Z kusu obyčejného špalku dokáže vyrobit Kašpárka, čaroděje, princeznu, rytíře, selku, knížepána, vandráka či jinou postavu, která pak pod rukama šikovného loutkovodiče ožívá a rozdává radost malým i velkým divákům.
Řezbář Antonín Müller už jich za svůj život vyrobil stovky. Vystavoval je v řadě českých i zahraničních galerií a teď svou sbírku loutek zapůjčil do žatecké Křížovy vily.
„V rodném městě vystavuji vůbec poprvé. V patnácti jsem odešel studovat řemeslo do Prahy a vždy jsem si přál vystavovat tady. Povedlo se mi to až po padesáti letech. Když má člověk sny, za kterými si jde, splní se mu,“ říká.
Chodil jste jako kluk do loutkového divadla?
Jako malý kluk jsem každou neděli chodil na loutkové představení do divadla Jitřenka v Žatci, odkud pocházím. Možná už tehdy jsem dostal loutky do podvědomí natolik, že jsem jim později zasvětil profesi.
Kterou loutku máte nejraději?
Od dětství mě fascinoval Kašpárek, a to mi zůstalo dodnes. Postavou je maličký, ale svým duchem velký. Je to takový nezbeda a všechny lumpy, s nimiž přijde do styku, zmákne.
Co vás na výrobě loutek nejvíce baví?
Že výtvarný návrh zhmotníte do trojrozměrného výtvoru.
Jaké dřevo je pro výrobu loutky nejlepší?
Nejlepší pro výrobu loutek je lípa. Je to měkké a kompaktní dřevo, takže můžete řezat všemi směry. Ale vyřezávat se dá z nejrůznějších dřev. Dělal jsem loutky i z javoru, který je hodně tvrdý. A na výstavě mám také jednu loutku, která je z australského mahagonu.
Kde čerpáte inspiraci pro výrobu postav a tváří loutek? Jsou to skuteční lidé?
Několikrát jsem dělal loutky podle fotografií skutečných lidí. Šlo především o zakázky pro konkrétní osobu, kdy loutku dostal například k narozeninám. Jinak vyřezávám podle grafických návrhů od výtvarníků, kteří loutku namalují, a podle toho já si udělám technický výkres a pak vyřezávám.
Antonín Műller
|
Zahrál jste si někdy se svou loutkou i na divadelním pódiu před publikem?
Být loutkohercem jsem si vyzkoušel díky kamarádovi, který několik let pobýval v Damašku v Sýrii. Požádal mě, abych tam udělal výstavu a současně vyrobil loutkové divadlo, se kterým jsem tam měl i hrát. V půlhodinovém představení účinkovalo sedm loutek, které nemluvily, šlo o obrazy doprovázené hudbou, takže i pro Syřany byl děj srozumitelný. Hráli jsme jak v Damašku, tak v dalším syrském městě Aleppu, a poté i v Dánsku a ve Švédsku. Bavilo mě to, ale ještě víc mě baví loutky vyrábět.
Jaké to pro vás je, vidět své loutky na pódiu?
Nejvíce mě těší, když loutkoherec dokáže v divácích, a především dětech, vytvořit pocit, že loutka žije a přestává být pouze dřevěným panáčkem.
Se kterými divadly spolupracujete?
Za celou moji kariéru jich byla spousta. Před lety jsem velmi pracoval s divadly v zahraničí, nejvíc v Německu, Belgii a Francii. U nás například s tehdejším Ústředním loutkovým divadlem v Praze. Posledních zhruba sedm let úzce spolupracuji s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Na výstavě je i několik loutek z tohoto divadla.
Blíží se Vánoce, neláká vás vyřezat i betlém?
Vyrobit klasický figurkový betlém mě nikdy moc nelákalo. Jednou jsem ale vyřezal loutkový betlém pro kostel ve švédském městečku Lund. Dostal jsem se k tomu díky kamarádce, která tam učí na škole.
