch nohách: ona se zřejmě do toho spisu nikdy ani nepodívala.
Tolik můj boj za svobodu a demokracii.
Uteklo tedy potom ještě těch třicet let. Deštníky dneska už z hradních věží nepadají. Ale ta vzpomínka je pěkná v době, kdy se už přestávají dít kouzla.
Teď nevím přesně, jestli měním už téma či ne, ale nějakou nit to má asi společnou. Abych ilustroval, jak se doba změnila, přehraju vám rozhovor kolem dnešního odpoledne.
„Půjč mi prosímtě ořezávátko.“ Já ke Ká. Potřeboval jsem na cosi tužku.
„Nemám žádný ořezávátko.“
„Čím si ořezáváš tužky?“
„Ničím, když je tupá, vezmu si novou.“
„Až už nebudeš mít žádnou ostrou, musíš si je přece něčím ořezat.“
„Houby! Koupíš mi nový!“
Říkalo se vždycky, jak si děti ničeho neváží. Říkalo se to už za Marie Terezie, rodiče takovýho Marka Ebena, nikdo lepší mě teď rychle nenapadá, to určitě říkali taky. Věty typu ty dnešní děti atakdál já se snažím nepoužívat, nechci být v jedný řadě těch karatelů, kteří se snad vážně domnívají, že jejich děcka jsou nějak horší než byli oni sami. Ještě ale pořád můžu říct, HOVNO TI KOUPÍM!
„Nekoupím.“
Člověk by se třeba divil, proč půlka světa nemá co do huby. Nic co dodat. Záznam končí. Děkuju za pozornost.
„Vzpomínka předlistopadová“ je ukázkou z knihy Daniela Jahna Vinařský deník, jejíž vydání se připravuje v nakladatelství Pragoline.
Autor: Daniel Jahn
